Vlasta Redl slaví 50 let na hudební scéně. A kde jinde by měl při té příležitosti vystoupit než ve Zlíně: ve městě, kde prožil 12 let a odstartoval svou bohatou hudební kariéru? Jubilejní koncerty se v tamním sále divadla Malá scéna uskuteční hned dva: v sobotu 11. a neděli 12. října.

Vlasto, z rodného Valašského Meziříčí jste do Zlína přišel díky angažmá v kapele AG Flek, prožil jste tu 12 zásadních muzikantských let, máte v regionu hodně fanoušků, přátel.. Jak důležité období to pro vás bylo?

To je hodně obsáhlá otázka. V mém životě se během této doby změnilo úplně všechno a bylo by asi jednodušší i rychlejší napsat o tom knížku, než se pokoušet to vměstnat do pár vět. Odešel jsem z domova do města, kde jsem nikoho neznal, kvůli kapele, ve které hrát bylo něco jako splněný sen. Nebo ještě lépe zázrak. Přestal jsem vstávat ráno do práce, což mě opravdu nikdy nebavilo, a začal jsem se věnovat hudbě a psaní na plný úvazek. Našel jsem si nové kamarády, také jsem se oženil a kdesi v dáli se mi začalo blýskat na lepší a šťastnější časy. 

Po vzoru Mistra Wericha se pokusím těch dvanáct let shrnout do jedné věty: „Odstěhoval jsem se do jiného města a zapustil tam kořeny.“

S AG Fleky jste začal hrát v roce 1984. Skupina tehdy měla vynucenou roční pauzu poté, co odešla zpěvačka Blanka Táborská, a místo ní jste najednou stál u mikrofonu vy. Jak to publikum přijalo?

Zkraje to samozřejmě trochu drhlo, někteří si snad dokonce mysleli, že jsem ji z kapely nějak vystrnadil, ale to je naprostý nesmysl, nastoupil jsem víc než rok poté, co odešla. A pochybuju, že se někomu po jejím hlase stýskalo víc než mně. 

No jo, pár let to trvalo, ale nakonec si na mě, myslím, posluchači zvykli.

Jak se tehdy v osmdesátých letech žilo a tvořilo muzikantům ve Zlíně? Dalo se hraním uživit?

Děkuju za optání - žilo a tvořilo se nám dobře, s tím uživením už to tak slavné nebylo. Všichni AG Fleci v té době kromě muziky chodili ještě někam do práce, mně řekli, že se brzy začne hodně koncertovat, ať si najdu nějakou práci, kde mi budou schopni dávat náhradní volno, tak jsem tomu uvěřil a našel si práci v Družstvu invalidů Obzor v Loukách. Potřebovali tam do skladu železa někoho, kdo má obě ruce. Není to nejapný humor, můj předchůdce byl velký, silný chlap, ale ruku měl jen jednu. 
A tak jsem tam házel ty tuny železa a mosazi, a protože jsem na to neměl žádnou kvalifikaci, bral jsem 1 400 Kč čistého. Po zaplacení splátky půjčky, nájmu a alimentů mi zbylo něco málo přes dvě stovky. 

Z toho se dalo vyžít jen velice obtížně, ale nikoho jsem ve městě neznal, tak jsem do hospod nechodil a po čase jsem se seznámil s několika důležitými lidmi, kteří mi občas dohodili kompars ve filmu. To jsem si vydělal za odpoledne i celých sto korun a ještě jsem se tam najedl! Později, když se profláklo, že trochu i zpívám, chodil jsem na Kudlov s pěveckým sborem Dvořák "posílit tenory" při nočních nahráváních scénické hudby do různých filmů, to jsem si vydělal třeba i 150 korun za frekvenci. 

Začátkem 90. let jste také ve Zlíně nahrál svou první sólovou desku Na výletě. Prý se točilo ve studiu v hodně neobvyklém prostředí bytu v paneláku na Jižních Svazích...

Tehdy to tak neobvyklé nebylo. Velká studia byla daleko za horizontem mých finančních možností a nikdy by mi tam neposkytli takový luxus času, který jsem tomu musel věnovat.

Po letech spolupráce s Ivo Viktorinem, a nejen v rámci AG Fleku, jsem ho poprosil, jestli bych si u něho ve studiu v létě nemohl něco nahrát. Často jsem mu tam s něčím pomáhal, tak věděl, že s jeho mašinami umím a že ho vlastně k ničemu nepotřebuju. Ivoš věděl, jak mi na té desce záleží, tak se nakonec nade mnou slitoval, vytáhl klíče a řekl mi otcovsky: Jedeme na chatu, musíš to stihnout do konce prázdnin, od září točí Kamelot. A jeho žena Zuzka mi pohrozila prstem: Buď tady hodný, občas vyvětrej a zalij květináče. 

A byli pryč. A mně začalo největší dobrodružství mého života.

Nenahrávalo se ale jen ve studiu v paneláku u Viktorinů, s částí ruchových koláží mně hodně pomohly právě "děcka" (mladí herci a herečky) z divadelního souboru Malé scény, pro který jsem v té době napsal a nahrál muziku k několika docela zajímavým muzikálům, mj. Popfestivalu Tibora Deryho, který okouzlil i tehdejší vedení Městského divadla Zlín natolik, že se jednalo o jeho zařazení do programu. Ale v souboru bylo přece jen několik nezletilých herců, tak z toho nebylo nic. 

To ale nemění nic na tom, že jsem s nimi při přípravách představení strávil hodně času a docela jsme se při tom skamarádili. To je taky důvod, proč se tam cítím jako doma a rád se tam vracím.  

Bývají právě i díky tomu všemu koncerty ve Zlíně jiné? Cítíte tady z publika jinou energii?

Samozřejmě. Zlín je výjimečné, krásné město, odevšad je to tři sta metrů do lesa, nebo aspoň do parku, a navíc je to hodně dynamické hnízdo. Pořád tady žije Baťův odkaz, vždycky jsem měl pocit, že lidi jsou tu nějak pracovitější a vynalézavější... A ještě k tomu tady žijou Valaši! Fakt nevím, kde by té naší muzice mohli lidi rozumět líp.

Zlín je prostě pořád můj domov, i když teď z praktických důvodů bydlím někde jinde. Ale má to i svoje profesní úskalí. Když přijdu na jeviště a vidím, že půlku lidí v sále znám osobně, spíš mě to vyděsí, protože - jak známo - doma není nikdo umělcem. (smích)