Koho by nezajímaly žítkovské bohyně, které se staly fenoménem posledních let? Zástupy lidí jezdily k nelibosti místních rodáků na Kopanice a zvědavě pátraly po osudech žen a něčem tajemném, magickém, jak o tom četly ve stejnojmenných knihách Žítkovské bohyně jak od Jířího Jilíka i Kateřiny Tučkové.

Bojkovický rodák Vlastimil Hela, spisovatel, publicista, mentální kouč se ve svých knihách Tajemství bohyní na Žítkové a novince Návrat žítkovských bohyní vrací k fenoménu tajemných žen, v různých souvislostech a aspektech.

V prvním díle Tajemství bohyní na Žítkové čtenářům předložil vlastní bádání opřené o soukromá svědectví, výsledky pátrání faráře Josefa Hofera a úryvky z jeho spisů z roku 1913.

Na stránkách knihy také přiblížil schopnosti bohyní, bylinkářek a vědem a vysvětlil, proč nositelky lidové magie z Kopanic dnes už nemají žádné následovnice. Nová kniha se zabývá souvislostmi mezi vědoucími lidmi, bohyněmi, bylinkářkami a jejich rituály i symboly.

„Nejde o oživení fenoménu bohyní ani o komerční popularizaci, ale o úctu ke geniu loci tohoto místa a jeho tradic v symbióze s přírodou. Zdejší kraj je spjat s moudrými ženami, léčitelkami, žítkovskými bohyněmi - a na to bychom neměli zapomínat,“ říká autor Vlastimil Hela.

  Proč jste se po tom humbuku na Kopanicích pustil do psaní knih o bohyních?

Přátelé mne k tomu vybízeli už před mnoha lety. Váhal jsem a hledal způsob, jak téma uchopit. Máte pravdu, román Kateřiny Tučkové vyvolal obrovský zájem o žítkovské bohyně. V mnohém se tváří jako dokument a řada čtenářů uvěřila, že zachycuje skutečné situace. Navíc u Kopaničářů vyvolal spíše negativní reakce. Podle mne pochopitelně.

Musím přiznat, že pro mne byla román posledním podnětem. Jednak jsem chtěl uvést některé věci na pravou míru. Například „rehabilitovat“ faráře Josefa Hofera, který na Starém Hrozenkově působil v letech 1910 -1920. Byl to právě on, kde shromáždil řadu informací o bohyních a jeho svědectví v podobě příběhů inspirovalo i další autory, včetně Jiřího Jilíka a následně i Kateřiny Tučkové. Často se neprávem opomíjí takřka vědecká studie, které zpracovala Dagmara Dobšovičová Pintířová. Poctivě a pravdivě zachycuje skutečné postupy bohyní a literárnímu zpracování předcházela.

První kniha zprostředkovává pohled na bohyně hoferovskýma očima a zachycuje u i jeho osobní příběh. Zároveň naznačuje, proč dnes lidi víc a víc zajímá takřka mystické spojené s přírodou, lidová magie i hledání pravdy o životě.

Po mnoha následných diskuzích s přáteli jsem se rozhodl uvést věci na správnou míru a začal usilovně pátrat. Tak vznikly knihy Tajemství bohyní na Žítkové a Návrat žítkovských bohyní. Senzaci však nehledejte. Najdete fakta, úvahy, pokoru a nadhled, který vás může inspirovat a přiblížit vám i těžký život lidí u moravsko-slovenských hranic.

Snažil jste se Josefa Hofera očistit?

Josef Hofer se podepisoval jako Rectus (spravedlivý) a pro mě to byl obdivuhodný byť v mnohém rozporuplný člověk, který se i po svém nuceném odchodu z Kopanic v roce 1920 snažil všemožně pomáhat kopaničářům.

Dělal to odvážně, poctivě a s upřímným úmyslem pro dobrou věc. Je zajímavým příkladem a obrovskou inspirací dodnes. Jeho přáním bylo, aby mohl po odchodu z tohoto světa snít svůj „věčný sen“ na Kopanicích. A dost možná se mu i splnil.

Čím jste se zabýval v nové knize?

Mým přáním bylo nazvat knihu „Návrat (K) žítkovským bohyním“, to znamená, že jsem se vrátil k hledání magického propojení bohyní a jejich symboliky s matkou Zemí. Můžeme ho najít v bylinkách, magických rituálech, ale i při putování přírodou.

Mojí snahou je přispět k pochopení jejich příběhů a skrze ně i našich současných životů. Při hledání souvislostí jsem zjistil, že bohyně žily takřka po celé moravsko – slovenské hranici a že s podobnými praktikami se dodnes můžeme setkat například na slovenských Poloninách v polském Podlesí.

V knize píšu o setkáních s vědmami, šeptuchami, s bohyněmi, většinou překvapivě prostými, pokornými lidmi. Byla to pro mě nesmírně objevná setkání a věřím, že obohatí i váš život. Že do něj vnese poznání skrze poselství, která jsem vyslechl.

Magická krajina Kopanic vám učarovala...

Čím více se po krajině okolo „Hrozenka“ toulám, tím víc mě to přibližuje k sobě samému, do nitra mé duše... Tak to má mnoho návštěvníků, kteří jsou ochotni nechat na sebe magickou sílu krajiny působit. Stává se, že právě zde si uvědomí  podstatu své vlastní existence a změní dosavadní život. Záleží vždy jen na nás, jak toto nádherné propojení využijeme a nastavíme svůj přístup k vnímání světa. Krajina Moravských Kopanic si stále zachovává přirozenou divokost a čistotu.

A jak vůbec dnes vypadá život v tomto kraji?

Starousedlíků ubývá a i oni se přizpůsobili době. Jejich samoty skupují cizí lidé, kteří se buď dokáží přizpůsobit a splynout s krajinou, anebo se trápí a poté odejdou zpátky do míst, odkud přišli... Ale magie, charisma a mystérium místní krajiny zůstává napořád.  

Lidi to k magii stále táhne...

Dlouhodobě sleduji, že se zvyšuje zájem o to, co náš fyzický svět přesahuje. Jako by se lidé vraceli k magickému vnímání světa našich předků, propojovali jej se současným životem a tak se dokázali vyrovnat i se svým vlastním životem. Zjišťují, že přetechnizovaný konzumní svět není zárukou vnitřní spokojenosti a štěstí. Proto Kopanice přitahují lidi, kteří cítí, že potřebují něco změnit. Ne kvůli senzaci, že byli v krajině bohyní, ale kvůli otisku lidové magie a energii krajiny samotné. Tady máte chuť vzdát se světského pohodlí, vypnout telefon a pozorovat úplně obyčejné věci okolo sebe...

Proč v takové míře lidé vyhledávali bohyně?

Jednak jiné pomoci nebylo a pro alternativní léčbu se rozhodovali lidé, kteří se sebou chtěli něco udělat jinak. Bylo to tak dříve a stejně je tomu i dnes, kdy se snažíme zbavovat zavedeného způsobu „něco mě bolí, tak spolku prášek“.

Dříve museli lidé přijet vlakem do Bojkovic nebo do Kostolné a cestou necestou jít do kopců za bohyněmi. Absolvovat takovou vlastní pouť, která byla pro mnohé sebeozdravná. (Všeobecně poutě a procesí na duchovní místa provázely silné duchovní prožitky a často iniciovaly sebeozdravný proces.)

Okamžik setkání s tajemnou bohyní, čarovný rituál, účinky bylin i placebo silně zapůsobily a fungovaly. Jejich „bohyňování“, kdy odlévaly vosk a hledaly v jeho tvaru odpovědi na otázky příchozího, byly čarovné a nezapomenutelné. Jak píše Hofer, díky příznivým ohlasům denně bohyně přijímaly i na padesát lidí!  

Jak bohyně vnímal místní doktor?  

Pro místní byl doktor, ale i farář velmi daleko. Doktor Tillich ve svých pamětech popsal, že cesta k jednomu pacientovi trvala z Bojkovic na Kopanice celý den! A když napadl sníh, nedostal se tam vůbec. Kopaničáře mnohdy léčil zadarmo, protože na zaplacení neměli dost peněz. I proto měly bohyně funkci jak léčitelskou, tak duchovní...

Našel jste souvislosti, odkud se bohyně na Kopanicích vlastně vzaly?

Mnoho badatelů pátralo, odkud bohyně na Kopanice přišly. Vydal jsem se tedy za souvislostmi a hledal určitá propojení symbolů. Překvapilo mě zjištění, že se bohyně a božci objevují v celém bělokarpatském pásu až po Javorníky, ve velkokarlovském průsmyku i v okolí Myjavy.  Všechny bylinkařily a bohyňovaly, ale ty žítkovské byly nejslavnější.

Přišel jste na nějaké zajímavosti?

Ve druhé knize jsem šel do větší hloubky a zabýval jsem se migranty, kteří prošli a usídlili se na území Kopanic. V jejich historických odkazech a kultuře jsem hledal souvislosti a podobnost s těmi ze Žítkové. Kupodivu jsem je v největší míře našel na Poloninách a Zakarpatské Ukrajině, která k našemu území dříve patřila. Lidová magie a pověrečnost je tam stále velmi živá. Souvislosti jsme objevil jak v „kopaničárské reči“, jež skrývá mnoho podobných výrazů, tak ve stejné struktuře kroje a identických symbolech ve výšivkách...

Takže bohyně na Kopanice přišly z Východu?

Nešlo mi o to dokázat, že bohyně přišly z Východu, ale je to velmi pravděpodobné, protože noví osadníci přicházeli na pusté Kopanice od konce 17. století jak odsud, tak z Moravy a možná až z Čech a s nimi i jejich kulturu, oděv a rituály. Půdu vlastnil rod Serenyiů, který měl zájem pusté grunty a zalesněnou krajinu obydlet.

To je ale zajímavý velký objev, ne?    

Pátral jsem dál a zjistil, že v Polsku dodnes působí „šeptuchy“, které můžeme považovat za tamní  bohyně a používají velmi podobné praktiky. Setkání s nimi bylo magické. S Jirkou Kuchařem, který mě v mé práci velmi podporuje, jsme z té nejstarší vědmy doslova padli na zadek... aniž jsme byli ohlášeni, vyhlížela a čekala nás u branky. Věděla totiž, že přijdeme.

Bohužel, i v Polsku tyto vědmy vymírají. Všechny, se kterými jsme se setkali, měly už přes devadesát let...

Proto mezi řádky v knize naznačuji, že bychom se měli začít spoléhat sami na sebe a nést za sebe i své činy také patřičnou odpovědnost. Vrátit se ke starým principům a propojením života s přírodou.

Podporujete záchranu stodoly U Hajtmanů na Žítkové...

Ano a rád. Stodola U Hajtmanů, díky rodině Miškaříků, plní svoji důležitou funkci v krajině, je místem ochrany a podpory, nabídne střechu nad hlavou, když je potřeba, zázemí a bezpečí v tomto krásném, ale zároveň i drsném kraji.

Nacházím zde sám sebe. Čím více se po krajině okolo „Hrozenka“ toulám, tím víc mě to vtahuje  k sobě samému, do nitra mé duše... a tak to má mnoho návštěvníků, kteří jsou ochotni nechat na sebe magickou krajinu působit. Stává se, že právě zde si uvědomí vlastní podstatu bytí a změní svůj dosavadní život. Záleží vždy jen na nás, jak toto nádherné propojení využijeme a nastavíme svůj přístup k vnímání světa. Krajina Moravských Kopanic není zdeformovaná lidskými zásahy, ale zachovává si přirozenou divokost.