Martin Horký na křídlech z duhy

Martin Horký na křídlech z duhy
Foto: archiv  /  básník Martin Horký
Uherské Hradiště Kultura 24 / 11 / 2016

Testament básníka Martina Horkého v drobné sbírce poezie

Již před časem jsme informovali v naší kulturní rubrice, že nečekaně, ve věku nedožitých šedesátin, zemřel profesor Obchodní akademie v Uherském Hradišti, básník Martin Horký. Žil na Modré u Velehradu a mnozí jej znají z jeho pedagogického působení. Nejdříve učil na ZŠ Unesco, později přešel na obchodní akademii, kde před tím po mnoho let působila jako profesorka i jeho matka. Básnické sklony podědil po svém otci, také básníkovi, Otynu Horkém, který byl znám v Uherském Hradišti jako souputník primáše Jaroslava Staňka, se kterým byl také u založení souboru Hradišťan, v němž hrál po celou dobu na klarinet. Martin Horký psal básně po celý život, publikovat začal až ve zralém věku a vydal celkem šest básnických sbírek. Jeho poezie byla stejná jako jeho život, usebraná, pokorná a stojící v pozadí. Nicméně jeho básně jsou vyzrálé a působivé. Je bezesporu po právu řazen mezi české básníky přelomu 20. a 21. století. Po jeho nečekané smrti byl v jeho pracovním stole nalezen rukopis básnické sbírky, kterou v tichosti připravil k vydání. Je to poezie nostalgická, skromná, ale výrazově velmi silná a emotivní. Je to poezie básníka, který tušil, ba přímo již očekával neblahý konec žití. Tato sbírka v minulých dnech, přesně na svátek svatého Martina, vyšla péčí editora díla Tomáše Ježka a rodiny Martina Horkého. Básnická sbírka má název Mít křídla z duhy a krátce jí v úvodním textu s názvem Na cestě ke křídlům z duhy charakterizoval editor knihy Tomáš Ježek: „Uzavřené dílo i život básníka byly vždy v nefalšované, ryzí jednotě. Zemitost a fascinace prostými okamžiky každodennosti dávají jeho básním pravdivý rámec a srozumitelný řád. Jako by se snažil stvrdit svým životem i tvorbou slova starých Římanů, že básníky je třeba nechat se dotknout země, aby se naučili mluvit. Té jediné země, která mu byla zároveň očistcem i vykoupením. Osud jej mnohdy odvál dál až k odvráceným břehům, snad aby mu dokázal, že čisté průsvitné sklo básníkovo potřebuje porážku temnotou života a básník pak dokáže odrážet svět (Jean Paul, 1815). Putování krajinou milosti bylo mu často nadějí, neboť každé smítko prachu / pohozené na cestě / hlasitě ti napovídá / kudy se dát. Věřil své cestě, pokora mu svědčila o pravdivosti cíle. Však neklidné je vždy srdce básníkovo a pochybnostmi se oprávněně sytí, pak nic nebylo, nebude, není / a darem za své habaďůry / víc nemůžeme čekat shůry / než doživotní zatemnění. Přesto se básníkovy úsporné, nostalgické texty přimykají k radosti, že v Ráji pod nohama / na hladině / zrcadlí se / nebe.
Bylo by naivní chtít obecně definovat tuto drobnou sbírku veršů, vždyť definic je přesně tolik, kolik bude jejich čtenářů. Kniha, nachystaná ve skrytosti autorem k vydání, byla objevena v básníkově osiřelém psacím stole. Její vydání je pokusem o zastavení času, pokusem tak bláhovým, a přece tak potřebným.“
Kniha není pouze vzpomínkou přátel na básníka Martina Horkého, ale je i zásadním příspěvkem do literární historie našeho kraje. Kraje, který měl vždy, co se umění a literatury týká, mnoho co nabídnout i českým literárním dějinám.

Ukázka z tvorby:

Co že ještě zbývá? Věz
teď na mincíři v dutém stromu
zkus zvážit přesah ozvěny
pak s hejnem vrabců v rázech zvonů
dej se správným směrem domů
a nic víc už se neptej. Běž
na vše si cestou vzpomeneš.

KDO VÍ…
Život se mi denně
drolí mezi prsty
jak větrající skála…
možná jednou    
snad za věrnost místu
v prázdných dlaních zůstanou mi
na dvě hrsti písku.

TOUHA
Z hor do údolí
střemhlav jako jestřáb
neúprosně padá
pokrčená stezka
stuha rozvázaná
na níž někde dole
číhá krása
něžná dívčí hlava
prostovlasá.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace