Nejvíc mě baví diskutovat s diváky

Nejvíc mě baví diskutovat s diváky
Foto: MKUH  /  Josef Korvas udává v kině Hvězda kulturní tón už dvacet let...
Uherské Hradiště Kultura 03 / 10 / 2017

Josef Korvas se snaží přinášet kvalitní kulturu

Pátek 6. října 1967 byl pro Uherské Hradiště velmi očekávaným dnem. Stavbyvedoucí Otakar Jaroš se mohl už jen klidně usmívat. Bylo hotovo, a tak se zbrusu nové širokoúhlé kino Hvězda, vybudované podle návrhu brněnského architekta Zdeňka Michala, mohlo otevřít prvním divákům. Letos slaví 50. výročí.
Za dramaturgií kina už dvacet let stojí Josef Korvas - nenápadný muž s plachým úsměvem, nadšený cyklista a fotbalista, milovník kultury, vína a literatury.


Pod tvým vedením vzniká „hvězdná kultura. V čem se změnila tvá práce?

Dvacet let je dlouhá doba. Pořád se samozřejmě zamýšlím, jestli to děláme dobře, ale upřímně můžu odpovědět, že se snažíme. A doufám, že jsou diváci spokojeni...
Podařilo se mně obklopit týmem lidí, kteří dramaturgii kina pozvedávají a snaží se zaujmout návštěvníky jak klasikou, tak nevšednostmi. Jako organizace okresního města překračujeme klasický formát. Prostřednictvím zajímavého programu se snažíme s návštěvníky komunikovat, vychovávat si diváky, a to je náš nejhlavnější cíl. Často pořádáme i neziskové aktivity, které musíme u zřizovatele obhajovat - ale jsou věci, které spočítat zkrátka nejdou.    

Co ti za dvacet let kino Hvězda dalo?
Spoustu zajímavých příležitostí, okamžiků, naplněnosti. Na vysoké škole jsem studoval teorii a historii dramatických umění a literatury. Měl jsem štěstí, že v mém případě došlo jak k naplnění mého zájmu, tak využití studia v praxi. Naplňuje mě dramaturgie - vymýšlet programy, cykly, hledat vazby, zvát hosty a hlavně diskutovat a komunikovat s diváky.

A naopak vzalo?

Spoustu času a soukromí. Pokud to člověk chce dělat pořádně a být i objevný v tom, co nabízí, vyžaduje to hodně času. Je to někdy práce od nevidím do nevidím... a to se podepíše na osobním životě.

Co ti hlavou probleskne v souvislosti s padesátinami kina?
Myšlenka na budovu samotnou a samotného architekta. Velmi si cením architektonického přístupu a postoje. Pilotní zadání - skloubit kulturní užití s civilním krytem - nebylo jednoduché. Dodnes si myslím, že to Zdeněk Michal navrhl velmi chytře. Po padesáti letech kino, i přes drobné útrapy se současnými zásahy, je ve skvělém stavu a pro město to byla výhra...

Který okamžik, akce, film, koncert či host, ... tě dostal?

Kromě běžné provozní činnosti u kina mě ovlivnily hlavně Filmové školy, na kterých jsem spolupracoval už od začátku 90. let až do roku 1997, kdy jsem v půlce povodní odcházel z Českého rozhlasu Olomouc a nastupoval do Městských kin. Doufám, že „filmovka“ bude ovlivňovat svým kulturním povědomím nadále nejen mě, ale i všechny občany.
Ačkoli pracuji v kině a miluji filmy, velmi obdivuji živé divadlo, myslím tím spíš nekamenné, klubové, netradiční. Dodnes si pamatuji, když na „filmovku“ dorazili bratři Formanovi a přivezli představení, kde se prolínal kabaret, cirkusové umění s vařením polévky a jinými kousky. To bylo neskutečné.
Vzpomínám také na první koncerty Radůzy či Trabandu, které měly úžasnou atmosféru. Díky tomu, že jsme „příspěvkovka“, snažím se razit krédo, že máme možnosti a poslání přinášet a troufnout si i na kulturu, o kterou se komerční pořadatel nezajímá a občanské aktivity zase nemají dostatečné finanční zázemí.

Jak vidíš vývoj českého hraného filmu?
Bohužel musím říct, že český film je hodně zahleděný do sebe, je prorostlý známostmi a kamarádšofty, a to je také vidět na obsahu. Moc skvělých filmů nemáme a i díla známých režisérů zavání maloměšťáctvím. V tomto směru bychom se mohli inspirovat od polských filmařů, kteří umí skvěle zpracovat příběhy a být přece jen nekompromisnější.  

autor: IVA PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace