Šišková: Globalizace v módě mě mrzí

Šišková: Globalizace v módě mě mrzí
Foto: archiv  /  Akademická malířka Šárka Šišková.
Uherské Hradiště Kultura 04 / 11 / 2008

Není důležité co má člověk na sobě, ale aby byl za každých okolností čistý a voněl

Akademická malířka Šárka Šišková je po skvělém úspěchu na módní přehlídce v New Yorku považována za aktuálně nejvýraznější osobnost v českém módním návrhářství. Výjimečná je také v tom, že přestože by díky svým úspěchům mohla z lukrativních nabídek z celého světa jen vybírat, svoji pozornost soustředí na svůj rodný Zlín a studenty, které vede na Fakultě multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati.
Za pár dnů přivezete na módní přehlídku Klubu módy práce vašich studentů. Je to pro vás návrat do města, kde jste vstoupila na uměleckou dráhu?
Pro mě je vlastně mnohem důležitější možnost prezentovat v Hradišti práce svých studentů než svoji vlastní, protože i v tom je obrovský kus ze mne. Já jsem tady ten ateliér vymyslela a vybudovala. Teď jsem si vzpomněla na jednu věc. Jednoho dne loni před koncem školního roku jsem jela do školy a objížděla jsem tady tu naši obydlenou zatáčku, jak Zlínu s oblibou říkají naši kolegové z Prahy a bylo toho hrozně moc a já jsem si v tu chvíli řekla: Šárko, kdybys tu smyčku neudělala zpátky, kdyby ses už do té školy nevrátila, už by to fungovalo i bez tebe. Najednou přišlo uvědomění, že ateliér je už tak rozjetý a že už je jakoby uhnízděný v té škole i v povědomí a že už by existoval i bez mé účasti, což ze začátku tak vůbec nebylo.
Jak dlouho jste ateliér budovala?
Zrovna včera jsem si tady uklízela, a tak jsem si to četla. Žádost jsem podávala do Senátu v roce 2002, někdy v září. Zpracovala jsem tehdy celý koncept, proč by oděvní ateliér tady měl vzniknout, co by měl obsahovat a jaké by měl mít studijní plány.
Co vás k tomu vedlo, že jste ateliér tady chtěla? Je to díky baťovské tradici?
Je pravda, že tady je silná baťovská tradice, ale musím se přiznat, že na ni jsem při tom nemyslela. Už na vysoké škole jsem snila o tom, že bych chtěla mít svůj ateliér. Ateliér, kterému bych dávala náplň, vtiskávala mu svůj pohled na design a svůj pohled předávala i studentům. Někteří z nich nesouhlasí s mým hodnocením jejich práce a říkají mi: Toto mám udělat tak, aby se to líbilo Šiškové? Na to jim říkám, ano, bohužel ano. Kdybyste studovali u někoho jiného, třeba u pana Rohlíka, tak to budete taky dělat podle pana Rohlíka. Na škole mě učila paní profesorka Bauerová a dodnes na ni vzpomínám. Bylo to šest smysluplných let a já jsem si už tehdy říkala, že bych chtěla mít svůj ateliér a své studenty. Strašně mě baví práce s lidmi a velmi mě to naplňuje. Po přehlídce v New Yorku (pozn.red.: v květnu 2008 v rámci prezentace Zlína) se mě ptali, jestli se do školy po tom úspěchu vrátím, jestli ji neopustím. Odpověděla jsem, že rozhodně ne, pro mě je na prvním místě škola a pak je moje tvůrčí práce. Ale bez tvůrčí práce bych neměla co dávat studentům. Obojí musí jít ruku v ruce.
Obohacuje vás práce se studenty? Rozvíjí ve vás jejich mladý pohled nové inspirace?
Studenti mě nutí především nezůstat stát, musíme běžet současně. Nenechají mě ustrnout. Abych dobře pracovala, nemůžu si to dovolit. Musím se dobře cítit, je to velmi důležité pro moji profesi. Myslím, že také profesorka Bauerová, která mě učila na vysoké škole v Praze, se s námi cítila dobře. Proto nás mohla vést jako osobnosti.
Studovala jste v dobách minulého režimu, bylo to tehdy složitější než dnes?
Když přišla revoluce, byla jsem v posledním ročníku. Patřím mezi ty, kteří tehdy chodili vylepovat plakáty po městě a do metra. Hned poté jsem se dostala na stáž do Itálie. Moje profese tak začala spolu se svobodou. Ale musím říct, že po dobu mého studia jsem žádný pocit útlaku neměla. Měla jsem tehdy možnost spolupracovat s časopisem Žena a móda, kde celkem pravidelně vycházely moje návrhy. Ale je pravda, že umělecké školy byly vždy trochu jiné, uvolněnější. Myslím, že dnešní studenti to mají mnohem těžší než tehdy já. My jsme žili v určitém hájemství, ze sta uchazečů nás vzali dva a pokud jsme už publikovali, což byl můj případ, byli jsme respektováni. Dnes je škol jak hub po dešti, existuje spousta možností jak se prezentovat a konkurence je obrovská. Dnešní studenti musí umět být mnohem dravější. Je pravda, že dnes, v době internetu, mají studenti obrovský přísun informací a není problém si koupit módní časopis třeba z Itálie, ale na druhé straně mají větší problém si vše utřídit, zhodnotit, určit, co je podstatné a co ne. V době, kdy jsem začínala já, chodil národ v šedých uniformách a po nápaditých modelech byl obrovský hlad. Dnes, kdy v podstatě můžete vše, dá mnohem větší práci se prosadit.
Povíte nám něco o současných trendech? Jak moc se máme nechat ovlivňovat?
Nechci být arbitr, abych lidem radila, co si oblékat a kde nakupovat. Jak krásně říká jeden můj kolega, je důležité, aby byl člověk za každých okolností čistý a voněl. A je jedno, zda je oblečen skromně, či nákladně. Móda je především marketingová záležitost, takový mlýnek, který nás mele. Jsou lidé, kteří jsou ochotní dát za boty třicet tisíc. Já mezi ně rozhodně nepatřím, pro mě je třicet tisíc letenka, nový zážitek. Vše je o prioritách. Ale rozhodně neodsuzuji lidí , kteří jsou ochotni utrácet velké peníze za módu. Moc by se mi líbilo, kdyby se vrátila doba renesance, kdy bohatí lidé podporovali kulturu. Bylo by skvělé, kdyby lidé, kteří jsou ochotni dát za lodičky sto padesát tisíc, dávali peníze, a tím i příležitosti nejen výtvarníkům, ale všem umělcům. A co se týká nákupu oblečení, já nemám problém koupit si plavky třeba v Tescu, často tam nakupuji pro své děti. Připadám mi zcela nemístné určovat lidem, kde a co si mají oblékat. Musím říct, že jsem velmi zaujatá proti pořadům v televizi, a i tištěná média se tomu často věnují, kde někdo hodnotí oblečení. To mě naprosto uráží a divím se lidem, kteří se tomu propůjčí, vždyť je to dehonestující. Já bych si nikdy nedovolila něco podobného. Podle mě to sráží kulturu a já bych to zakázala. Každý z nás má právo nosit, co se líbí jemu, a nenechat se omezovat. Někdo módu řeší méně, někdo více, protože ho baví. Každý, když vstane, se musí obléci, ať se mu chce, nebo ne. A hlavně z toho nedělejme takovou vědu a nepřeceňujme to.
Jak vnímáte globalizaci? Projevuje se výrazně i v módě?
Obrovsky. Podle mě je to velké mínus. Osobně mě globalizace v módě velmi mrzí. Dřív, když jsem jela do Itálie, byly tam vidět určité typy obchodů, značky, které se tam vyráběly, a mělo to jiného ducha než třeba ve Francii nebo v Holandsku. A dnes je to děsivé. Přijedete do Barcelony, Milána, Říma, New Yorku, Paříže a všude najdete téměř stejné ochody. Když jsem byla v New Yorku a byla mi zima, koupila jsem si na Padesáté třetí ulici svetřík v Zaře. Úplně ten samý jsem si mohla pořídit i Na Příkopech v Praze. Dřív jsem vozila oblečení jako suvenýr z cest a věděla jsem, že jinde jsem si je nemohla koupit. Vezměte, že jdete tady ve Zlíně na náměstí a máte tam dřevěné houpací koně z Afriky. Když byl můj tatínek před lety v Súdánu a přivezl dřevěné vyřezávané věci, které byly unikátní originály, koupené od domorodců, hrozně jsme je obdivovali a byly pro nás něčím úžasným. Dnes ty samé koupíte tady v podchodu. Je škoda, že se ztrácí národní identita, kterou by si každý národ měl chránit.
Existuje ve vaší návrhářské práci něco jako národní identita, o které jste před chvíli hovořila? Něco, z čeho lze poznat, odkud pocházíte?
Zajímavá otázka, takto jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Ano, jsem Češka, jsem ze Zlína a říkám to s hrdostí. Ale když tvořím, nemyslím na to, že jsem Češka. Netvořím tak, aby to vycházelo z českých tradic. Tím mám na mysli, že se neotáčím do minulosti a nečerpám řekněme z krojových tradic. To ve mně není a nemám k tomu blízko. Ale už to, že jsem Češka, určitě nějak, možná tak trochu mimosmyslově, hraje roli. Ale obecně lze říci, že v designu oděvů hranice žádné neexistují, jsou buď dobří tvůrci, nebo špatní. A zda je to Francouz, či Ital, není důležité a ani rozpoznatelné. Je pravda, že jednu dobu byla velmi čitelná japonská návrhářská škola, která byla opravdu hodně jiná ve vnímání tvarů. Ale dnes už globalizace vítězí na všech frontách. Bohužel.

autor: ALEŠ MAZÚREK
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace