Ne já jsem vedl Palacha, ale Palach vedl mě, říká režisér

Ne já jsem vedl Palacha, ale Palach vedl mě, říká režisér
Foto: Marek Malůšek  /  Robert Sedláček ve své filmové tvorbě dosud tíhl k současným tématům (Pravidla lži, 2006, Muži v říji, 2009, Největší z Čechů, 2010, Rodina je základ státu, 2011), jeho televizní tvorbě naopak dominoval zájem o moderní české dějiny (seriály České století a Bohéma). Tentokrát obojí propojil.
Uherské Hradiště Kultura 02 / 08 / 2018

Ještě jsem tady, vzkazuje divákům Robert Sedláček

Při slavnostním zakončení Letní filmové školy uvede režisér Robert Sedláček ve světové premiéře film Jan Palach.
Sedláček rekonstruuje poslední měsíce a týdny života Jana Palacha. Opírá se o dostupná fakta a svědectví, ale hlavně hledá odpověď na otázku, kým ve skutečnosti tento citlivý, na první pohled možná trochu zakřiknutý, jindy ale překvapivě nekompromisní mladík byl. A co ho vedlo k onomu chladně racionálnímu rozhodnutí obětovat svůj mladý život ve prospěch něčeho tak abstraktního a nevyzpytatelného, co jsme si zvykli nazývat národem. Jana Palacha tak poznáváme ve vztahu s jeho dívkou Helenkou, při bujarém studentském životě na vysokoškolských kolejích, během brigád v Kazachstánu a Francii i ve vztahu s jeho maminkou, prodavačkou v nádražním bufetu ve Všetatech.

Jan Palach je silné téma - přemýšlel jste dlouho, že jeho příběh natočíte, když vás autorka a producenti oslovili?
Rozhodování nebylo jednoduché. Nakonec to dopadlo tak, že ne já jsem vedl Palacha, ale Palach vedl mě.

Bylo dostatek dostupných materiálů, abyste Jana Palacha vystihl opravdu takového, jaký byl?
Jaký Palach doopravdy byl; to by mě opravdu zajímalo, jestli to doopravdy někdo ví. Včetně těch, kteří ho drželi za ruku. Nikomu o svém zásadním rozhodnutí neřekl. Nikomu.
Materiálu mnoho není. Opravdu badatelský materiál začíná datem jeho činu. Ale my činem končíme. Seděl jsem obklopen fotografiemi Palacha z jeho dětství, četl jsem fragmenty jeho bezstarostných dopisů, sbíral útržky paměti těch, co ho opravdu potkali. „Potkali“ je nejpřesnější slovo k definici vztahů Honzy s druhými. Tomu rozumím, znám to z vlastního života.

Pro roli hlavního představitele jste vybral neznámého Viktora Zavadila. Měl jste od počátku jasno, nebo vyhrál v castingu?
Jasno jsem neměl. Rozjasnilo se mi až ve chvíli, kdy jsem s Viktorem seděl tři hodiny v nočním vlaku z Olomouce při návratu z jeho divadelního představení. Totiž, že na tuhle roli se žádný přiblblý casting, kde se nervózní herci natřásají jak modelky a recitují ukázky ze scénáře, jehož kontext neznají, dělat nebude. Že ten příběh není natřásání se pro světla ramp, ale hledání, křehkost, dialog. Něco takového na náborové akci hromadného typu nikdy nenajdete. Musíte mít štěstí na setkání s hercem. Měl jsem ho. Okolnosti mi přihrály do cesty Viktora.

Co bylo při samotném natáčení nejsložitější?
Uvěřit, že to setkání bylo správně. Přesvědčit producenty, aby věřili mé intuici, přesvědčit sebe, že má intuice je správná, a v obtížných podmínkách rozměrné výpravy si zachovat víru ve výsledek.

Jak vnímáte vy osobně čin, kterým Jan Palach dalším generacím předal svůj odkaz? Myslíte, že si takovou sebeoběť naše společnost vůbec zaslouží? Že nad tím dnešní studenti alespoň zapřemýšlí?
Film je o křehkosti toho kluka, ale čin je důkazem jeho tvrdosti vůči sobě samému. Přemýšlení o něm je pro povrchní lidi sladkobolný kýč /ať už jeho čin odmítají, nebo před ním dojatě slzí/, pro vnímavé lidi impuls k hlubokému přemýšlení o naší individuální roli ve věčné lidské komedii.

Film bude mít na Letní filmové škole premiéru. Co byste vzkázal prvním divákům?
Že jsem pořád ještě tady.

banner
autor: Iva PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace