Radka Baboráková zdědila geny po tátovi Jaroslavu Staňkovi
Foto: archiv Radky Baborákové / Radka Baboráková (Staňková)
Radka Baboráková, dcera legendárního primáše a zakladatele Hradišťanu Jaroslava Staňka a zakladatelka souboru Rosénka v Praze, byla jednou z prvních vedoucích Hradišťánku.
Po letech života v Praze se vrátila natrvalo domů do Uherského Hradiště, kde byla přizvána ke spolupráci do skupinky Marcelky Hastíkové. „Musím říct, jako bych přeskočila těch šestatřicet let své nepřítomnosti.“
Její táta i maminka Hradišťánek vedli a jednou řekli: „Nastal čas, aby se vedení ujalo mládí." A tak Radčino působení v souboru v roce 1969 začalo. Učila tehdy v mateřské škole v Uherském Hradišti a "posbírala" téměř celou třídu nejstarších dětí a začala nacvičovat. "Po dvou letech se ke mně připojila Jana Polášková a později její sestra Maruška Bilíková, která se mnou zůstala nejdéle."
"Když jsem byla malá, brali nás rodiče s sebou na zkoušky a soustředění dospělého souboru do Slovácké búdy, kde jsme nahlíželi okny na dospělé tanečníky a muzikanty. Skotačení v parku s bráchou jsme střídali s pozorováním a nasáváním té nádherné atmosféry. To bylo asi příčinou, proč jsem chtěla učit a stát se tanečnicí."
Pod vedením táty se začala s partou Hradišťáků a Mařaťáků učit říkadlům, hrám se zpěvem a prvním jednoduchým tanečním choreografiím. "Tátu jsme vždy respektovali. Byl přísný, ale vlídný, měl smysl pro humor a to jsme jako děti oceňovaly. Nácviky vedl a zároveň sám korepetoval, což vyžadovalo velkou trpělivost. Naučil nás mnoho tanců a písní, které mi zní v uších dodnes."
Když se postavila před děti poprvé, byla velmi nervózní. S většinou dětí se znala, což její první kroky jakožto vedoucí trochu usnadnilo. Byla mladá, neměla žádné zkušenosti s vedením, ani znalosti folklorního materiálu a procesu tvoření se musela teprve učit.
Děti jí byly velkou inspirací. „Táta mi byl léta vzorem a občas poradil, kam se obrátit pro získání vědomostí. Návštěva muzea, vyhledávání v publikacích, vystoupení jiných dětských souborů a účast na mnoha seminářích, vedených renomovanými lektory, byly samozřejmostí.“
V roce 1980 se provdala do Prahy a aktivní činnost v Hradišťánku ukončila.
Přesto má na Hradišťánek spoustu vzpomínek. „Pro mě byla každá zkouška s dětmi zážitkem. O vystoupeních ani nemluvím. Ovšem nejlepší byly naše cesty autobusem ze zájezdů, kdy už z nás spadla zodpovědnost a nervozita a začalo se hrát a zpívat až do příjezdu domů.“ Po premiérách se vedoucí a muzikanti, včetně dlouholetého korepetitora dětského i dospělého souboru Luboška Svatoše, sešli v Búdě a tam nastalo to pravé uvolnění po těch stresech, které každá vedoucí zná a zažívá při každé akci. „Byli jsme jedna parta, která táhla za jeden provaz. Smích, zpěv a tanec nebral konce do brzkých ranních hodin. Na premiéry Hradišťánku jsem jezdila z Prahy a nemohu nevzpomenout na Evu Žallmannovou a Marušku Gajdošovou, které byly neuvěřitelnou studnicí legrácek,“ dodala Radka Baboráková závěrem.