Muzikantská krajina Jaroslava V. Staňka

Muzikantská krajina Jaroslava V. Staňka
Foto: archiv Hradišťanu
Uherské Hradiště Kultura 03 / 11 / 2014

Všestranný umělec se stal legendou a vzorem pro spoustu lidí

Osobnost Jaroslava V. Staňka (20. 4. 1922 - 28. 2. 1978), zakladatele a primáše Hradišťanu, uměleckého vedoucího souboru, malíře, scénografa Slováckého divadla, zakladatele Hradišťánku, novátora a člověka s obrovským srdcem, je v regionu i široko za jeho hranicemi pojmem. Ovlivnil současný folklor natolik, že se jeho jméno dodnes, i po šestatřiceti letech od jeho odchodu do muzikantského nebe, skloňuje ve všech pádech - stal se legendou.     
Na jeho počest bude uspořádán prodloužený víkend s názvem J. V. Staněk - Muzikantská krajina, který se bude skládat z koncertů i výstavy jeho výtvarných děl. Jak sám název napovídá, myšlenkou setkání bylo představit rozmanitost krajiny Slovácka, rozmanitost muzik a jejich stylů, kterou Staněk dokázal zachytit nejen štětcem, ale zejména pak v hudbě.
„Předloni by se Tata dožil devadesáti let. Při vzpomínání mě napadlo, že by bylo pěkné zorganizovat pěknou vzpomínku na jeho život. Folklor prožívá velkou renesanci a já myslím, že by mladí lidé měli něco vědět o osobnostech města, mezi které můj otec bezesporu patřil,“ vysvětluje iniciátorka Radka Baboráková, dcera Jaroslava Staňka. „Spojení muziky a obrazů ještě nikdy nebylo prezentováno, proto jsem se obrátila na Jana Maděriče, Davida Pavlíčka a Petru Baroňovou, kteří mi prostřednictvím Klubu kultury pomohli vzpomínku na tatínka zorganizovat,“ doplňuje Radka Baboráková.

Výstava poukáže na umělcův talent
Muzikantskou krajinu zahájí ve čtvrtek 6. listopadu v 17.00 v Redutě vernisáž Staňkovy kolekce obrazů, kreseb, akvarelových skic a grafik. Vernisáž doprovodí hudecká muzika Ohnice a ženský sbor Rezeda.  
Návštěvníci budou mít možnost vidět méně známé expresionistické období z dob studií, několik obrazů, které vznikly pod silným vlivem kubismu, a rovněž i pozdější ovlivnění Vladislavem Vaculkou. Díky výzvám veřejnosti se podařilo shromáždit velké množství materiálu ze soukromých sbírek, kupříkladu fotografie, dopisy, návrhy scén, ale i portréty, které autor věnoval svým dobrým známým. Výstavu doplní i Staňkovy osobní dokumenty, jako je rodný list, fotka s rodiči, housle, na které hrával, záznamy choreografií a písní... Výstava vznikla ve spolupráci se Slováckým muzeem a potrvá pouze do 9. listopadu.
Staněk byl milovníkem přírody a lidové kultury. Se skicákem často jezdil na jižní Moravu do Čejče, Čejkovic, Velkých Pavlovic. Miloval Horňácko, Kopanice, Myjavu a když mohl jezdit na Strání k tetičce Končetíkové na sběry. „I když měl spoustu kamarádů, zbožňoval obyčejné lidi a jejich životní moudra. Neustále chodil se zápisníkem, kde si dělal skici a zapisoval noty posbíraných písniček,“ vzpomíná Radka Baboráková.
Jaryn Staněk, jak mu říkali přátelé, byl všestranný umělec s obrovským talentem. Bohém, který žil svůj krátký život naplno. Rodina ho často i týden neviděla. Potřeboval kousek svobody a ukojit všestranného tvůrčího ducha. „Maminka to s ním neměla lehké, ale velmi ji i mě s bratrem miloval. Všechno nám to svou přítomností vynahradil. Když byl doma, byl nejskvělejším manželem a otcem. Pamatuji si, že když se vrátil z tvořivých cest, často přijel s kopou vajec, demižónkem nebo s kačenou pod paží, takže u nás bylo vždycky co jíst a pít, čehož využívali všichni přátelé z okolí,“ vzpomíná s nostalgií v hlase. Na Mariánském náměstí, kde bydleli v bytě i s ateliérem, se scházeli muzikanti, výtvarníci a všichni folkloristé. „Zkrátka, kdo přijel do Hradiště, prošel naším bytem,“ směje se Staňkova dcera. 

Muzikanti jdou v jeho stopách
V pátek 7. listopadu a v sobotu 8. listopadu v 19.30 se ve velkém sále Reduty uskuteční dva vzpomínkové večery s muzikami, které Tata, jak mu všichni říkali, ovlivnil. V pátek vystoupí cimbálové muziky Jaroslava Čecha, Stanislava Gabriela, Harafica, Rosénka Praha, v sobotu pak cimbálové muziky Harafica, Stanislava Gabriela, Jaroslava Čecha a Hradišťan v čele s Jiřím Pavlicou, kterému Staněk předal primášovské žezlo. Po oba večery se konají besedy u cimbálu.  
Jaroslav V. Staněk byl při zrodu mnoha muzik, byl také prvním člověkem, který převedl lidové zvyky na jeviště, průkopníkem a novátorem scénického provedení tanců.   
Založil muziku i soubor Hradišťan, Hradišťánek a přenesl lidové zvyky na jeviště. Měl štěstí, že byl takřka vždy obklopen správnými lidmi. Mezi jeho nejbližší kolegy patřili Lubomír Svatoš, Jan Nykl, Otakar Horký, Jaroslav Čech, Karel Piškytl, Petr Hrobař, Jan Vančura a další.
Zasloužil se o to, aby na vesnicích regionu vznikaly folklorní soubory. Podporoval jejich vznik, pomáhal se stylizací, jeho muzikanti k nim chodili hrávat a učit další muzikanty, tanečníci tanečníky atd. Vesnické soubory leckdy neměly ani základy. Milovaly třeba písničky i tanec, ale nevěděly jak na to. Proto pomáhal Hradišťan v čele se Staňkem, který měl nadšených lidí vždycky dostatek. (Dříve pravděpodobně neexistoval vesnický soubor, který nevedl někdo vyškolený v Hradišťanu.) Byl také velkým udržovatelem tradic. Zakládal Hlucké slavnosti i Jízdu králů ve Vlčnově.

Hradišťan je velká láska
Hradišťanem a Hradišťánkem prošly stovky dětí, které jdou v jeho stopách a jsou dnes vedoucími souborů a muzik. „Bylo úžasné, jak nás dovedl strhnout a nadchnout pro věc. Dodnes z jeho přístupu čerpáme a předáváme dalším generacím,“ upozorňují Radka Baboráková se Štěpánkou Tománkovou, které v Hradišťanu protancovaly nejedny boty. „Vychoval nás a ukázal nám cestu. On byl tím důležitým semínkem, z něhož současný folklor vzklíčil a vyrostl,“ shodují se bývalé tanečnice, které jsou i přes důchodový věk stále činné ve folklorním dění. Jsou členkami příležitostného pěveckého sboru Rezeda, s kterým vystupují při různých příležitostech. Vznikl spontánně na popud bývalých tanečnic Hradišťanu - takřka všechny jeho členky jdou tedy ve Staňkových stopách, neboť jsou zároveň vedoucími souborů.
„Tata neustále posouval hranice choreografií i muzik. Vymyslel jevištní zkratku, v hudbě ani choreografiích se nebál experimentovat. A lidé jeho postupy ctili. Tatínek by měl určitě radost, že je dnes tady tolik muzik. Ve spoustě z nich by našel kousek sebe,“ pochvaluje si Radka Baboráková, která se vždy těší na setkání muzik a lidí, kteří se Staňkem spolupracovali nebo jdou v jejich šlépějích.
I ona si jeho odkaz v sobě nese po celý život. Už jako dítě s ním chodila do búdy, pak prošla Hradišťánkem, Hradišťanem. Když se vdala a odstěhovala do Prahy, řekla svému muži, že by tam bez folkloru umřela - proto jí pomohl založit dětský soubor Rosénka, který se jí stal jak povoláním, tak životní láskou. Štafetu přebrala po osmadvaceti letech dcera, která se stala jednou z vedoucích...

Hrával jako bůh
Při jednom vzpomínání se všichni bavili jeho kousky. Nikdo jej však nepomlouval - všichni muzikanti o něm mluvili s něhou a láskou. Vzpomínali na to, že hrával spíš srdcem než podle not. Možná že kdyby tehdy přišel nějaký houslový odborník, nestačil by se divit. Špatně držel smyčec, vůbec nepoužíval podbradník a hrál jenom na holé dřevo. V projevu na něj nikdo neměl. Kamarádi se mu smáli, že už má od hraní tělo zdeformované, protože chodil tak zvláštně natočený na jednu stranu, jako by měl neviditelné housle pořád pod bradou. Ať je to ale, jak chce, byl nezapomenutelným muzikantem s obrovským charismatem a hrál jako bůh. A všichni, ta velká banda muzikantů, kteří s ním hrávali nebo kamarádili, s tím ze srdce souhlasili!

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist