V srdcích posluchačů zanechala nesmazatelnou stopu...

V srdcích posluchačů zanechala nesmazatelnou stopu...
Foto: archiv Vlasty Grycové
Strání, Květná Kultura 26 / 07 / 2021

Zpívala snad se všemi cimbálovými muzikami v okolí a spolupracovala s největšími folklorními legendami, jakými byli Jaroslav Staněk, Slávek Volavý, Jura Petrů, Jožka Kubík, Josef Kobzík, Lubomír Málek, ale také takřka se všemi současnými primáši na Slovácku. Odešla v 78 letech a nedokážu si představit, kdo by ji mohl nahradit nejen jako zpěvačku, ale i jako člověka...

 Domovským souborem byl pro ni Hradišťan

V Hradišťanu zpívala třináct let. Později, po odchodu Jaroslava Staňka, jako sólistka působila v Olšavě, poté v brněnském rozhlasovém orchestru BROLN, kde přišla do jeho nejslavnější éry, a nakonec v Ženském sboru Netáta a v rodinné muzice Husličky, kterou později na její počest přejmenovali na Cimbálovou muziku Vlasty Grycové.

Ač pocházela ze Strání, s manželem Pepikem a dvěma dcerami bydleli celý život ve Květné. V důchodu se věnovala rodině a příležitostně zpívala v BROLNu, na Setkání slováckých legend nebo akcích, kam ji jako hosta přizvali. Neznám člověka, který by ji neměl rád...

Kdo nezpívá, je černá ovce

Zpívání a přirozenost jí sudičky nadělily do kolébky. U nich v rodině by se asi těžko hledal člověk, který by zpívat neuměl. Našla by se ale klidně i dvacítka sólistů. „Babička z otcovy strany vyprovodila každú svatbu a každý pohreb a moja mama zpívala také jako anděl. Z mamčiny strany zpívali také snáď úplně všeci.“ Když se však přece jen našel někdo, kdo zpívat neuměl, byl prý spíš černou ovcí rodiny.

Pan rídící si mňa posadil na klín

Ve Strání chodila do malotřídky, kde je učil pan rídící - chlap jako hora, s obrovskýma rukama a dlouhýma nohama. „Prvý deň ve škole si mňa posadil na klín, abych mu prý zazpívala, a po první pěsničce jsem to měla zkrátka v kapse,“ smála se. Od té doby už vystupovala na všech školních i kulturních akcích.

Starý Hradišťan je moje láska

Písničkami dokázala rozveselit každého už od dětství. Přes školu a účinkování v místním lidovém krúžku Javorina se dostala až do Hradišťanu. „Jednou si Staněk pred našima postěžoval, že se jim provdala zpěvačka a že prý shánějí novú, do jejich folklórního tria,“ vzpomínala na začátky v Hradišťanu. Jela se tedy ucházet o místo sólistky do Slovácké búdy. „Když jsem sa blížila, už z dálky bylo počut tóny cimbálu Jaroslava Čecha, který tehdy dělal všechny úpravy pro Hradišťan. Staněk mě hned prijal a Čech súhlasil. Ti dva byli výborná dvojka jak v kamarádšoftu, tak ve folklórní tvorivosti. Neustále se sice pošťuchovali a škádlili, ale jeden bez druhého neudělali ani krok. Jeden dodal pěsničce noty, druhý dušu.“ V roce 1957, tedy jako čtrnáctiletá, byla přijata do Hradišťanu.

Cestování bylo neuvěřitelné

Cestování do souboru bylo celkem dramatické. Mistr ji s přivřením oka pouštěl na autobus do Uh. Brodu ve čtvrt na dvě odpoledne. Odtud pak jezdila vlakem do Hradiště, kde byla kolem půl čtvrté. Utíkala na svoji zkoušku, pak nacvičování s triem, kde zpívala společně s Věrou Milevskou-Domincovou a Bohuškou Andrlovou. A na závěr ještě sborek. Nakonec, protože ji úplně uchvátil soubor, zůstávala ještě na taneční zkoušky, kdy seděla v rohu sálu a pozorovala tanečníky při nácviku. Večer odjížděla o půl desáté z Hradiště a domů na Strání se vracela o půlnoci. Ráno vstávala o půl páté do skláren. Tak tomu bývalo každou středu.

Později si udělala řidičák a jezdila na motorce, což s sebou také neslo hodně cestovních příběhů. Co na její vyprávění ohledně cestování do Hradišťanu říct? Absolutně si nedovedu představit, že by se v dnešní době někdo takto obětoval kvůli účinkování v souboru.

My jsme varily a oni nám k temu vytrubovali

Souběžně s Hradišťanem kluci z ulice založili populární jazzovou kapelu Rytmus 58. „Staňa Gazda Popelka bubnoval, bratr Tonda Končetík tahal harmoniku, můj budúcí manžel Pepik Gryc fúkal pozoun, další kluci hráli na trumpety a já jsem s nimi nekedy zpívala,“ vyprávěla Vlasta. „Zkoušívali u nás v kuchyni nebo v dílně. My s mamou jsme varily a oni nám k temu vytrubovali... Bylo to moc fajn. Ráda bych s nima zpívala častějc, ale nešlo to sklúbit s Hradišťanem, zkrátka a dobre - nebyl čas,“ vzpomínala na šťastné roky.

Ve straňanském kroji se vdávala

V kroji díky mamince vyrůstala. „Aj na školní fotce z první třídy stojím jako jediná v kroji, s červeným šátkem a straňanským úvazem na hlavě. Mamka nás ke kroji vedla, a také si všecko dokázala vyšit a ušit. Oblékala celú rodinu. Tata aj mama měli každý sedem súroděnců, tak sa měla co ohánět.“ Když se Vlasta jako dvacetiletá vdávala za muzikanta Pepika Gryce, ušila si fěrtúšky i spodnice také sama, protože zručnost zdědila po mamince. Chtěla se vdávat v kroji. „Ženich šel v obleku, protože jeho otec pocházel z Hané a doma k tomu neměli takový vztah,“ vysvětluje. „Tehdy jsem byla odvážná na všecko, ale moc mňa to nebavilo a hlavně, neměla jsem na to tehdy čas." Až v důchodu se začala učit u krojařky Boženy Jurtíkové - Gajdošky, dokonce se pustila i do straňanského vyšívání.

Malérečkou z donucení

„Moji rodiče chtěli, abych šla do hutě. Nechtěli mňa pustit nikam do světa, tak sem musela poslúchnút. Chtěla jsem jít do Brodu na gymnázium nebo do Břidličné ke strýcovi na průmyslovku, ale nakonec jsem ostala na Strání v huti,“ vzpomínala na čtyřicet let v malírně. Malovat začala později.

Během pozdějších let, už jako dospělá, si dodělala průmyslovku v Dubnici nad Váhom. „No, bylo to velmi zajímavé, když jsem začala studovat. Pomáhali mně aj kamarádi z muzik, kde jsem zpívala. Byl to však pěkný kolotoč. Rodina, zpívání, práce ve sklárně a studium. „Ale nějak sa to vždycky zvládlo. Manžel prohlašoval, že jsem najlepší na světě ve psaní taháků, které jsem každú nedělu vyráběla a spisovala,“ usmívala se. Ve sklárnách pracovala až do důchodu. Minulo ji porevoluční uzavření skláren, které se jí velmi dotklo. „Velmi mňa to tehdy rozhodilo a rozesmutnilo, stejně jako rozdělení republiky.“

Obleč sa do kroja, vyvezem ťa pres dědinu

S manželem se snažili také o hospodaření. „Jednou jsme chovali dokonce čtrnáct ovcí. Pepik byl vynálezcem, vyrobil traktor a tím nás vozil po dědině. Ríkával se smíchem: Babo, oblečeš sa do kroja a já ťa vyvezem po dědině,“ smála se na celé kolo. Také se ohromně bavila při vzpomínce, jak se s Pepikem snažili vyčinit tři ovčí kůže. „Tri dny jsme je máčali v bečkách, v prapodivných nálevech. Nakonec jsme je stejně moseli vyhodit,“ chechtala se zpěvačka, která se svým zesnulým manželem, muzikantem a strojařem, prožila veselý a láskyplný život. Dokud mohla, těšila ji zahrádka a pole, které vlastnoručně obdělávala. „Vždycky platilo, že z toho, co sa mi urodilo na poli, bych si toho porídila čtyrykrát tolik,“ vtipkovala. Když nezpívala a nezahradničila, všechen čas věnovala rodině, se kterou trávila každou volnou chvilku.

Prošlapané boty na kopanických stezkách

Zpívání bylo její hlavní náplní a koníčkem. Ráda ale také chodila po horách. „Deset roků pred tím, než začaly silvestrovské srazy na Javorině, jsme mezi Vánocemi vyráželi do hor a kopců. Díky mému mužovi jsme sem tam vyrazili v létě aj na kolách, protože mňa dokázal donutit,“ říká. Jednou zabloudili na Slovensko, jindy takřka vyčerpaní po celodenní túře skončili na celnici, kde škemrali o odvoz. Vyráželi v létě i zimě a nevzdali to ani tehdy, když byly půlmetrové závěje. Bílé Karpaty a hlavně Kopanice prochodili křížem krážem.

Ve stáří už se jen s povzdechem zasněně dívala z okna na milovanou Javorinu a Mechnáčky, kde pásávala krávy, na Nové hory, kde prošlapala botky...

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace