Radek Jaroš se po zdolání „Koruny světa“ stal společně s Reinholdem Messnerem teprve druhým člověkem na naší planetě, který dokázal zkompletovat Korunu světa a Korunu Himálaje bez používání kyslíkových přístrojů. Navíc bez pomoci výškových nosičů.

O svých zážitcích při lezení na velikány světa, o balancování na hranici života a smrti, přátelství a horolezecké komunitě přijede vyprávět v úterý 21. března od 17.00 do kina Hvězda.   

Máte další sportovní plány po splnění Koruny světa, nebo se už chystáte do horolozeckého důchodu a budete se věnovat něčemu jinému?

Měl jsem v plánu vystoupit na 15 nejizolovanějších hor světa. Do toho ale přišel covid a válka na Ukrajině... Takže jsem "z nouze "mimo jiné začal hrát golf a dva roky po sobě se mi podařilo vyhrát golfovou open tour. Také jsem absolvoval základní kurz freedivingu a vracím se ke skalnímu lezení. K tomu horská i silniční cyklistika, jet surf, paddleboard, běžky, mořský kajak, ...

Mám výhodu, že jsem multisportovní a pohyb i fyzická námaha mě baví. Problém je,  že pravé koleno už nemá meniskus ani chrupavku...

Co Radek Jaroš do kina Hvězda přiveze za zážitky?

Mé výstupy na 14 nejvyšších hor naší planety už v kině u vás diváci mohli vidět. Tato nová diashow je složená z cest na nejvyšší vrcholy všech kontinentů a k tomu ještě něco navíc... Protože už nešlo o žádné extrémně těžké horolezecké záležitosti, měl jsem k tomu vždy nějakou přidanou hodnotu, jako například při cestě na Elbrus. Neletěli jsme tam, ale jeli po vlastní ose na kolech. V případě nejvyššího vrcholu Austrálie jsem k cestě pro změnu přidal účast na jednom z nejtěžších závodů horských kol, slavné Crocodile trophy. Cestoval jsem na Aljašce za medvědy, v Africe podnikl safari a další podobné taškařice... To všechno bude součástí promítání.

Radku, jste nejúspěšnějším himálajským horolezcem, ač pocházíte ze země, která žádné velehory nemá. Několikrát jste stál na hranici mezi životem a smrtí… co vás hnalo dopředu? 

S motivací jsem neměl žádný problém,  protože jsem se pohyboval v horách, které miluju, a dělal věci, které jsem si jako malý kluk vysnil. Riziko samozřejmě k horolezectví patří. Ale možná i právě to je důvod,  proč jsem na skalách a v horách lezl. Návrat ke kořenům, kdy bylo pro lidi úplně normální žít v souznění s přírodou a čerpat z ní sílu, ale i bojovat s ní. Ovšem v žádném případě ji pokořit.

 Jaké je postavení českých horolezců ve srovnání s těmi světovými?

České horolezectví mělo vždy ve světě dobrý zvuk. Navíc dnes je škála disciplín neskutečně veliká. Předpokládám, že v současnosti zná téměř každý jméno Adam Ondra.

Vždycky říkám, že on je takový Usain Bolt, co běhá krátké tratě, zatímco já byl něco jako etiopští vytrvalci,  kteří dělali maraton.

A mezi námi je spoustu disciplín, kde Češi tvrdí muziku. Lucka Hrozová patří mezi nejlepší světové lezce v drytoolingu. Na českých pískovcích se odehrává samostatná disciplína, kde patřili Češi k absolutní špičce. A nakonec i v Himálaji dnes lezou naši borci ty nejtěžší světové prvovýstupy. Na to,  že máme nejvyšší hory Krkonoše,  tak jsme vlastně horolezecká velmoc.

Čeho by se měli vyvarovat nadšení nováčci, kteří by se chtěli vydat ve vašich stopách?

Už jsem zmínil, že riziko k horolezectví patří. Ale horolezci díky tomu, co prožívají,  si života váží o to víc a dokáží si ho užít. Nejsou to sebevrazi, kteří tam chodí umírat. Samozřejmě dnešní doba internetu a YouTube, kde jsou neuvěřitelné kousky, svádí k jejich opakování. Je potřeba ale mít na paměti, že to, co vidíte je jenom vrchol pyramidy, a pod ním je obrovská dřina, roky příprav a tréninku. Samozřejmě, že každá generace začíná tam, kde předchozí končí. Nejde ale naskočit automaticky do už rozjetého vlaku. Já měl to štěstí, že všechno jsem vybudoval a vyzkoušel od začátku. Nejdřív skalní lezení, potom Vysoké Tatry, Altaj, Pamír a teprve potom Himaláje. A tomu všemu předcházelo víc než 10 let tvrdého vrcholového sportu. Hrál jsem ligu dorostu ve volejbalu. Obrovská pohybová a fyzická příprava. A předně zcela přirozený pohyb u nás doma na Vysočině v přírodě. Stromy byly naší tělocvičnou. Takže začít se dá na umělé stěně anebo na přírodních skalách a postupně se poctivě připravovat na další cíle...