Milan Knížák: Přeji vám laskavost do duše

Milan Knížák: Přeji vám laskavost do duše
Foto: Aleš Mazúrek  /  S profesorem Milanem Knížákem jsme hovořili na prahu nového roku.
Uherské Hradiště Kultura 08 / 01 / 2022

Profesor Milan Knížák patří už několik desetiletí k výrazným osobnostem české kultury, která svými díly i názory probouzí mezi veřejností různé diskuse. Svým dílem i životními zkušenostmi však jednoznačně obohacuje naši společnost a novodobou historii. Na prahu nového roku jsme se společně ohlédli za tím uplynulým a připomněli také jeho stopu na Slovácku.

Pane profesore, jsme na prahu roku 2022. Jak jste prožil ten uplynulý při všech těch omezeních, jako člověk všestranných zájmů, známý výtvarník, hudebník, skladatel, sběratel loutek...?

Mně se ke covidové hysterii připojila ještě vážná nemoc, která se léčí chemoterapií, při které mi utekly vlasy. Bylo to těžké, ale snažil jsem se co nejméně vybočit z normálu. Musel jsem, samozřejmě, omezit spousty aktivit. Oblasti fyzicky namáhavé jsem opustil a o to víc jsem se věnoval „jemnějším“ pracem. Napsal a jako multiple jsem vydal 3 samizdatové knihy, což jsou bláznivé texty míchající básně, úvahy, hudební kompozice, sny a sníky. Pracoval jsem hodně v oblasti hudby. Jedna z mých klavírních skladeb byla premiérována na Ostravských hudebních dnech 2021 a právě vychází CD mých klavírních skladeb v Belgii. Dokonce jsem začal opět kreslit a vzniklo asi 100 kreseb formátu A2, A3, kde jsem se snažil znázornit „nového člověka“, tzn. člověka genderově bohatého a pitomě korektního… Ve volných chvílích, když jsem si chtěl odpočinout, jsem vyluštil asi 500 křížovek a abych neztratil kontakt se světem, uspořádali jsme s mými bývalými studenty několik on-line konferencí.

Před rokem jste oslavil významné životní jubileum, máte přehled, kolik jste za svůj aktivní život např. namaloval obrazů a vytvořil plastik?

To opravdu nevím. Téměř všechny obrazy, které jsem vytvořil do poloviny šedesátých let (a byla to poměrně velká kolekce rozměrných obrazů i objektů), zmizely do nenávratna. Neměl jsem dostatek prostoru je skladovat, a tak jsem je rozdával kamarádům (v podstatě každému, kdo o ně měl zájem), nebo jsem je  zničil. Pamatuji si, jak jeden můj kamarád, jehož rodiče byli bolševici, přinesl domů mojí asambláž, kterou po letech považuji za jednu z nejlepších, a rodiče mu ji vyhodili do popelnice. Atd. atp. Velká část mých aktivit byla vytvořena pro virtuální prostor. Byly to práce konceptuálního typu, akce, obřady a rituály. Jedna z nejdůležitějších etap mé práce (podle mého názoru) byly Procesy pro prostor mysli, které začaly vznikat po polovině šedesátých let, ale vrcholily na konci let sedmdesátých. Uvést jakékoliv číslo by bylo matoucí, ale vzniklo toho hodně v nejrůznějších mediích. Jenom samostatných katalogů a autorských knih bylo asi 80… 

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste byl v čele Akademie výtvarného umění a ředitelem Národní galerie? Mají pravdu ti, kteří kritizují současnou Národní galerii za pasivitu, nekoncepčnost a byrokracii?

Když vidím, kam se AVU a NG řítí, tak vzpomínám na dobu mého působení. Byla obtížná, poněvadž se proti mně sešikovaly davy nepřátel, ale v obou institucích se udělala spousta práce. Akademie se chová tak neslušně, že mně k mým osmdesátinám, přesto, že jsem současnou její podobu vytvořil a zorganizoval já, ani nepopřáli. Národní galerie se zachovala podobně. Nejde o mne, ale o normální lidskou slušnost. Zajímavé je, že do posledních rektorských voleb, které právě na AVU proběhly, byli připuštěni 3 kandidáti. Všichni (dvě ženy a jeden muž) byli Slováci. Rozhodně nemám nic proti Slovákům, ale připadá mi to zvláštní, že tradiční česká akademie, která existuje od konce osmnáctého století, nebyla schopna vygenerovat ani jednoho Čecha. Dnes je moderní a multikulturně korektní, když přichází do čela institucí cizinci, kteří neví o naší kultuře zhola nic, jako například současná ředitelka Národní galerie v Praze.

Nezdá se Vám, že Národní galerie rezignovala na své základní poslání, a to zejména pečovat o svoji rozsáhlou uměleckou sbírku českých a světových autorů? Z Národní galerie se stále častěji ozývají důvody, proč to či ono nejde. Za Vás to bylo snadnější?

Národní galerie rezignovala na své poslání přesto, že je dáno zákonem. Hlavně, aby bylo hodně návštěvníků, což se při covidové hysterii stejně nedá naplnit, a aby bylo vše genderově vyrovnané. Nejlepší by asi bylo, kdyby vedení NG bylo složené z Američanů, Asiatů, Australanů, Afričanů… Prosím, neobviňujte mě z rasizmu. Nemám žádné rasové předsudky, mám spousty kamarádů z celého světa, ale připadá mně absurdní, aby v české Národní galerii nebyli Češi.

V roce 2011 organizovala Národní galerie v Praze s Nadací Moravské Slovácko Uprkovu výstavu ke 150. výročí jeho narození. Dodnes si významná část odborné i laické veřejnosti vzpomíná na tuto výstavu a hodnotí ji jako úspěšnou. Ona koneckonců pomohla vrátit Uprku na místo, které mu po právu náleží, a urychlila vznik jeho stálé expozice v Uherském Hradišti. Souhlasíte s tím, že úspěch každé výstavy není možné měřit jen z hlediska ekonomiky?

Úprkova výstava byla ve své době důležitá. Poukázala totiž na umění svázané s určitým regionem, určitým typem kultury a tím se vymykala z většiny výstav, které chtěly být multikulturní. Sám osobně nejsem velkým příznivcem Úprkova díla, ale uvědomuji si jeho důležitost v současnosti, která unifikuje umělecké vyjadřování, kdy přestáváme být citliví k potřebám a projevům regionů, kdy se města, krajina, potřeby unifikují.

Posuzovat úspěch výstav podle ekonomických parametrů je idiotské vždycky. Samozřejmě, že galerie musí pracovat s prostředky, které má k dispozici, ale mnohokrát jsem se přesvědčil, že výstavy za drobné peníze byly významnější než mnohé drahé přehlídky.

Není ke škodě věci, že Národní galerie a další galeristé by nejraději vystavovali jen Toyen, Štýrského, Kupku, Šímu, Aj Weje a podobné osvědčené autory, kde není co pokazit? Není škoda, že se nesoustředí i na další solidní autory, kterých jsou plné depozitáře?

Nejsem si tak jist, že depozitáře jsou plné kvalitních děl jiných autorů. I nákupní politika NG byla velmi problematická, především za komunistické totality. Snažil jsem se, abychom doplnili ty největší mezery, ale to bylo těžké nejen z finančních důvodů, ale i proto, že některá díla již nebyla k dispozici. Není to otázka autorů, ale pohledu na vývoj umění v určité době a v určité oblasti. Dnes se jen následují obecné módní trendy bez respektu k vlastní kultuře. Jako bychom se za své umění styděli, a tak ho řadíme buď do závěsu za světovými výboji, nebo ho zcela ignorujeme. Asi to patří k popírání vlastenectví, které je dnes považováno za šovinismus a jako takové odsuzováno. To se nám však hrubě nevyplatí, rozpustíme se ve zbytku světa.

V minulosti jste býval častým hostem u nás na Slovácku, ať už jako organizátor plenéru žáků akademie, nebo účastník řady akcí v Galerii Joži Uprky. S pozitivním ohlasem se setkala Vaše výstava  v Galerii výtvarného umění ve Zlíně stejně jako výstava starých loutek z Vaší sbírky ve ve Strážnici. Mohl bych pokračovat i tím, jak jste perfektně uvedl výstavu dopisů Henryho Matisse v Galerii výtvarného umění ve Zlíně. Můžete stručně připomenout tyto akce?

Jeden z hlavních sponzorů mého oddělení na AVU byl Zdeněk Zemek, který nezištně podporoval řadu plenérů, a proto spolupráce se Zlínským regionem byla bohatší a intenzivnější. Jsem přesvědčen, že úloha soukromých sponzorů a mecenášů je stejně důležitá jako v historii, jen s tím rozdílem, že nezištných mecenášů je dnes velmi málo. Za to dík Zdeňku Zemkovi.

Jak hodnotíte s odstupem času Jožu Uprku, jeho život a dílo, jak se Vám líbí nápad založit a provozovat jeho galerii?

Jsem přesvědčen, že galerie Joži Úprky do Uherského Hradiště patří. Připadalo by mně trapné vystavovat americké, australské či marťanské umění a zapomenout na ty, kteří v regionu pracovali a zůstali mu věrni. Tady nejde o míru uměleckosti, ale o věrnost místu a době, které je dnes velmi zapotřebí.

Co byste popřál čtenářům našeho týdeníku DOBRÝ DEN S KURÝREM do roku 2022?

Přál bych nám všem, nejen vašemu regionu, abychom se zcela zbavili parazitů typu Andreje Babiše a jeho kohorty, kteří zdevastovali naši zemi nehorázným způsobem, z kterého se budeme po generace vzpamatovávat.

Doufám, že jste měli všichni krásné Vánoce, tiché a velebné. Do nového roku 2022 hodně trpělivosti s těmi, co se budou pokoušet postbabišovskou situaci narovnat, a hlavně si přeji, aby se vrátila úcta ke slušnosti a jemnosti, která se z naše politického a společenského života vytratila. Vulgarita našich politiků vnesla do života prvky ubohosti a plebejskosti, které je třeba vymýtit.

Lásku a  laskavost do duše vám přeji, přátelé.                                     

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace