Folkloristka a pedagožka Štěpánka Tománková je předsedkyní a organizační vedoucí spolku Hradišťánek, který slaví 70. jubileum. Veškeré úsilí i volný čas věnuje práci s dětmi a mládeží v oblasti folklóru, který jí doslova učaroval. Tancovala v Hradišťanu, později se stala vedoucí souboru a nakonec předsedkyní spolku Hradišťánek, kde aktivně působí už více než 50 let.

Neúnavně udržuje lidové tradice i zvyky a uchovává odkaz legendárního Jaroslava Václava Staňka, zakladatele Hradišťanu, za což byla oceněna Cenou města Uherské Hradiště i Zlínského kraje.

Pod jejím vedením prošly tisíce dětí, u kterých se vždy snažila probouzet upřímný a vřelý vztah k tradicím a rodnému kraji.

Jaké byly tvé začátky v souboru Hradišťánek? Pamatuješ si svůj první den?

Tak jako si matka pamatuje narození svých dětí do posledního detailu, tak si já pamatuju můj první den v Hradišťánku. Ne jako členka souboru, ale jako vedoucí. Pan Staněk mě oslovil s tím, abych vedla jednu skupinku. Byla jsem touto činností zcela nepolíbena, ale zvítězila touha a také drzost se do práce pustit. Bylo září 1971, krásný slunečný pátek a já jsem vstoupila do tehdejšího „Liďáku“. Uprostřed sálu stál pan Staněk, před ním v půlkruhu asi 15leté holky  a zpívaly písničku „Dúbravěnko zelená“. Snad právě proto je tato písnička celoživotně jednou z nejoblíbenějších.

Stala jsem se vedoucí Hradišťáku. Začala jsem se seznamovat se vším potřebným, Vyhledávala  materiál, poznávala nové lidi a hlavně jsem byla vděčna za jakoukoli pomoc a radu.

Co tě přivedlo k folkloru a práci s dětmi v souboru i v roli paní učitelky?

U nás doma měl folklor a vůbec tradice své pevné místo. Se zvyky a slováckými písničkami jsem se potkávala už jako malá. Pamatuji si, že při nedělních „besedách“ se hodně zpívalo, pamatuji si na velkolepé svatby, při kterých nesměly chybět tradiční zvyky, vybavuji si draní peří se spoustou písniček.

Práce s dětmi, to byl vždycky můj sen. I když cesta k jeho naplnění nebyla úplně snadná, jsem ráda, že to všechno takto dopadlo a já jsem mohla svůj život věnovat práci, která mě jako učitelku naplňovala a obohacovala. Vybrala jsem si to nejkrásnější povolání. A práce v Hradišťánku, to už byla třešnička na dortu.

Jak dlouho už soubor vedeš a jak se tvá role během let proměňovala?

V letošním roce je to tedy už 54 let. Z toho 44 let jako organizační vedoucí. O členství v Hradišťánku byl vždycky velký zájem. Byla léta, kdy jsme dokonce museli zájemce z kapacitních důvodů odmítat. Pořád jsme ale měli a máme kolem 200 dětí.

Jak se soubor změnil během své sedmdesátileté historie - stylově, početně, organizačně?

V 80. a 90. letech působilo v souboru až kolem 20 vedoucích. Dnes zůstalo 7 statečných žen, které přes všechny nástrahy současnosti věnují svůj volný čas Hradišťánku. Moc si jich za to vážím.

A co děti? Ty jsou pod tlakem společnosti, uvolněné výchovy a v záplavě technologií stejné?

Děti jsou ve své podstatě pořád stejné. Jen ty dnešní mají ale díky novým technologiím, způsobu života atd. jiné podmínky. Když však přijdou do Hradišťánku, jsou úplně stejné jako jejich předchůdci. Pokud je práce v Hradišťánku zaujme, stávají se z nich srdcaři, pro které je tento soubor důležitou součástí života. Získají nejen lásku k tanci, písničce, lidovým tradicím, ale také skvělá přátelství na celý život.

Ovlivnila láska k folkloru i tvé vlastní děti?     

Oba mí kluci do Hradišťánku chodili. Dá se říct, že vlastně od narození, protože na zkoušky jsem je vozila v kočárku. Ochotní rodiče se pak o ně postarali. Od pěti let pak už byli řádnými členy souboru a vydrželi až do svých 15 let. Ani jeden však v této činnosti nepokračoval. Vždycky ale byli a jsou chápavými pozorovateli mé činnosti, a pokud bylo třeba, byli a jsou také nápomocni. Ani vnoučata se, bohužel, touto cestou nevydala. Učaroval jim sport a tomu se věnují naplno. A já jim v tom samozřejmě moc fandím.

Máš v paměti nějaké zásadní milníky, které soubor posunuly dál?

Zásadní milníky v souboru jsou spojeny především s osobnostmi vedoucích. Každý a každá z nich zanechává stopu. Tu nejvýraznější bezesporu zanechal pan Staněk, z jehož pojetí práce v dětském souboru mnohé z nás dlouho čerpaly a čerpají dodnes. V 70. a 80. letech  s příchodem nových vedoucích už to bylo nové uchopení práce s folklorním materiálem. Nešlo už pouze o dětské hry jako takové, ale vznikala tematická pásma (Svatba, Vtákovina), vznikaly náročnější taneční choreografie (Za mašličku, Židovka).

Co je podle tebe klíčem k tomu, aby děti folklor bavil a zůstaly mu věrné?

Tady v Hradišti není tak složité nadchnout děti pro práci v souboru. Prostředí, ve kterém žijí, je k tomu přímo navádí. A navíc mají mnohdy vzor ve svých  rodičích a prarodičích, kteří Hradišťánkem či jiným folklorním souborem prošli. Důležitou roli také hraje osobnost vedoucí, náplň práce a vše, co k souborovému životu patří. Když se to všechno dobře sejde, zůstávají v dětech krásné vzpomínky po celý život.

Tvůj největší lidský úspěch, který máš propojen s Hradišťánkem?

S Hradišťánkem vstoupilo do mého života obrovské množství dětí, na které moc ráda vzpomínám a při vzájemných setkáních si máme vždy co říct. Spousta z nich pokračovala, či pokračuje v dospělých  souborech. Mnohé z nich se také staly vedoucími a předávají tak svá poznání a zkušenosti dál. S Hradišťánkem ale do mého života vstoupily také celoživotní úžasné kamarádky. Jsem osudu vděčna, že už téměř padesát let jdeme společnou cestou.

Byl naopak někdy okamžik, kdy jsi chtěla vše vzdát? Co tě nakonec udrželo v roli vedoucí či organizační vedoucí?

Možná někdy byly okamžiky, kdy jsem to chtěla vzdát, ale jsem moc ráda, že k tomu nikdy nedošlo a já ještě teď, při oslavách 70. výročí,  mohu být u toho. Ale už opravdu nadešel čas a já vše předám mladším, které budou, a já doufám hodně dlouho, v této práci pokračovat. Hradišťánek si to zaslouží.