Setkání s jedním z nejvýraznějších autorů současné české televizní a filmové tvorby. Štěpán Hulík uvede ukázky z oceňovaných titulů (Hořící keř, Podezření, Pustina) natočených podle jeho scénářů a promluví o tom, jak vypadá cesta od námětu k výslednému filmu. A také o tom, do jaké míry a v jaké podobě ovlivnil jeho tvorbu rodný hradišťský region. Se Štěpánem Hulíkem se potkáte ve středu 21. ledna od 19.00 v HUBu.

Vaše scénáře jako Hořící keř, Podezření nebo Pustina mají silnou atmosféru a charakter. Kde hledáte inspiraci pro postavy a příběhy?

 Pokud jde o tvůrčí inspiraci, držím se tisíciletími prověřeného receptu: prostě žiju, dívám se okolo sebe a o tom, co vidím a cítím, se snažím přemýšlet. A neustále testuju na sobě i svých blízkých, který z té záplavy potenciálních námětů v sobě nese zárodek dobrého, originálního příběhu, jemuž bych jako divák chtěl sám věnovat čas.

Hořící keř je v současné světové politické situaci více než aktuální. Jak se ve vás odráží historická fakta, se kterými jste pracoval, a to, co se dnes děje v některých okupovaných zemích?

Byl bych nekonečně šťastný, kdyby filmy jako Hořící keř vznikaly opravdu jen jako takové preventivní varování, aby se podobné věci už nikdy neopakovaly. Ale to je samozřejmě jen naivní zbožné přání. Zároveň ale nemá smysl si zoufat nebo propadat odevzdanosti. Globální věci sice většinou změnit nedokážeme, ale můžeme se aspoň každý svou malou troškou snažit tomu zlu a špatnosti okolo nás nepomáhat, nebýt jeho součástí. To je někdy víc než dost.

 Kina i televize zaplavily nejrůznější „nenáročné“ české filmy, seriály a komedie – jak vnímáte současnou filmovou tvorbu?

Každé dílo má svého diváka, čtenáře, posluchače... Mně osobně se třeba líbit nemusí, ale to je úplně v pořádku, každý jsme nastavený jinak. Obecně mám pocit, že současná domácí tvorba na tom nijak špatně není. Máme někdy tendenci se koukat na filmy z toho pomyslného "zlatého fondu" a říkat si, že takové majstrštyky už dneska nevznikají. Jenže přitom zapomínáme, že tyhle skvělé filmy jsou jen malé procento tehdejší tvorby, ta zbývající drtivá většina je zapomenutá stejně, jako bude brzy zapomenutá i většina aktuální produkce.

Ve scénářích často řešíte morální dilemata a mezilidské napětí. Je pro vás při psaní nejhlavnější silný lidský příběh?

Pro mě je zásadní, abych měl pocit, že v tom příběhu je něco, k čemu se sám musím vracet, co se ve mně nějak "zasekne" a dotýká se to něčeho hluboko ve mně... Když tenhle pocit mám, tak věřím, že se to pak může dotknout i někoho dalšího.

 Ovlivnil vás při psaní rodný uherskohradišťský region? Jsou tam místa, postavy nebo příběhové motivy, které se vám podařilo vložit do příběhu?

Pokud takové vlivy v mých scénářích jsou, půjde spíš o podprahové zdroje. Ale sním o příběhu, ve kterém bych dokázal propojit úžasné figury, které jsem během svých formativních hradišťských časů mohl potkat: naše profesory z gymplu Josefa Krále a Laďu Mazůrka, Libora Vrbu, Jirku Perlu Moravčíka, Honzu Prachaře... každý z nich naprostý unikát, jaký by si zvěčnit zasloužil. Tak snad jednou!

Jsou vaši studenti scenáristiky stejně dychtiví po dobrých příbězích?

Někteří ano a s těmi je radost se potkávat a vzájemně se obohacovat. Někteří jiní jsou dychtiví po úplně jiných věcech, ale bohužel sami ještě přesně neví, po jakých vlastně. S těmi je to trochu složitější, ale i jim se v jejich tápání ve tmě snažím být dle svých možností nápomocný.

 Honza Gogola vás pozval na Film ve středu s besedováním. Na co se mohou návštěvníci těšit?

Vzhledem k tomu, že za sebou budu mít 350 km za volantem a osmihodinový workshop pro studenty na filmové škole ve Zlíně, bude mojí hlavní ambicí neuspat při besedě ani diváky, ani sebe. Dávám tímto ctěným divákům plnou důvěru, že takové fiasko nedopustí. Bude to hlavně na nich!