Odešel naprosto šťastný...

Odešel naprosto šťastný...
Slovácko Kultura 14 / 04 / 2014

Víťa Chromek byl prodavačem písniček

Zářil jako sluníčko... Půl života rezavé vlasy do půl zad, sluneční brýle, oči plné smíchu a věčně dobrá nálada kořeněná sarkasmem... To byl Víťa Chromek, který by letos v květnu opět neoslavil 49. narozeniny, protože ty svoje prostě neslavil.
Silný kuřák, milovník dobré slivovice, tullamorky, svíčkové, romantik, obětavý dobrák s velkým rockerským srdcem, profesionál a bohém...  
Kdysi se ho kdosi zeptal, co vlastně dělá, a on odpověděl, že prodává písničky. A přivezl jich opravdu hodně. Se svou agenturou Vichr Production bavil lidi.  


Už ve školce recitoval, protože měl krásný, hutný hlas. Kosmonautem být nechtěl, protože v Traplicích stejně nikdo nevěděl, co to je. Snil tedy raději o dráze fotbalisty či zpěváka. Jak sám rád říkával: Byl jsem nadějným fotbalistou, než jsem uslyšel Katapult!
Katapult a hlavně rozhlasový pořad Větrník mu otevřely směr, kterým se vydal na celý život. Práce se mu stala koníčkem.
Během krátkého údobí v zámečnické dílně v Otrokovicích se pomalu začal vepisovat do povědomí všech hradišťských mániček. Snad každý znal dlouhovlasého ulítlého zrzka, který si moc rád povídal o muzice a vymýšlel všelijaké lumpárny proti režimu. Akce Snob, kdy máničky vyrážely navlečené do fraků korzovat luhačovickou promenádou, výlety na Svatý Kopeček v Olomouci, desítky zábavných narozenin a svateb.
Kromě toho dával dohromady přehlídky nejrůznějších kapel v Traplicích, Jalubí, Starém Městě, kam se sjížděli undergrounďáci ze všech koutů republiky. Později s bandou nadšenců jezdil na koncerty do Budapešti, kam začal organizovat i zájezdy pro kamarády.
Hudbu hltal plnými doušky a užíval si také zpěváckého postu. V osmdesátých letech začínal v hradišťské punkové kapele Nucený výsek, Don Pedro, zlínské Zimbře, než v roce 1993 spoluzaložil svou velkou lásku, Mírový sbor. Usnesli se tehdy s Davkem Zezulou a Bobem Stránským, že by na Plesu Míru měla hrát nějaká místní kapela. A protože se našla díra v programu, dali dohromady Mírový sbor. Nacvičili několik líbivých populárních písniček, za které sklidili obrovský, nečekaný úspěch. A tak se rozjela nezapomenutelná éra nejzábavnější hradišťské kapely...   
Po revoluci pracoval sedm let v klubu Mír, kde prožil kus bezvadného života. Díky nešťastnému vyhazovu se stal šťastným promotérem a majitelem agentury Vichr Production, kterou provozoval s Filipem Dohnalem. Založit a vést úspěšnou hudební agenturu je trochu odvážný sen, ale Víťa s Filipem si ho prostě splnili. Agentura Vichr se pomalu, ale jistě stala neodmyslitelnou součástí regionální kultury. A šli ještě dál...
Díky podpoře správy buchlovického zámku převzali Buchlovskou svícu, společně  s Pavlem Tesařem založili Hradhouse. To se tehdy vraceli z Brna, když je v Chřibech oslnila silueta hradu Buchlova. Prohodili pár vět o tom, že by nebylo špatné udělat nějakou akci na hradě. Věděli, že je to sice šílený nápad, který jim nikdo nepovolí, přesto do toho šli a uspěli. Hradhouse je nakonec proslavil po celé Evropě.  
Následovalo Buchlovské hudební léto se stovkou letních koncertů, letní kino Bio Láska, zimní akce, včetně jeho dítěte, Rock Star Night. Agentura rostla, až se pustila do koncertů nejlepších kapel u nás. Začala však vozit i zahraniční hvězdy jako Nazareth, Smokie, Slade, Sweet, Uriah Heep, Suzi Quatro a další.
Nežil však jen muzikou. Ve chvílích volna se obětavě staral o svou velmi nemocnou maminku. Jiný už by dávno přijal zdravotnickou pomoc, ale Víťa ji odmítal. Trávili spolu hodně času na zahrádce, kde se proměňoval v pyšného a zarytého zahradníka. Po večerech pak sedával na své židli v traplické hospůdce U Čevelů...
Hodně času trávil také se svou druhou rodinou - rodinou Filipa a Margity Dohnalových, kde byl pro jejich malou Violetku milovaná „teta Víťa“. Díky nim poznal Londýn a snil o cestě do Paříže. Loni vyměnil harcování po festivalech za první dovolenou u moře. Z Kréty přijel naprosto nadšený. Stejně jako byl nadšený z páteční oslavy, kde si po dvaceti letech mohl zazpívat s klukama z Nuceného výseku. Byl šťastný, když se mohl obejmout se starými kamarády, zavzpomínal na staré máničkovské časy a plánovat budoucnost... Mým přáním je splnit si sen a jednou přivézt Petera Gabriela nebo Stinga,“ smál se při jednom z našich posledních rozhovorů. To už však bohužel nestihne... ale třeba si s nimi alespoň jednou zazpívá v rockovém nebi. To bude parádní večírek!
Tady na zemi už toho koneckonců dokázal víc než dost... 
IVA a PAVEL PAŠKOVI
P.S. Tož tak Vítku...,Vicaj a poruč všeckým v nebi!

Na poslední cestě vyhrával
Peter Gabriel/Kate Bush: Dont Give Up
Jana Kratochvílová: Publikum tvé jsem já
Jaromír Nohavica: Přítel
Bruce Springsteen: Hungry Heart
Sting: Shape of My Heart
The Rolling Stones: You Cant Always Get What You Want
Bezinky: Trójský kůň

Vzpomínky a vzkazy jeho nejbližších přátel

Filip a Margita Dohnalovi
Víťa byl parťák a rodinný přítel. Potkali jsme se v klubu Mír, kde jsem jako mlaďoch dělával DJ Psycho party, kam chodívalo mraky lidí. Postupně jsem na Míru  trávil veškerý volný čas - stal jsem se jeho rodinným příslušníkem. Když se po Davkovi Zezulovi v Městských kinech uvolnilo místo pro civilní vojenskou službu, neváhal jsem ani minutu. A i když byl mým šéfem Jura Králík, byl jsem spíš Víťovým podřízeným.   
Po hádce a Víťově vyhazovu z Míru založil vlastní agenturu - jako první v Hradišti si zakoupil frajerský mobilní telefon a stal se, k překvapení všech, šéfem písničkové agentury Vichr. Mě si s sebou vzal jako parťáka.
Prožili jsme bok po boku patnáct let života, úspěchů i průserů, radostí, starostí... stovky koncertů a všeho kolem nich. A i když byl takovým mým starším bráchou v dobrém i zlém, moc jsem si ho vážil, vzpomíná Filip.
Po narození naší dcerky jsme se stali jeho druhou rodinou. Víťa malou Violetku nesmírně miloval. Stal se aktivním strejdou. Teda spíš tetou Víťou, a to na plný úvazek. Každý druhý den byl u nás. Brala jsem ho jako člena rodiny, doplnila svého manžela Margita, od které miloval svíčkovou. Vždycky se proměnil v kluka, zalezli s Violetkou do pokojíčku, kde dlouhé hodiny řádili. Takhle se odreagovával ze stresů, kterých si v koncertní sezoně užil opravdu dost, dodává. 
Druhou jeho láskou byla nemocná maminka, o kterou se obětavě staral. A také Agáta - když mu umřel pes Ťapka, Filip s Margitou mu koupili štěně zlatého retrívra, se kterým vždycky ráno chodil na procházky - byl totiž ranní ptáče. Přirostla mu k srdci. Teď dělá společnici mamince a připomíná jí Víťu.
Asi by se leckdo divil, ale velmi nám pomohl, když jsem stavěl dům. Makal jako největší dříč, vždycky si udělal čas... Máme doma zajímavé schody, na kterých se musely flexou vybrousit ornamenty. Víťa využil znalostí ze zámečnické dílny a celý den jsme zaprášení brousili jako o život. Když vidím ty schody, vždycky si něj vzpomenu, končí vyprávění Filip..
Díky shovívavosti a pochopení ředitele Pavla Vláška, tehdejšího ředitele Státní správy Buchlovice, se mohla na amfíku konat jak Buchlovská svíca, tak Buchlovské hudební léto a po tři roky i Hradhouse. Jejich přátelství bylo zvláštní, opravdové a vzácné, vzhledem k tomu, že si poslední buchlovský bohatýr k tělu nepřipustil jen tak někoho. Teď spolu v nebi spokojeně popíjí slivku a vášnivě debatují o všem, jak to dělávali vždycky.
A nám neskutečně chybí..., uzavírají oba dva.

Alžběta Šáchová
Vicaj Babko, strašně mě s tebú ten život baví. Toť zajedem do Rakúska na koncert, toť do Prahy, toť do Bratislavy, toť do Ostravy, ale hned po koncertě fofrem dom, protože tak my to máme rádi. Sednút do auta, poslúchat písničky, dat si cigárko, ale pěkně na střídačku, ať sa dá dýchat, probírat první poslední a plánovat věci, na keré sa nakonec stejně vyprdnem a budem sa smít tomu, že zas nic nebylo. No, ten pohřeb teda nakonec bude, ale naplánovat sme ho stihli, ideš prva a snáď sa ti bude lúbit, fakt sem sa snažila, aby to všecko bylo tak, jaks chtěl. Šak mně potom řekneš. U kafíčka. Těším sa na tebe. Pusu, Tvůj Dědek.
P.S.: Jo, to nové cédéčko Jitky Zelenkovéj už sem nám objednala. „Já tě mám ráda.“

Blanka Bartasová
Nevím, čím mně před lety přirostl k srdci, ale stal se mým velkým kamarádem i přítelem mých dětí a mého muže. Zažili jsme spolu roky bezvadné práce, ať už v Městských kinech nebo později v agentuře Vichr. A nebyl by to Víťa, aby u toho nebyla hromada srandy, bláznivých nápadů a akcí - ani jsem si nestihla všimnout, že uběhlo dvacet let. A i když jsme se někdy dohadovali, hned pak zavolal, ať už přijdu na kafe, že si musím poslechnout bezvadnou muziku, co právě objevil, posoudit, jestli ten plakát udělat tak či onak, nebo poradit, který koncert ano a který zase ne...
Každý den mi musel něco veledůležitého sdělit, hodinové diskuze i společné výlety, zájezdy na koncerty, hory - s ním se prostě nešlo nudit nebo mít blbou náladu.
Takže, Víťo - toto jsi paní z města dělat neměl! Chybíš mi a už to tak vždycky bude.

Petr Michalcio
Co říci na rozloučenou? Ty jsi byl vždycky šoumen a originální, takže asi to klasické: Show must go on. I když jak jsme se vždycky shodli, ty revivaly či obnovené kapely stojí většinou za nic, protože originál je zkrátka originál. Doufám, že nám seshora pomůžeš tuhle rozjetou šou dotlačit i bez Tebe - frontmana - až do konce a Vichr Production bude stále originál.
See you later, kamaráde ...

Davek Zezula
Seděli jsme s Víťou v kanceláři klubu Mír. Byl začátek devadesátých let a vše bylo zalité sluncem. Najednou se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. „Dveřma!“ křiknul Víťa. Dveře se otevřely a vstoupilo mladé děvče s nejistým výrazem. „Dobrý den, vy jste pan Chromek? Oni mě za váma posílají, že prý… „Ano? zeptal se Víťa s pobaveným výrazem. Že jestli jako tady nezbyl ještě nějaký plakát z koncertu Psích vojáků… jsem se chtěla zeptat… Pojď dál, samozřejmě že zbyl. Jéé, tak to by bylo skvělé, moc děkuju! usmívala se dívenka. S podpisem, bez podpisu? zeptal se Víťa. Jůů, vy byste ho měl i s podpisem? To snad není možné! Tak to je paráda, děkuju moc! Samozřejmě že je to možné, vždyť jsme na Míru! Víťa vytáhnul z police srolovaný plakát Psích vojáků, narovnal ho a položil na stůl. Do ruky vzal tlustý černý fix a pěkně doprostřed se jí podepsal. Dívka nedýchala a s vykulenýma očima ho pozorovala. Tak tady to je, prosím. Děkuju špitla zmateně a vzala si plakát. Není za co a přijď zas, smál se Víťa. Přijdu, slíbila, uculila se a odešla.
Možná ten plakát ta dnes už mladá žena nebo paní pořád ještě má. A jestli ano, tak by si ho měla dát za rámeček. Je totiž podepsán od člověka, který byl opravdovou hvězdou!

Petr Čtvrtníček
Víťo, ty kujóne, líp jsi to naplánovat nemohl, jít si zaplavat zrovna, když jsem s taťkou na mých narozeninách dopíjel poslední slzu Tvé slivovičky. Ta poslední slza patřila Tobě - jen mi kurva řekni, proč musela být ta poslední už teď. Drž mi tam nahoře fleka, ale chvilku vydrž, mám na světě ještě nějaké úkoly, brácho!

Míša a Petr Remešovi
S Víťou jsme zažili tolik srandy, kolik někdo nezažije za celý život. Uměl dotáhnout do konce i tu největší blbinu. A to umí málokdo. Budeš nám fakt moc chybět.

Jana „Teta“ Osohová
Spojilo nás kino a od doby, kdy začal fungovat Vichr, jsem pro něj pracovala hrozně ráda. Vždycky splnil, co slíbil, a byl k nám velmi slušný. Když jsem seděla zabalená v dece u lístků, nosil mi horký čaj a vtipkoval na všechny strany. Všechno, co dělal, dělal pro lidi... Bez něho bude na světě opravdu smutno.

Náčelník Pavel Štěrba 
Zdar máničko, zdar ty ostřihaný rockere, smáli jsme se při každém setkání. 
Padli jsme si do noty, když jsem s nimi v patnácti letech vyrazil na můj první rockový festival do Bojkovic. Pak už jsme spolu vypili hektolitry piva, vykouřili tisíce cigaret, vedli několikadenní debaty o všem, dělali blbiny,... prostě jsme si názorově sedli a dovedli se dobře bavit.
Nikdy nemůžu zapomenout na spoustu povolených i nepovolených akcí a hlavně bláznivin. Třeba jak jsme v rámci akce SNOB jezdili do Luhačovic, kde jsme se navlečeni do kváder a klobouků promenádovali na kolonádě. Nebo jak jsme s Donem Pedrem vydali dlouhohrající desku, na které byli pouhé dvě skladby - a končilo to Hurvínkovou větou - a když chcete vědět, jak to dopadlo? Otočte si desku...prostě úlet a legrace, včetně bombastického křestu.  
Společně jsme také působili v kapele Nucený výsek, ve kterém v pátek po dvaceti letech zpíval - bohužel však naposledy.  Pro mě zůstane obrovským snílkem, který i ty nejšílenější nápady vždycky dotáhl do konce.  Kámoš, kterého jsem měl rád...

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace