Zimní dny nemusí být jen šedé a zamračené. V Muzeu Bojkovska je právě teď možné vstoupit do světa barev, vzpomínek a laskavého vidění krajiny, jak jej ve svých obrazech nabízí malířka, pedagožka a průvodkyně Ladislava Kotačková. Její ojedinělá výstava přináší průřez tvorbou, která je hluboce zakořeněná v Bojkovicích, Bílých Karpatech i osobních životních příbězích.

Jak sama autorka říká – každý obraz má svůj příběh

Autorka, která je zároveň předsedkyní Muzejního spolku Aloise Jaška, představuje nové obrazy, kresby a grafiky, ale také starší, dosud nevystavená díla zapůjčená ze soukromých sbírek. Nechybí motivy Kopanické kalvárie, kříže ze Starého Hrozenkova, Komně, Přečkovic ani samotných Bojkovic. Výstava je navíc prodejní a doplněná o reprodukce a praktické předměty – od tašek přes přáníčka až po drobné upomínky. Komentovaná prohlídka se koná v neděli 8. února ve 14.00. Výstavu si můžete prohlédnout do 15. března.

Vaše nové obrazy zobrazují především Bojkovice a okolní krajinu. Co vás na těchto místech nejvíc fascinuje?

V Bojkovicích jsem vyrůstala. Z našeho domu na Luhačovické ulici jsem měla zámek Nový Světlov doslova jako na dlani. Dnes je bohužel v soukromých rukou a nefunkční, ale pro Bojkovjany je to pořád silný symbol města… tak jsem ho konečně namalovala i já.

Celé světlovské panství a hlavně rod Serenyiů byly pro náš kraj v srdci Bílých Karpat nesmírně významné. Ty krásné kopečky proto na mých obrazech nesmí chybět. Z Komně pochází moje maminka, já jsem tam i bydlela. Je to jedna z nejmalebnějších vesnic, kde se ještě dá najít skutečně původní dědinská architektura – domečky, zákoutí, zídky. Říkám, že je taková „kudrnatá“, zajímavě poskládaná.

Bydlela jsem i v Rudicích, kam jsem se předloni vrátila, dvacet let jsem podnikala v Hluku, takže i ten se v obrazech objevuje. Pro mě je nejdůležitější krajina – kompozice staveb, střech, cest, zahrádek a políček. To je základ mé tvorby.

 Některé motivy souvisejí s činností Muzejního spolku Aloise Jaška. Mají dnes lidé zájem o historii?

Členkou spolku jsem od roku 2007, předsedkyní něco přes rok – a velmi mě to baví. Proběhla a chystá se spousta akcí: odborné přednášky, výlety do okolních muzeí i za památkami. Letos připravuji také zájezd do Holandska po stopách Komenského.

Do svých posledních obrazů jsem promítla akci, na které se spolek výrazně podílel v roce 2025 – realizaci Kopanické kalvárie a kříže na počest padlých Valachů v bitvě proti Turkům a Tatarům roku 1663. Tuto bitvu považuje například emeritní profesor Unger za srovnatelně významnou s Thermopylami. Vznikly k tomu i videomateriály, které lze najít na facebooku našeho spolku. Tři nové obrazy se věnují právě tomuto tématu a kdo chce, může se zúčastnit i komentovaných prohlídek.

Mnohé z těchto aktivit by se neobešly bez Muzea Bojkovska, které je velkým hybatelem kulturního dění. Díky moderním technologiím se dnes daří lépe oslovit veřejnost, starší generace ale stále dává přednost osobnímu kontaktu. Muzeum úzce spolupracuje se školami a školkami – děti tu mají pracovní listy, výuku v prostoru muzea. Spolek by ale velmi uvítal více mladých členů, to je pravda.

 Na výstavě jsou i starší díla ze soukromých sbírek. Co pro vás znamená je znovu vystavit?

Mám z toho velkou radost a děkuji majitelům za ochotu. V soukromých rukou nebo institucích je kolem 150 mých obrazů, takže tady je jen malý výběr originálů. Ty „nedostupné“ si ale nechávám tisknout jako reprodukce na plátně – i o ty je velký zájem a na výstavě jsou zastoupeny.

 Vaše tvorba je velmi pestrá. Co vás baví nejvíc?

Nejdůležitější je pro mě malba. Mám poměrně složitou a nimravou techniku – perspektiva, přesnost, práce s barvou, hloubka pohledu. Kreslit folklorní motivy mi připadalo pořád stejné, portréty dělám spíš výjimečně.

A protože jako průvodce potřebuji praktické věci – tašky, obaly, doplňky, začala jsem si je navrhovat sama. Moje sousedka Pavla je šije profesionálně, já dodám potisk. Baví mě to – ke každému oblečení jiná taška, podle barev. A úplně nejvíc? Malování obrazů a taky malby na zeď.

 Některá díla jste si dlouho nechávala „v tajnosti“. Která jsou vám nejbližší?

Silně mě zasáhl příběh bitvy z r. 1663, to jsem musela zpracovat. Kalvárie je dílo sochaře Beránka a realizace jeho syna Šimona a jeho bratranců (Jarda a Jirka Bímovi) – jejich přístup mě úplně uhranul. Kříž vytvořil Jarda Bím. Proto jsou některé obrazy doplněné například skleněnými krystaly, víc ale prozradím na komentované prohlídce.

Mám také ráda Klebetné babky, Sušilovu ulici, Zámek Světlov, Přečkovskou kapličku a samozřejmě Kalvárii a Kříž.

 Pracujete i ve veřejném prostoru. Jaký je rozdíl oproti malbě na plátno?

Doma maluji nejraději, když je venku škaredě – slunce si dodám barvami a hudbou. Ve škole nebo ve veřejných prostorách je to jiné, technicky i organizačně náročnější. Ale má to smysl – dětem je ve škole příjemněji, lidé se zastaví, povídají si. To mám ráda, i když nejsem typ malíře do plenéru nebo kolektivu.

 Velkou roli ve vaší tvorbě hraje Holandsko…

Ano, právě tam mě k tomuto stylu přivedli Holanďané. Když můj přítel Robert  těžce onemocněl, trávila jsem s ním nějaký čas i tam, jinak jsme žili v Komni. Chtěl bydlet tady, náš kraj si zamiloval, sám rád maloval. Já jsem měla s sebou pár fotek Komně, aby si ji mohl připomínat.  Jednou mě jeho sestra Yvonne a švagr Pierre vzali na výstavu Tona Schultena do Ootmarsum – a já jsem byla úplně ohromena z jeho barev, z jeho stylu. Švagr mi poté věnoval nějakou překližku a akrylové barvy a řekl: Nebuď smutná, maluj!

Zpočátku to byly nesmělé kopie Schultenových obrazů, abych vůbec dostala odvahu použít tak jásavé barvy, ale pak jsem namalovala konečně i "svůj" obraz, což byly Komenské stodoly. Ten samozřejmě nikdy neprodám.

Holanďané mi hodně pomohli, camping jsem pro ně provozovala v Hluku 20 let. Právě oni začali kupovat mé obrazy, proto je můj podpis jednoduchý – LAĎKA. Moc jsem se od nich naučila, hlavně v přístupu k sobě a životu. A dnes se jim to snažím vracet tím, že jako průvodce ukazuji Čechům Holandsko jinýma očima.

 Byla výstava v Muzeu Bojkovska pro vás výjimečná?

Ano. Tato výstava je opravdu průřez tvorbou, proto je tak výjimečná – v takovém rozsahu jsem výstavu nedělala a mnoho z těch věcí nikdo nikdy neviděl.

 Nejsem v žádném malířském uskupení ani spolku, výstavy dělám pouze sama ze svých děl. Má to jednu nevýhodu – musíte mít aspoň 20 obrazů. A kde je vzít, když mám všechno hned prodané a v podstatě nic doma nepřechovávám? Něco málo si samozřejmě chci nechat i pro sebe, ale nemůžete vystavovat stejné věci... K této akci mě tedy donutil syn již před rokem, když plánovali kalendář akcí pro muzeum. On je totiž ředitelem Muzea Bojkovska, já předsedkyně Muzejního spolku, Bojkovice rodné město..., tak mě oslovil s tím, že už mám nějaký pátek, že už nějakou historii mám za sebou a mohla bych se za svým dílem ohlédnout...   Tož jsem se ohlédla!