Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici každoročně přiláká tisíce návštěvníků a stovky účinkujících. Za bezchybným chodem největšího svátku lidové kultury však stojí takřka dva roky příprav, desítky organizátorů i řada nečekaných výzev. O zákulisí letošní Strážnice, klimatických změnách, zahraničních hostech i budoucnosti legendárního Bludníku hovoří ředitel Národního ústavu lidové kultury Martin Šimša.

„Vedra mě děsí víc než déšť,“ říká Martin Šimša, ředitel MFF ve Strážnici

 Strážnický festival je pro folklorní svět absolutním vrcholem roku. Jak složité je dnes namíchat program tak, aby uspokojil jak folklorní „ortodoxní“ nadšence, tak laickou veřejnost, která do zámeckého parku míří spíše za atmosférou?

Výhodou je, že máme silnou programovou radu složenou z několika desítek odborníků. Festival plánujeme až dva roky dopředu, aby se soubory mohly na své pořady důkladně připravit. Část programů zadáváme cíleně k významným výročím nebo regionálním tématům, další náměty přicházejí od samotných autorů a souborů.

Například na příští rok připravujeme velký pořad k výročí Výstavy Slovácka v Uherském Hradišti z roku 1937. Máme výhodu, že si z mnoha návrhů můžeme vybírat a hledat rovnováhu mezi tradicí a novými přístupy.

S každým ročníkem se pojí snaha přinést něco nového, ale zároveň udržet tradiční tvář festivalu. Na co osobně se v programu letošního MFF nejvíc těšíte?

Nejvíc se těším na pořad věnovaný významné choreografce Aleně Skálové. Připravil jej náš nový kolega Jan Kysučan a jsem zvědavý, jakým způsobem uchopí její choreografický odkaz. Bude zajímavé sledovat, jak se její tvorba, založená na přesně vystavěné choreografii a minimálním prostoru pro improvizaci, za desítky let proměnila v podání jednotlivých souborů.

Těším se ale také na další rozvoj festivalového života mimo hlavní amfiteátry. Letos naplno rozjíždíme Festivalové šapitó, které nabídne debaty, přednášky, kvízy i pohled do zákulisí festivalu. Chceme návštěvníkům ukázat folklor i z jiné perspektivy než jen z hlediště.

Mění se v posledních letech dramaturgie s ohledem na mladší generaci diváků a účinkujících?

Určitě. Vedle samotných vystoupení se snažíme návštěvníkům nabídnout i širší souvislosti. K regionálním pořadům připravujeme tematické přednášky, besedy nebo folklorní školu. Letos se například věnujeme Opavskému Slezsku nejen na jevišti, ale i prostřednictvím odborného programu.

Chceme, aby si lidé odvezli nejen silný zážitek, ale také nové poznatky o tradicích a jejich vývoji.

 Hlídáte si, aby se na pódiích nestřídaly pořád dokola stejné soubory?

Snažíme se o to. Před lety jsme zavedli formát „Dva z jednoho města“, který představuje různé soubory z jedné lokality. Už jsme takto představili Strážnici nebo Uherskohradišťsko, Zlín, letos přijde na řadu Ostrava.

Tyto regionální pořady mají navíc zajímavý vedlejší efekt. Často dokážou místní komunity povzbudit a znovu probudit zájem o folklor tam, kde už trochu usínal.

 Kdy pro vás jako pro ředitele NULK nastává chvíle, kdy si řeknete: Teď už to běží samo a můžu si festival užít?

Taková chvíle bohužel moc nepřichází. Jednou za dva roky navíc sám režíruji pořad Domovina, takže mám práce ještě víc. Během festivalu se prakticky nezastavím – organizace, schůzky, jednání, hosté, …

Pravidelně si ale užívám alespoň společnou pondělní snídani. To je okamžik, kdy si celý tým může konečně trochu vydechnout.

 Počasí je odvěký strašák všech open-air akcí. Má festival připravené krizové scénáře pro případ, že by příroda festivalu nepřála?

Hodinová přeháňka návštěvníky nerozhodí. Můj předchůdce, pan doktor Krist, vždycky s nadsázkou říkal: „Ať zaprší večer, aspoň půjdou všeci spat.“

Zažil jsem situaci, kdy se lidé při bouřce schovali pod ochozy amfiteátru a dole mezitím hráli muzikanti z Mexika bez aparatury dál, jako o život. Déšť nedéšť. Právě takové momenty dělají festival festivalem.

V posledních letech nás ale mnohem víc trápí úmorná vedra. Teploty kolem pětatřiceti stupňů jsou pro účinkující i návštěvníky velmi náročné. Rozšiřujeme proto odpočinkové zóny ve stínu a zkrátili jsme trasu slavnostního průvodu. Možná se jednou dočkáme doby, kdy se přes den bude odpočívat a hlavní program poběží až večer a v noci.

 Velkým tématem je stav legendárního amfiteátru Bludník. V jaké fázi je plánovaná rekonstrukce?

Původně jsme počítali s běžnou rekonstrukcí za zhruba padesát milionů korun. Jenže výsledky odborných posudků ukázaly, že situace je mnohem složitější. Nyní proto s Ministerstvem kultury řešíme, zda amfiteátr rekonstruovat, nebo postavit úplně nový. V každém případě půjde o mimořádně náročnou investici.

 Zahraniční soubory bývají velkým lákadlem. Máte nějakou kuriózní historku?

Zažili jsme leccos. (smích) V době vrcholící migrační krize jsme ve Strážnici hostili soubor z Nigérie. Účastníci vyrazili na výlet do Uherského Hradiště a sotva vystoupili na náměstí z mikrobusu, už u nich byla policie. Někdo totiž nahlásil skupinu podezřelých migrantů. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a dnes na tu příhodu vzpomínáme s úsměvem.

Čím to je, že si Strážnice už desítky let zachovává autentickou atmosféru a nestala se komerční přehlídkou?

Myslím, že především díky tomu, že festival vyrůstá z folklorní komunity a jejích potřeb. Neřídíme se marketingovými trendy, ale snažíme se zachovat kvalitu a autenticitu. Současně ale nezavíráme oči před současným světem. Právě spojení tradice a přirozeného vývoje je podle nás největší silou Strážnice.

 Jak se současná geopolitická situace promítá do účasti zahraničních souborů?

Výrazně. Válka na Ukrajině a sankce vůči Rusku prakticky uzavřely cestu řadě souborů z bývalého Sovětského svazu, které bývaly pravidelnými hosty festivalu.

Komplikace ale přinášejí i vízové a diplomatické překážky. Typickým příkladem je soubor ze Severního Kypru, který kvůli vízovým formalitám nemohl přijet loni. O to více nás těší, že se představí letos.

 Kam byste chtěl MFF Strážnice posunout v dalších letech? Existuje nějaký vysněný projekt?

Nejde ani tak o to festival zásadně měnit, jako spíš zachovat jeho kvalitu a význam pro další generace. Chceme více zapojovat návštěvníky, rozvíjet doprovodné programy a otevírat nové cesty k lidové kultuře. Důležité je, aby Strážnice zůstala místem, kde se tradice nejen předvádí, ale skutečně žije.