Světáci s novou tváří

Světáci s novou tváří
Vésky Kultura 08 / 10 / 2008

Spíš než hraní mě na divadle baví zkoušení, říká Kocmánková

Již tento pátek 10. října v 19.30 se v Místním kulturním zařízení ve Véskách představí Hoffmannovo divadlo s divadelní adaptací českého filmu Světáci.
Prozatím ho žádné divadlo nezařadilo do svého repertoáru, až právě Hoffmannovo divadlo. Tato adaptace vznikla převážně pro prostory malých kulturních zařízení a dočkala se pěti repríz.
Ve Světácích hraje i nová členka Barbora Kocmánková v roli mladičké slečny Zuzany, která uklízí v nemocnici a „bokem“ si tak trochu přivydělává poněkud svérázným řemeslem, a to tím nejstarším. Poprvé se v Hoffmannově divadle představila teprve na jaře. Své divadelní zkušenosti získala na střední škole v improvizačním divadelním spolku. Při Ostravské univezitě hrála v autorském divadle, s jehož inscenacemi pravidelně hostovala v Komorní scéně Aréna a v Divadle Petra Bezruče. Studium ji zavedlo na Zlínskou vyšší odbornou školu umění, kterou letos ukončila. Hostování přijala také v Městském divadle Zlín.

Čím jste chtěla být jako malá?
Mým snem bylo stát se asistentkou Indiana Jonese. Když mi bratr řekl, že je to jen filmová postava, byla to pro mě větší rána než to, že neexistuje Ježíšek a Mikuláš.
Kdo vás tedy k divadlu přivedl a proč volba herectví?
Když se to tak vezme, k divadlu jsem se dostala náhodou vlivem ostatních a časem jsem mu propadla. Nejdřív to byly „soudružky učitelky“ ve školce, které mě oblékaly do růžových volánkových šatiček, a já musela na státní svátky recitovat básničky. Blíž k divadlu mě pak přivedli kamarádi a díky jednomu jsem vlastně začala i studovat ve Zlíně. A proč herectví? Nemám ráda stereotyp. Člověk si sice může říct: Vždyť přece pořád hrajete jedno a to samé, ale na divadlu je krásné, že každé představení je vlastně originál. A navíc - divadlo má prostě své kouzlo, to vám řekne každý, kdo s ním má co do činění.
Jaká byla studia na zlínské škole? Co pro vás jako vystudovanou herečku bylo po škole nejvíce překvapující při vstupu na skutečná prkna?
Na zlínskou školu vzpomínám jako na místo, kde jsem poznala spoustu různorodých zajímavých lidí, jak v našem ročníku, tak v jiných oborech - hned vedle našeho studentského divadla měli ateliér sochaři, malíři, se kterými jsme spolumoderovali vernisáže, oni nám pomáhali s výtvarnou stránkou studentských představení a jejich technickým zázemím. Můj první vstup na skutečná prkna se uskutečnil v Městském divadle Zlín, takže nejvíce překvapujícím byl prostor - z malého studentského divadla na jedno z největších jevišť, i celkový „servis“ v divadle. U nás v Mandragoře (studentské divadlo zlínské školy) jsme se víceméně o kostýmy, rekvizity, chod představení atd. starali my studenti, v divadle se o to starají povolaní lidé.
Co vás nejvíc při hraní baví?
Spíš než hraní mě baví proces zkoušení. Seznamování se s novým člověkem - postavou, kterého máte ztvárnit, dát mu tvář, duši, věrohodnost. Čerpáte sami ze sebe, svých zkušeností, je to pro mě vlastně jakási forma terapie.
Máte nějaké další vize do budoucna a schopnosti, které chcete zdokonalovat?
Nevím, snad jen to, že bych ráda zůstala u toho, co dělám. Nějak přesně si budoucnost neplánuji, myslím, že to ani nejde, ale zas to neznamená, že bych žila jen „ze dne na den“. Zdokonalovat bych se chtěla samozřejmě v herectví, člověk se hercem nestane jen díky tomu, že vystuduje školu. Je pořád co objevovat, zdokonalovat a učit se.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace