Ponorka v kapele nehrozí, máme se rádi

Ponorka v kapele nehrozí, máme se rádi
Hluk Kultura 14 / 10 / 2008

Máma se mnou nerada chodila po ulici, měl jsem dlouhý vlasy, tak jsem raději přecházel na druhej chodník

Petra Jandu a skupinu Olympic nemusíme dlouze představovat. Jejich písničky zpívají dědové i vnuci, matky i dcery.
V sobotu přijede Olympic do Hluku, kde rozbalí parádní show. Těšit se můžete na průřez olympické tvorby, zahrnující nové písně, ale také pecky staré více jak čtyřicet let. Před koncertem v hlucké sportovní hale jsme si povídali s kapelníkem Petrem Jandou, který nás nechal nahlédnout do svého dětství, současnosti i dalších plánů...
Koncert se koná v sobotu 18. října od 20.00, po koncertu zábava pokračuje se skupinou Gong a Dj Ironem. Předprodej se koná na obvyklých předprodejních místech regionu.

Vaše písničky se předávají z otců na syny, na koncerty chodí fanoušci několika generací. Na jaké hudbě jste vyrostl vy?
Na tzv. „vážné“. Doma se nic jiného neprovozovalo. Já jsem hrál na housle, brácha na piáno a společně jsme s celou rodinou chodili na koncerty nebo do Národního na opery.
Jak si vysvětlujete, že se vaše písničky z 60. let stále líbí?
Ani o tom nepřemýšlím. Beru to jako fakt a jsem šťastnej, že to tak je.
Když hrajete nějakou již hodně starou písničku už „poněkolikatisícáté,“ necítíte k ní už lehkou averzi? Nebo to berete jinak?
Občas. Zdá se mi, že ta píseň nějak nešlape, přestává mě to bavit, ale za čas se to opět spraví. Nevím, proč to tak je, ale funguje to.
Olympic za pár let oslaví padesátku! Je pravda, že jste v dlouhé trvání kapely v začátcích zrovna moc nevěřil?
Rock and roll byl veliká móda, a tak jsem si myslel, že to jako jiná móda dlouho nevydrží. Když jsem dal v práci výpověď, tak jsem na rozloučenou řekl panu vedoucímu, že to vidím reálně tak, že se za pět let znovu sejdeme.
Muzikálnost jste zdědil po rodičích, nevyčítal vám někdy otec - houslista a milovník vážné hudby, že jste zběhnul k bigbítu? Zašli pak někdy na koncert?
Naši byli úžasně tolerantní. Když jsem tátovi v sedmnácti letech sdělil, že s houslemi končím, mírně mu poklesla brada, ale v podstatě nic neřekl. Naši na mě byli pyšní a těšili se z každého mého úspěchu. Máma se mnou ale nerada chodila po ulici, neboť jsem měl vlasy až po ramena a lidi si na mě ukazovali. Většinou jsem chodil po druhé straně chodníku.
Jaká atmosféra na vás dýchne při vzpomínce na rodinná nonšalantní muzikantská odpoledne, která pořádali vaši rodiče?
To se odehrávalo dopoledne v našem hudebním pokoji. Přišli tři páni s nástroji a hráli s mým tátou kvartet. To bylo fakt pěkný. Pak si otevřeli lahvičku vína a povídali si o tom, kdy už to konečně praskne. Tím mysleli bolševickej režim.
Stýská se vám po nich v dnešní uspěchané době?
Často na rodiče myslím. Zvláštní je, že častěji na mámu. Je to zřejmě tím, že zemřela vlastně poměrně nedávno. Jsou věci, které by člověk rád rodičům řekl, protože ani přátelům se takové věci říct nedají.
Ale vraťme se k Olympicu. V této sestavě hrajete více jak dvacet let a stále vám to klape a vypadá to, že jste nejen sehraná kapela, ale i dobří kamarádi. Jak se bráníte ponorce?
Dnes už to není až takovej problém. Jsem zkušení a víme, jak se k sobě chovat, aby se nepřekročila hranice, kdy už se nedá jít zpět. Taky nehrajeme tak často jako kdysi. Navíc si myslím, že se máme docela rádi.
Hudebníci vedou nejvíce kočovný život ze všech povolání. Co vám Olympic dal a naopak vzal?
Olympic, ač to zní frázovitě, v podstatě řídí celý můj život. Všechno se podřizuje olympickému kalendáři. Olympic mi dává obživu a samozřejmě tu nejvyšší možnou slast, a to je to, že se dobře živím svým největším koníčkem. Dělám práci, kterou miluji, a ještě za ní, dostanu zaplaceno. No není to nádhera?
Jak často přemýšlíte o tom, že toho harcování už necháte a zůstanete v klidu studia Propast? Myslím ale, že by vám koncertování chybělo… Mám pravdu?
Přemýšlím o tom poměrně často. Zatím nevím, co bych dělal. Stejně bych si našel nějakou kapelu a hrával bych aspoň pro radost. To ostatně dělám už teď. Mám tady v místě bydliště kapelu, se kterou hraji celé léto. Zatím mi koncertování naplňuje, lidi choděj, takže z „provozních důvodů“ se mi končit ještě nechce. Stejně to ale jednou přijde a to bude smutný den. Asi na barák vyvěsím smuteční vlajku.
Nedávno jste vydal své druhé sólové album Jednou jó, jednou ne. Přes řadu dalších koncertů Olympicu máte před sebou křest právě nahrávaného alba Rockových koled, velký koncert v Lucerně, na co se teď aktuálně nejvíce těšíte?
Jsem poměrně aktivní. Letos jsem připravil dvě alba. To vánoční trochu stojí, protože jsem už čtrnáct dní nastydlej a nemohu moc zpívat. Doufám, že to stihneme. Do Luceny se těším moc. Tam je vždy nádherná atmosféra. Já se ale dokážu stále těšit skoro na všechno kromě smrti.
Nebyli kluci z kapely naštvaní, že jste je ke spolupráci na sólovém albu nepřizval?
Řekl bych, že ne. To už by pak nebyla žádná sólovka, ale další Olympic. S Olympicem bych chtěl natočit album příští rok a chtěl bych natočit opravdu nekompromisní rockovou desku.
Jak se vám spolupracovalo s dcerou Martou Jandovou, zpěvačkou Die Happy? Chodí k vám na muzikantské otcovské rady?
S Martou nejsou žádný problémy. Je to vyzrálá zpěvačka a prostě to umí. Spíš než k otci chodí ke mně jako kolega z branže. Hodně si povídáme o hudbě a nejenom o tom. Máme spolu krásný vztah.
Sledujete stále mladou českou rockovou scénu, kterou jste v minulosti velmi podporoval? Kdo vás v poslední době muzikantsky mile překvapil?
Abych pravdu řekl, už tak scénu nesleduji. Já totiž nevím, co s muzikou bude dál. Dřív jsme se snažili o to, aby kapela vydala desku a proslavila se. Dnes ten první důvod padá, protože desku si může vydat každý sám, prostřednictvím internetu ji může i prodávat, jenže nikdo desky nekupuje, když je levnější si je doma vypalovat nebo rovnou nasypat do iPodu. Rádia hrají pouze takovou hudbu, která nikoho neurazí, a to já taky moc neumím. Do televize se dostat je sci-fi. Na druhou stranu mě moc těší, že mám důvěru a spousty kapel mně dávají svá cédéčka, abych si je poslech a zkusil pro ně něco udělat. Já ale opravdu nevím co. Občas někoho vezmeme s sebou jako support na pár koncertů a to je tak vše. Někdy jsem hodně skeptickej, ale stále doufám, že to nějak půjde, zatím nevím jak.
Těšíte se na moravské publikum? Jezdíte sem rádi?
Těšíme se do Hluku, tam nám to bude svědčit, tam jsou na „hluk“ zvyklí.
Přivezete fanouškům na koncert do Hluku nějaké překvápko?
Jasně, publikum se bude divit, jak na scéně pěkně skotačíme.

autor: IVA TYMROVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace