Ředitel knihovny se vydal po stopách pradědečka

Ředitel knihovny se vydal po stopách pradědečka
Foto: Přebal knihy
Uherské Hradiště Kultura 20 / 03 / 2024

Před dvěma lety podnikl Radovan Jančář, badatel, autor a ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, výpravu po stopách svého pradědečka Floriána Vystrčila, rakousko-uherského vojáka, který zemřel skoro rok po skončení Velké války v italském zajetí v Itálii.

Napsal o něm knihu Klarinet umlkl ve Velletri, kterou představí v čítárně Knihovny BBB ve čtvrtek 21. března v 18.00.

Co překvapivého jsi na své cestě objevil?

Překvapivého asi nic, protože vše jsem měl pečlivě nastudováno předem. Ale netušil jsem, jak moc to pro mne bude emotivní, zvláště když jsem seděl na více než stoletých schodech, které stavěl můj pradědeček coby válečný zajatec. Je to nepopsatelný zážitek. A navíc, byl jsem úplně první rodinný příslušník, který mu položil věneček na místním hřbitově, kde je umístěna kostnice rakousko-uherských vězňů. Věřím, že to někde nahoře viděl a byl za to rád.

Praděda Florián narukoval v roce 1914 k 25. domobraneckému pěšímu pluku v Kroměříži, kterému se říkalo „landšturmáci“? Bylo tehdy povinné narukovat, i když měl doma 2 děti?

Branná povinnost nebrala zřetel na počet dětí. Florián jich mohl mít i deset, ale pokud věkově splňoval požadavky tzv. první mobilizační výzvy, musel narukovat. Což se také stalo a počátkem srpna 1914 odjel do pole, na ruskou frontu.

Na klarinet se praděda Florián naučil sám?

Na to nedokáží odpovědět, nelze zjistit, jak se tomu naučil. Nicméně měl platnou koncesi (dnes živnostenský list) na hudební produkci. Samoukem byl jeho syn František, který se po odchodu Floriána do války ve 12 letech naučil hrát na klarinet a přivydělával rodině na svatbách a pohřbech, protože dospělí muži byli většinou ve válce a muzikantů bylo málo. František byl nejdéle hrajícím aktivním muzikantem v Bánově. Všichni ho znali pod přezdívkou strýc „Vodák“.

V knize popisuješ tehdejší situaci nebo životní příběh?

V knize se objevuje hned několik příběhů najednou. Stěžejní je samozřejmě Floriánův, ale další zajímavostí je kapitola „Bánovští bratři Ryanové“. Společně s Floriánem narukovali i tři jeho bratři a domů se vrátil jenom jeden z nich. Paradoxem je, že každý zemřel na jiné frontě. Další příběh je ze současnosti a popisuje mé pátrání a cestu za pradědečkem. Ale více bych nechtěl prozrazovat.

Jak složité bylo pátrání po dědově hrobě? A proč jsi ho vlastně podnikl? Co bylo impulsem?

Tak to je na dlouhé vyprávění a je zahrnuto v knize. Pátrání trvalo zhruba 20 let, ale s velkými časovými prodlevami. Sám dodnes nevím, proč jsem byl pradědečkem tak umanutý, a i když jsem to někdy vzdal, tak po pár letech mi to zase nedalo. Měl jsem moc rád svou babičku Františku Vystrčilovou, dceru Floriána, která svého tatínka nikdy neviděla, protože když narukoval, měla sotva tři měsíce. A ona byla úžasná žena a vynikající vypravěčka příběhů a o tatínkovi pěkně mluvila a vzpomínala, ačkoli ho neznala. Především kvůli ní jsem byl tak vytrvalý, i když ani ona se toho už nedožila.

Na výpravu jsi vzal kromě ženy Renaty i manžele Pavlu a Honzu Jagošovy - nevadilo jim, že je vláčíš historií?

To je spíše otázka pro ně. Ale byli vycvičení, protože se mnou všichni tři zažili týdenní pobyt v roce 2019 ve Slovinsku, na řece Soči, kdy kromě hřbitovů a zákopů nic jiného neviděli. Moje žena Renata navíc absolvovala v roce 2015 cestu po vojenských hřbitovech v Haliči. Známí se někdy z legrace ptají, na jaké hřbitovy letos pojedeme. Ale ta výprava do Velletri trvala v podstatě půl dne, jinak jsme celý týden strávili v Římě, tak snad si také přišli na své.

autor: Iva PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist