Vzpomínky

Vzpomínky
Uherské Hradiště Kultura 19 / 05 / 2015

Miloš Plachý
Byl to nápad Jaroša Staňka, že mně, tanečníku Hradišťanu, svěřil dětský soubor mladých tanečníků, vlastně mě hodil do vody. Buď to zvládneš, nebo se utopíš. Nebylo to jednoduché, ale začátek mé plavby mezi slováckou písničkou a tancem byl obrovskou školou a já dnes děkuji, že Hradišťánek jako soubor dětí vznikal pod patronací významných osobností. Byla to skvělá parta lidí, kteří našli smysl života ve folklorním souboru.
Převzal jsem skupinu dětí - vlastně žáků. Obrovskou výhodou bylo, že většina z nich byla z jedné školní třídy. Práce bylo až nad hlavu. Ale důležité bylo, že ty děti nikdo nenutil, ony to chtěly. Seznámení bylo krátké, ale účinné. Zpěvy, tance, hry. První úspěchy i nezdary. Ale také pocit prvního ocenění v podobě potlesku diváků. Soubor vystupoval při různých kulturních akcích ve městě a okolí, v Československé televizi. Vyvrcholením bylY zahraniční zájezdy.
Tenkrát byl položen základ k tomu, co funguje dodnes a vlastně nemá obdoby. Neustálý zájem o členství v Hradišťanku, fundovaní vedoucí. Jsem rád, že jsem u toho mohl být...

Ladislava Košíková                                                               
Setkání osudové
Bylo mně deset let, když mě maminka přivedla do Slovácké búdy. Zkouška Hradišťánku už byla v plném proudu. Uprostřed stál robustní pán, v ruce housle. Kolem něho běhala v kruhu děcka. „Tož, děvčico, poď mezi nás!“ A tak jsem začala i já tančit v Hradišťánku.

Setkání čardášové
„Moja milá zadrímala, ja som spal…“ Tančili jsme staroměstský čardáš. Pan Staněk si mě po zkoušce zavolal: „Laďko, přijď v pátek do velkého souboru.“ Dech se mi zatajil. Stala jsem se tanečnicí Hradišťanu.

Setkání v časoprostoru (bez konce)
Stojím často u jeho hrobu na vršku v Mařaticích a ptám se: „Jdu správnou cestou? A jak dál?“ Vím, že mi neodpoví. Jen plamen svíčky se chvěje… A tak zase hledám, nacházím, ztrácím…, ale nakonec vždy znovu a znovu objevuji inspiraci v tom krásném propletenci lidového umění a života. A vím, že nejsem sama. Věřím, že někde sleduje mé kroky. Je tady se mnou a s námi. On šel vždy svou vlastní cestou, cestou jinými neprošlapanou. Proto jdu s odvahou dál a hlídám kroky Štěpána, Hanky, Honzy, Jitky, Ondry, Terky a dalších, tak jak on kdysi hlídal ty mé, na počátku mé cesty tancem, v Hradišťánku.

Jana Polášková
Hodně vody už proteklo korytem řeky Moravy od doby, kdy jsem zkoušela první kroky lidových her a tanců v souboru Hradišťánek, kam mě a sestru přivedli rodiče. Bylo to roku 1963. Do dívčího deníčku jsem si v roce 1967 zapsala: Díky za krásné chvíle v souboru. Díky za to, cos nás naučil. Díky za lásku k lidovému umění, kterou jsi v nás vzbudil.
Netušila jsem, že tento vztah se stane bohatou náplní mého života a že do Slovácké búdy budu chodit tak často a dlouho. Dvacet let jsem tancovala v Hradišťanu a v roce 1971 jsem se vrátila do Hradišťánku jako vedoucí na třicet jedna let. Souboru jsem věnovala i diplomovou práci na téma Práce s dětmi v souboru Hradišťánek. Když soubor slavil čtyřicítku, připravila jsem publikaci Hradišťánek čtyřicet let.
Měla jsem v životě štěstí. Lásku k lidovému umění jsem mohla předávat dál svým dětem, dětem ve škole a v souboru. Všechno kolem Hradišťánku můžu shrnout do jednoho slova: RADOST. 
Voda v Moravě může klidně téct dál, dětí i vedoucích je v Hradišťánku stále dost.
Tak, Hradišťánku, raduj se a radost roznášej dál do celého světa!
 
Gabka Směřičková
Když mě ve čtyřech letech přivedla maminka do slovácké búdy, nenapadlo mě, že tam budu chodit pravidelně týden co týden až dodnes. Roky strávené v dětském souboru tak ovlivnily celý můj život. Díky Janě Poláškové a Laďce Košíkové, mým vedoucím, jsem získala nejen základy  techniky lidového tance, povědomí o uchopení  hudebního a tanečního materiálu, ale i celoživotní touhu pokračovat v Hradišťánku  dál v práci s dětmi.  Hradišťánek  pro mě byl také důležitým základem pro další tancování v dospělém Hradišťanu, kde jsem načerpala bohaté zkušenosti, které teď zpětně zúročuji ve vedení dětí k tanci. Snažím se jim předávat to, co je podle mě nejdůležitější – radost z toho, že se něco nového naučí, že se rádi oblečou do kroje  a  s nadšením si zatančí a zazpívají.  Myslím, že  je také dobré  naučit děti v dnešní době  vážit si kořenů, z kterých mohou čerpat a které jim připomenou, že někam patří a z něčeho vychází. Snad se nám bude dařit  i nadále tento důležitý moment v dětech podněcovat.
                                                                             
Eva Žallmannová (+2012)
Opustila své přátele před třemi lety a chybí jim stále. Nejen dětem z Hradišťánku, který vedla dlouhé roky, ale také kamarádkám v ženském sboru Rezeda, na jehož založení se podílela. Stejně tak bývalým členům Hradišťanu i CM Jaroslava Čecha, kde aktivně působila v taneční skupině. Milovala nejen folklor, ale také svět vážné hudby, erudovaně se orientovala i v oblasti duchovní. Svou přítomností dokázala dodávat pozitivní energii - všude, kde působila, zanechala nesmazatelnou stopu. Její krédo: „Smrt není konec cesty, je to jen brána do budoucnosti...“ provází naše vzpomínky právě v tomto čase, kdy společně připravujeme oslavu šedesátin souboru.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace