Zdeněk Trčálek: Moje holky mi říkají: Tati, byls výborný!

Zdeněk Trčálek: Moje holky mi říkají: Tati, byls výborný!
Foto: Marek Malůšek  /  Trčálek jako Samko.
Uherské Hradiště Kultura 15 / 04 / 2017

Herec Zdeněk Trčálek je jednoduše nepřehlédnutelný. Má rád víno, Wericha, fotbal a své nejbližší, je vášnivý myslivec, ale hlavně výborný herec. Ve Slováckém divadle je v angažmá už od roku 1999 a patří k oporám souboru. Momentálně ho diváci mohou vidět téměř ve všech úspěšných inscenacích. Baví je například jako Červenáček v Rychlých šípech, Norman Basset v Nájemnících nebo John Brown v úspěšné komedii 1+2=6. Diváky letos nejvíce zaujal svým výkonem v roli mírně retardovaného Samka Táleho v inscenaci Kniha o hřbitově. Poslední březnové pondělí za jeho ztvárnění obdržel Slováckého Oskara.

Zdeňku, získal jste svého třetího Slováckého Oskara. Říká se, do třetice všeho dobrého. Jaký je to pocit, a jsou pro vás ceny důležité?
Pocit je to výtečný, něco jako by vám po divadelní sezoně poplácal po zádech někdo, koho si velmi vážíte, a řekl: stálo to za to. A mě takhle po zádech poplácali diváci Slováckého divadla, což je pochvala největší a moc si toho vážím. A vlastně jsem od nich dostal příjemně přímý kopanec, že to má smysl. Vtipné na tom je, že já předchozí ceny dostal, vždy když byla moje manželka Marcelka těhotná, tak jsem cenu vlastně ani nečekal. Letos se to jaksi prolomilo a šlo to i bez dalšího potomka.

Diváky jste letos zaujal svým výkonem v roli Samka Táleho v inscenaci Kniha o hřbitově. Jak se vám tato postava hraje?
Samko Tále provází sám sebe a diváky svým příběhem od začátku do konce. Pro mě to znamená, že neslezu z jeviště přes dvě hodiny a musím být hodně koncentrovaný. Jako herec musím skloubit neobvyklou pohybovou stylizaci, gestiku, zvláštní Samkovu mluvu, někdy až kulometní kadenci slova a tak dále, a tomu všemu musím dát jakousi přirozenou pravdivost a hravost, aby to bylo uvěřitelné.

Jak fungujete na jevišti se svými kolegy? Slyšíte na sebe?
V kolezích mám na jevišti výbornou jistotu a podporu. Jsou vždy přesní a hodně mi s tím příběhem pomáhají. Až teda na Martina Vrtáčka, ten mi jednou nepřišel na výstup a já musel pět minut improvizovat s diváky - věčnost! Jak já jsem ho v tu chvíli nenáviděl! Po očku jsem pokukoval do zákulisí na inspicienta Davida Vackeho, kde že ten Martin je, a ten mi stále naznačoval jakési čupění. Martin nakonec doběhl zpocený a mohlo se pokračovat. Ale vůbec jsem se nezlobil, vždyť je to tak lidské.

Co bylo při zkoušení nejtěžší?
Asi naučit se text, ale já to nadřel celkem rychle, abych nezdržoval…

Inscenaci ve Slováckém divadle nastudoval režisér Jakub Maceček, se kterým jste se pracovně potkal už několikrát a určitě se dobře znáte. Rozumíte si a vyhovuje vám jeho režijní způsob práce?
Já už jsem někde řekl, že Kuba Maceček je poslední žijící punkový režisér v Čechách. Rebel. Bohém. Před pár dny jsme se potkali v Praze a on, že má nové auto, a trval na tom, že mě hodí na Hlavák na vlak do Hradišťa, a že je to Jaguár, že je to kabriolet, že stáhne střechu a že to bude highway to hell. V tu dobu v Praze špička dopravní, zácpy - no super! Jinak si s Kubou na jevišti rozumím, vážím ho. I třeba proto, že dokáže přijít na zkoušku a po deseti minutách říct: Ne - dnes to nepude! Máte volno, studijní, zítra to pude.” Je to prostě grand režisér a dokáže poznat, kdy to má smysl a kdy ne.

Máte dvě dcery - chodí se už na vás dívat do divadla? A co říkají?
Máme doma Karolínku a Marjánku, učíme je, že mají mluvit pravdu a že lhát se nemá. Vždy, když je vezu z nějakého představení, kde hraji, tak se jich v autě ptám: Tak co, holky, jaké to bylo? Tati, byls výborný! Myslím, že výchova je nastavena správně. (úsměv)

Vím o vás, že kromě divadla máte ještě jeden zájem, jste vášnivý myslivec. Co vás k tomuto koníčku přivedlo a jak jde dohromady s divadlem?
Paradoxně mě k tomuto koníčku přivedlo zranění kolena, které mě na rok vyřadilo z divadla. A také to, že myslivost máme v rodině. Nejhorší pro herce je, když nemá do čeho píchnout. Je to tvořivé povolání, a když to z jakéhokoli důvodu nejde, je to hodně frustrující. A abych se z té roční pauzy nezbláznil, tak jsem se rok připravoval na myslivecké zkoušky. A zvládl jsem to, nebylo to lehké, je to vlastně taková malá maturita, ale stálo to za to. V myslivosti, stejně jako u divadla, se má člověk stále co učit. A navíc je to pro mě obrovský relax, takový protipól divadla, které dokáže někdy být hodně deprimující - prostě je to pro mě uklidňující ventil.

Taky jsem slyšela, že děláte nejlepší klobásy. Prozradíte recept?
Starý, prastarý recept po stařence z Valašska. Velice prostý, čtyři druhy koření - pepř, kmín, majoránka, nové koření - a sůl a česnek. Zvěřina, jehněčí a vepřový bůček. Ale poměry neprozradím, tajný rodinný recept je prostě tajný. Rodinné dědictví.

A nemůžu se nezeptat na víno. Jaký k němu máte vztah?
Velmi vřelý. Před deseti lety jsme si s tchánem postavili vinný sklep. A od té doby surfujeme na vlně vinaření. Je to paráda, sice hodně práce, ale příjemné. Tata Skála razí teorii, že chlap musí mít koníček, jinak zblbne! A má pravdu.

Na závěr: co vás teď v nejbližší době v divadle čeká a kde vás diváci mohou vidět?
V divadle budeme zkoušet Platonova v režii Břetislava Rychlíka, bude to ansámblová inscenace, čili by se tam měla ukázat celá herecká garda. A diváci mě mohou vidět třeba jako Villyho Roškota v Měsíci nad řekou, Carla - Večer na psích dostizích (hraje se v klubu Mír), Sammyho - Pokrevní bratři, Samka Táleho - Kniha o hřbitově, Normana Basseta - Nájemníci, Johna Browna - 1+2 = 6 a Červenáčka v Rychlých šípech.

A ještě noticka od pana Wericha:
Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace