Marek Malůšek: Klíčové je pro mě světlo

Marek Malůšek: Klíčové je pro mě světlo
Hluk Kultura 19 / 08 / 2014

Výstava Tváře Letních filmových škol zachytila filmovkové dění

Letní filmová škola doznívá v prostorách uherskohradišťského Cafe Portál, kde až do konce srpna můžete navštívit výstavu fotografa Marka Malůška s názvem Tváře Letních filmových škol. Prostřednictvím portrétů slavných i méně známých tváří rozdělených do tří bloků - hudba, umění a osobnosti stříbrného plátna - se autor snažil zachytit atmosféru jednoho z nejznámějších českých filmových festivalů. Ač výstava přímo nevychází z fotografovy osobní tvorby, zajímavým způsobem zachycuje filmovkové dění. „Když fotím portrét, poctivě se na to připravuji. Člověka, kterého budu fotit, se snažím dobře poznat - přemýšlím, kde a jak ho portrétovat, jakým způsobem vyřešit světlo, jak jeho „osobnost“ přenést do fotografie,“ říká Marek Malůšek, který na výstavu vybral to nejlepší z doprovodných programů a osobností Letních filmových škol. „Některé fotky jsou silné i pro mě. Kdo si je prohlédne podrobněji, najde tam odraz života jejich představitelů a přirozenou atmosféru okamžiku, kdy snímek vznikl,“ popisuje autor, kterému se nejhlouběji do duše zaryl snímek Filipa Topola. „Zrovna u něho jsem zažil docela průšvih. Ač byl Filip zvyklý fotit se ze všech stran, také s tím dokázal dělat velké ciráty. A když jsem ho vyfotil při koncertu na kolejním nádvoří, zvedl se uprostřed skladby a chtěl kvůli mně odejít... Ten pocit studu, který mnou v tom okamžiku projel, si budu pamatovat celý život - patřím totiž k těm fotografům, kteří se snaží atmosféru zachytit tak, aby co nejméně rušili,“ vzpomíná autor výstavy. A to platí i pro celou filmovku. Žádný z kolegů fotografů se za každou cenu nesnaží sehnat nějaké senzace. Všichni se chovají slušně, nikoho nepronásledují.

Vizáž barokního anděla a hlava plná myšlenek
Marek Malůšek žije v Hluku se svou ženou Evou a dvěma dětmi Magdalenou (7 let) a Matoušem (5 let). V malém útulném domečku, kde vznikl tento rozhovor, na vás dýchne atmosféra člověčiny, rodinné soudržnosti, pohody a lásky k lidem i úcty k přírodě a starým věcem...
Čtyřicetiletý fotograf s vizáží barokního anděla se také jako anděl chová. Vyzařuje z něj klid a pokora k věcem, které dělá. Nemá ambice se podbízet, nezneužívá známostí a nikam se necpe. Na první dojem působí uzavřeně. Při focení se nejraději věnuje architektuře a portrétu, klíčové je pro něj světlo. Myšlenky si potřebuje uspořádat, věci nachystat. Nikdy nesází na to, že bude (skvěle) improvizovat. Kromě fotografování jej baví muzika a fyzická práce, u které si výborně odpočine. Doma si také spoustu věcí vytvořil sám, protože má rád, když může do něčeho vtisknout vlastní pohled. Hraje na klarinet. Dlouhé roky byl členem dechové hudby Šarovec. V kroji odchodil desítky hodů po celém regionu.
I když nejraději poslouchá „současný“  jazz, v posledních letech se snaží propojit lidové motivy s elektronickou hudbou - jak sám říká, bylo by super, kdyby měla dechovka v obsazení ještě dýdžeje. Založil platformu Vernisážového orchestru, jehož zásadou je improvizovat a nezkoušet!
Jaký byl impuls k tomu, že jsi svůj život zasvětil fotografiím?
U mě byl ten vývoj nějak přirozený. Cit pro umění jsem zdědil po svém tátovi, který si celý život maloval jen tak pro radost. I když v rodině nikdo nefotil, já jsem s tím začal v dětství jako samouk. Na vojně jsem pokračoval. Slušně jsem hrál na klarinet a studoval na elektrotechnické škole v Havířově. V období, kdy jsem měl pocit, že nedokážu dál pokračovat v obchodní činnosti, objevil jsem obor Výtvarná fotografie na Lidové konzervatoři v Ostravě a bylo jasno. Odstartoval jsem tak dráhu fotografa a později i odborného pedagoga...
Na ZUŠce v Uh. Hradišti vyučuješ už čtrnáct let. Je za tebou vidět spousta práce a zajímavých nápadů - jaké byly začátky?  
Na úplném začátku jsme s ředitelem Stanislavem Nemravou vzkřísili torzo fotokomory na škole a měli mnoho odvážných plánů, jak vnést do výuky něco víc. S nadšením jsme objížděli školy a ze zrušených fotokroužků jsme k nám do školy odváželi vzácné poklady, které by mohly být někomu dnes už k smíchu. Vybudovali jsme pracoviště pro černobílou fotografii na takové úrovni, že slouží i po čtrnácti letech dalším studentům...
Jsem jako učitel nadšený, že to žáky pořád opravdově baví a že absolventi často pokračují na středních i vysokých uměleckých školách. Někteří mi dokonce pomáhají jako asistenti. Nějakým zázrakem se daří, že vždycky vznikne vynikající kolektiv. Je jedno, jestli točíme film na Buchlově, nebo společně poznáváme historii a architekturu města Hradiště. Nikdy jsem tam nezažil žádný mezilidský problém - jsem nadšený, že se nám podařilo vedle samotné výuky také vytvořit podhoubí dobrých kamarádů.
Cítím, že jsou pro tebe děti velmi důležité. Jaký jsi táta?
Eva: Já dětem takového tátu závidím. O tom, co pro ně vymýšlí a co společně vytváří, se mi jako holce ani nezdálo...
Snažím se být trpělivý. Mám spoustu snů, které jsem si vytvořil v hlavě ještě v čase, než se děti narodily, a snažím se je postupně plnit. Nejedná se o mé vlastní nenaplněné ambice, ale o obyčejné věci a bláznivosti jako třeba, že spolu budeme každý den, třeba i v práci, kde si budou malovat a hlavně vnímat, co dělám. Tím budeme propojeni. To však v posledních letech v našich podmínkách absolutně nelze. Tak se jim alespoň snažím naplno věnovat, ale nedostatek času je velkým problémem.  
Máš raději rodinné fotky v albu, nebo v krabici?
Rodinu fotím nejraději černobíle. Když pak fotky společně vyvolávám s dětmi, moc je to ve fotokomoře baví. Máme rituál, že snímky, které se nepoužijí, potom ručně domalovávají a dotvářejí. Vznikají tak do naší domácí galerie zajímavé obrázky... Takže fotky v krabicích nemáme. Máme je v albech nebo v počítači seřazené podle data.   
Fotíš raději na digitál, nebo analog?
Tuhle otázku v sobě pořád nemám vyřešenou. Vždycky, když někam odjíždíme, rozhoduji se podle nálady, který foťák si vezmu. Buď sáhnu po středním formátu, kinofilmu, digitálu nebo jen po kompaktu. Půl hodiny se motám v pracovně a když už mám na rameni foťák, na schodech se rozmyslím a klidně se i dvakrát vrátím...  
Myslíš, že půjdou děti ve tvých stopách?
Věřím, že nejsilnější inspirací je osobní příklad. Víc člověk nedokáže. Mrzí mě ale, že se svět čím dál více profesionalizuje a uzavírá a přitom se vytrácí obyčejné lidské vztahy. Madlenka krásně maluje, Matouš má vynikající hudební sluch. Ať už se budou v životě věnovat hudbě, fotografii nebo třeba něčemu zcela jinému, budu jim fandit...
Kam se ubírají profesionální fotografové, když dnes fotí na výborné vybavení kdekdo?
Situace se opravdu změnila. V současnosti se snaží fotit všichni. O práci se však nebojím, protože směr, kterým se ubírám, autodidakti dělat nemohou. Vedle skvělého technického vybavení a seznámení s technologií je také důležité poznání historie média, výtvarného umění a kulturních souvislostí. 

Marek Malůšek je fotograf, kurátor a odborný pedagog, absolvent Lidové konzervatoře v Ostravě, Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. V současné době působí jako vedoucí oboru Užitá fotografie a média na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí a externí pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.
Je iniciátorem, kurátorem a spoluorganizátorem řady fotografických výstav a soutěží. Spolupracuje na přípravě výstavního programu v kině Hvězda v Uherském Hradišti. Organizuje fotografické dílny a projekty zaměřené především na práci s mládeží. Je zakládajícím členem občanského sdružení FotoMosty, členem Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti. Spolupracuje s řadou kulturních a neziskových organizací. Věnuje se hudbě. Je fotografem Letní filmové školy Uherské Hradiště. Své fotografie prezentuje od roku 2003 na samostatných i společných výstavách.

autor: Iva PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace