Vyučovací hodina by nikdy neměla být nuda!

Vyučovací hodina by nikdy neměla být nuda!
Foto: pas  /  Autorka Helena Jarocká (uprostřed) s velkými redakčními pomocníky manželi Buršovými a v pozadí s kolegyněmi.
Uherské Hradiště Kultura 28 / 04 / 2014

Jakmile zaslechnu cimbál, jsem ztracená, přiznala profesorka Helena Jarocká

Studenti a absolventi Gymnázia Uherské Hradiště letos žijí oslavami 130. výročí založení. Nejkrásnější dárek k tomuto jubileu škole nadělila dlouholetá profesorka Helena Jarocká.
Na téměř třech stovkách stránek přibližuje historii od samého vzniku do přelomu tisíciletí a výjimečnosti tohoto významného školského zařízení. Autentičnost nabízí formou zápisků, citátů, vzpomínek absolventů, výpisů ze školních dobových kronik nebo pohledů profesorů na jednotlivé předměty, obohacených nevšedními zážitky. Knihu doplňuje bohatá fotodokumentace, výstřižky z novin, tabla, diplomy a nechybí ani abecední seznam pedagogů.
Poprvé byla kniha představena na březnové výroční akademii, veřejnosti pak v Domě knihy Portal. Už zítra, 29. dubna v 18.15, následuje autorské čtení Heleny Jarocké v uherskohradišťské Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana a příští úterý 6. května můžete od 17.00 s autorkou besedovat v komorním sále Reduty v Uherském Hradišti.
 
Narodila jste se na Hané. Kudy vedly vaše kroky do Hradiště?
Mé kroky ťapaly obvyklou cestou školního vzdělání. Střední školy v Olomouci a Brně, pak univerzita v Olomouci. Chvíli jsem v duchu doby pomáhala budovat moravsko-polské pohraničí a přes Gottwaldov zase obvyklou životní cestou, tj. manželstvím, se dostala do Uherského Hradiště.

Čím vás kromě manžela nejvíce okouzlil náš kraj, slovácký národ?
Nejvíce? Nejdříve to asi byly krásné, hlavně smutné písničky. Jakmile zaslechnu cimbál, jsem ztracená. Pak krajina - panorama Chřibů, ovocná stromořadí podél silniček, malebné chaloupky na vesnicích, pakliže se zachovaly a s péčí se udržují, slovácká nářečí. A nakonec tedy lidé, kteří to všechno v sobě nějak spojují. Právě včera dobrý soused, když jsem potřebovala pomoc:
- To mosíme zajet k Laďovi.
- A kam?
- Toť do Vések. On má k temu vercajk.
No není to nádhera?!
 
A samotné hradišťské gymnázium?
Okouzlení to v pravém smyslu nebylo. V počátcích nejistota, pocit, že nic neumím, každostředeční schůze či školení, ponocování nad sešity a přípravami, samota mezi lidmi. Drželi mne studenti. Jakmile se postavíte před třicet ani dětí ani dospělých a víte, že si vás nevybrali, a přesto musí s vámi trávit několik hodin týdně a chtějí se od vás dozvědět něco, co by jinak nevěděli, všechno z vás spadne, máte je zkrátka rád, tam v předposlední lavici jako byste viděl svého syna nebo dcerku, a dáte se tedy s vervou do práce, která je vaším údělem. Je to práce těžká (mnozí občané si to nemyslí) a krásná. Dobře si pamatuju ohromující pocit, jak jsem ve své volné hodině šla ztichlou chodbou historické budovy školy a cítila jsem: za každými z těchto vysokých dveří se právě teď děje něco úžasného. Dnes jako před sto lety.
 
Při pročítání kronik jste jistě byla ohromena bohatou historií školy. Které období ve vás zanechalo nejhlubší šrám?
Těžce jsem prožívala osudy studentů, dětí z velice chudých venkovských rodin v prvních desetiletích gymnázia. To jsem si kolikrát promáčela kapesník. Jinak to bylo čtení většinou radostné, povzbuzující. A víc jsem se nasmála, než naplakala.
Posuďte sám: Profesor v hudební výchově: Ukaž, Moniko, co to máš napsané na mikině. Crystal? Za nás se tomu říkalo prsa.
 
Prozradíte, jaké podklady pro knihu vám zabraly nejvíce času?
Nepracovala jsem nijak soustavně a cílevědomě, řídil mne zájem a zvědavost. Pročetla jsem kroniky školy, staré výroční zprávy, ročenky, listovala v novinách, poslouchala pamětníky, běhala do muzea a do archivu. Byla to radost. 
 
Oslovila jste své kolegy, nebo přišli sami a zapojili se?
Kolegové sami nepřišli! Trošku jsem některé přidusila, u některých i to bylo marné. Čerpala jsem nejvíc z toho, co napsali v průběhu let ve školní ročence, a když se kniha stávala pomalu záležitostí už ne mojí, ale věcí školy, zapůsobil svou autoritou pan ředitel Zdeněk Botek. Redakcí byla pověřena profesorka gymnázia Jana Buršová, což bylo něco jako obrovská výhra v loterii. Jí a grafičce Studia 5 v Uherském Hradišti Zuzaně Vodárkové vděčím za to, že je publikace po stránce grafického a výtvarného zpracování opravdu krásná. 
 
Za dobu vašeho profesorování jste došla k názoru, že je studentský život lehčí než ve vašich začátcích, či naopak?
Mám za to, že míříte k začátkům mé učitelské dráhy, takže do druhé poloviny 70. let. Ve srovnání s dneškem byl studentský život chudší, šedivější, svázanější. Vzdělávat se na gymnáziu znamenalo drtit se, tzn. reprodukovat v podstatě výklad učitele nebo učebnice. Vadila mi spousta toho, co jsem po žácích musela vyžadovat, abych měla pocit, že jsem je něco naučila! Co nejvíc naučit!  Třeba i věci, které mi přišly zbytečné, k ničemu: proč by měli studenti např. umět definovat doplněk, proč by měli papouškovat Púškin rodilsja v dvorjanskoj semje? Líbí se mi, že dnes se vlastně sami mohou velmi aktivně podílet na vyučování, sami si hledat informace, přinášet do školy různé materiály, jsou vedeni k tomu, aby víc přemýšleli a dovedli vyjadřovat své názory. Mluvím samozřejmě o svých předmětech - milované češtině a ruštině. Vyučovací hodina by nikdy neměla být nuda! Navíc mě fascinují ohromující technické vymoženosti současnosti - vzpomínám, jak jsem chodila po třídě a žáci se vykláněli z lavic, aby viděli obrázky či fotografie. Dnes - interaktivní tabule, videa - však víte sám. Stále ale platí, že to nejdůležitější a nejcennější ve škole je dobrý učitel, vzdělaný, zapálený pro svůj předmět a lidský ke svým žákům. Věřte mi, že to není snadné a není to hned.
Druhou stránkou studentského života je mimoškolní činnost, volný čas. Nemohu než odkázat vás na svou knihu - přečtěte si, jak vypadalo třeba vybavení na lyžařský kurz, jaké byly obědy ve školní jídelně, jak se všechny akce musely konat tzv. pod hlavičkou svazu mládeže atd.
Přesto byl a je studentský život krásný, už tím, že je to čas mládí, smělých snů, prvních lásek.

Říkáte, že kniha není určena pouze pro absolventy hradišťského gymnázia, ale všem středoškolákům...
A nejen jim. Myslím nejvíc na tzv. širokou veřejnost, ovšem hradišťskou, protože vypráví sice o historii školy, ale ta se přece dotýká života celého města i jeho okolí. Např. otevření školy v roce 1984 bylo ohromnou událostí: nevídaná účast obyvatel města a dokonce důstojnického sboru hradišťské posádky, stovky návštěvníků zblízka i zdaleka, pestrý průvod primánů i profesorů přes náměstí na slavnostní mši do farního kostela! Další rok další sláva - otevření honosné budovy, po kostelích nejkrásnější stavby v tehdejším městě. Tak bych mohla pokračovat dál, desetiletí za desetiletím - studenti zpívají v kostele, procházejí se na korze, bydlí u laskavých a obětavých bytných, ti z bližších vsí běhají do školy ráno bosky přes louky a po vyučování je čeká tvrdá práce na poli, vybíhají ze školy při strašném požáru ve Františkánské ulici, táhnou radostně městem po vyhlášení samostatného Československa, zakládají hudební tělesa, později pořádají akademie, organizují abiturientské věnečky, hrají divadlo, vydávají studentské časopisy atd. A hlavně usilovně studují, aby se probojovali k maturitě, což zdaleka nebylo samozřejmostí. Zkrátka - gymnázium znamenalo pro město mnoho. A je tomu myslím tak i dnes.

O této publikaci jste prozradila, že vznikla nejprve do šuplíku. Je v knize vše, nebo se šuplík plní pro další díl?
Kniha má zajímavou genezi. V šuplíku se mnoho let hromadily poznámky, výpisky a výstřižky ne proto, aby vznikla knížka, nýbrž jako materiály k přednáškám. Výjimečná, zajímavá, až dobrodružná minulost školy mne tak nadchla, že jsem každý rok novým studentům prostě musela o ní vyprávět. Aby věděli, na jaké škole se to octli. Některé zvláště čilé třídy jsem s tichou podporou pana školníka a s tichou neznalostí vedení školy dokonce vodila na plošinku na střeše budovy, aby si vyprávění prožily i v prachu rozlehlé tajuplné půdy.
A co dalšího? Šuplík se pomalu opět plní, ale tentokrát v něm není škola.

Předpokládám, že knihu lze zakoupit přímo na Gymnáziu v Uh. Hradišti a u dobrých knihkupců. Nebo se pletu?
Řekl jste to krásně. Kniha je v prodeji ve vrátnici gymnázia, vždy však pouze do 14.30, a dále v Domě knihy Portal.
 
Zítra máte autorské čtení v hradišťské knihovně, za týden v Redutě. Lidé za vámi přijdou pro knihu a autogram. Co jim přinesete ještě?
Šmankote, nepomyslela jsem ani na víno ani na chlebíčky! Účast a pár slov přislíbila i redaktorka Jana Buršová a autor kapitoly o gymnáziu v době nacistické okupace Jiří Burša.
Všechny lidi tedy co nejsrdečněji zvu a těším se, jak si povídání o knize i čtení některých ukázek společně krásně užijeme.

autor: PAVEL PAŠKA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace