Černé řemeslo v 21. století

Černé řemeslo v 21. století
Foto: pri  /  Otec a syn Petrové Kučíkové.
Boršice Podnikání 11 / 12 / 2009

Petr Kučík starší: Lehnu si a řeknu: „Děkuji ti, drahé tělo, že jsi dneska pracovati chtělo...“

Pro tento díl seriálu představujícího různé činnosti a profese jsem si vybral kovářskou dílnu otce a syna Petrů Kučíkových v Boršicích. Petr Kučík starší se ke svému řemeslu, kterému se vyučil, vrátil až po dvaceti letech, protože dřívější doba umělecké práci nebyla příliš nakloněna, a v roce 1994 si pořídil svou vlastní dílnu. Mladší z rodu u ponku nikdy nechyběl, a tak si cestu našel rychleji a ihned po vyučení karosářem se zapojil do chodu rodinné firmy.

Toto černé řemeslo má za sebou dlouholetou historii sahající až k 12. století před Kristem do oblasti Asie a jižní Evropy a v posledních letech zažívá svou renesanci. Důkazem nejsou jen různá kovářská sympozia, jako například to na hradě Buchlově nebo na jiných místech České a Slovenské republiky, ale také opravy kostelů a kulturních památek, které tak nabývají na historické hodnotě. Na známá kovářská místa se sjíždí řada uměleckých kovářů, aby předvedli toto prastaré řemeslo, a pod jejich rukama vznikají nejrůznější repliky dobových výrobků, umělecká díla nebo nadčasové dekorativní kreace.


Začíná se v sedm

Pokud není jiná práce nebo se nevyjíždí do terénu na nákupy materiálu, zaměřování nebo montáž, dílna začíná ožívat brzy po ránu. „Dílnu má taťka doma a už v půl sedmé zajde zatopit, abychom mohli, když přijedu, začít pracovat. Práce jde mnohem lépe od ruky, když nejste navlečení a na ruce není zima, představuje Petr Kučík mladší, jak vypadá ranní chod dílny.

Žádné kafe a rovnou na věc. „Vesměs každý den je práce jiná, pokud se zrovna nedělá na nějaké větší zakázce. Pokud děláme svícny, brány, kování, u každé činnosti se tráví maximálně den, nebo se práce postupně prostřídává. U rozsáhlejších zakázek se stane, že na výhni pracujeme i celý týden, pak se montuje atd. Čím větší objem, tím se u jednotlivých kroků výroby zdržujeme déle. Večer přibližně víme, co budeme ráno dělat, takže buď doděláváme předchystanou práci nebo začínáme něco nového, dodává Kučík.


Než se začne dělat

Každá práce má svůj technologický proces. „Po sjednání zakázky si nejprve jdeme obhlédnout terén, kde  budeme pracovat. Nejdůležitější krok je vše si dobře poměřit a zakreslit. Ne nadarmo se říká: Dvakrát měř, jednou řež. Dalším krokem je si nakoupit materiál, a to jsou v podstatě všechny činnosti mimo dílnu. Další už probíhají v dílně, kterou je důležité si přichystat tak, abychom se zde se zakázkou mohli pohnout. Stručně řečeno: udělat si pořádek, popisuje Kučík přípravu nutnou před započetím práce.

Zanedlouho se začínají rozeznívat všechny pracovní nástroje v pořadí, jaké je zapotřebí, a kus železa postupně mění svůj tvar a podobu. Protože jsem do dílny přišel až ve tři hodiny odpoledne, zastihl jsem oba kováře už při skoro finálních pracích na výrobě okrasného plotu. „Ploty a interiérová i exteriérová zábradlí jsou častější práce než výroba vstupních brán nebo mříží do kostelů. Máme katalog na ukázku, ale pokaždé se snažím vymyslet něco nového a atraktivního. I když nikdy ruční práce nebude stejná, přeci jen je rukopis každého kováře znát, a aby měli všichni stejné ploty, to by se mi nelíbilo. Do tohoto se snažím nějak zakomponovat kameninové květináče na rostliny. Uvidíme, jestli se to bude líbit, říká Kučík mladší.


Práce na druhém kusu

První díl plotu je hotový a probíhá zkouška přesnosti, jestli vše sedí. A sedí. Začíná se tedy dodělávat druhá část. „Nejdřív si uděláme tu nejtěžší práci. Nachystají se všechny jednotlivé díly a smontuje se celá konstrukce. Teprve na závěr se přidělávají okrasné prvky, tak jako třeba teď ty držáky květináčů. Je to už větší piplačka a přeci jen náročnější na přesnost, popisuje Kučík a vysvětluje mi výrobní postup. „Udělá se vodorovná část, na které bude mísa stát, a teprve pak se dodělává to kolem, aby květináč nevypadl. Na kovadlině se to přihýbá a postupně připasovává ke tvaru květináče. Kolem kamene by se kovat nedalo, protože je velmi křehký, takže práce je zdlouhavější, ale výsledek jistě stojí za to.

Vše má svá pravidla a kdo má filipa, ušetří si spoustu času a zbytečné námahy. „Abychom se nemuseli k bráně ohýbat, postavíme si ji na ponk (pracovní desku). Teď je důležité si ji vypodložit a vyvážit pomocí vodováhy, aby byla v rovině. Svorky nepoužíváme, zbytečně zavazejí. Rychlejší a stejně pevné je si to přivařit svářečkou, doplňuje Kučík.

Netrvá dlouho a Kučík starší přiváží svářečku a po rychlém zabodování konstrukce stojí brána nehnutě na pracovnímu stole.

 

Nepostradatelné stroje

Důležité jsou všechny stroje a nářadí v dílně, bez žádného by se dnes neobešli. „Vzpomenu-li začátky před patnácti lety, tak tehdy jsem sám, nebo už s Peťou, dělal vše jen v ruce. Neměli jsme žádné hydraulické kladivo, ohýbačku, lis, soustruh. V dílně byla jen výheň, kovadlina a několik kladiv a tvarovátek. Postupně, když jsme dílnu před deseti lety rozšířili, jsme stroje dokupovali a nářadí si buď také koupili nebo ve větší míře vyrobili sami. Pokud potřebujeme udělat nějaký tvar a nemáme to správné tvarovátko, je rychlejší si ho vyrobit než někde jezdit a draze kupovat. Někdy se také podaří koupit výbavu nějakého starého kováře, srovnává Petr Kučík starší začátky a nynější provoz. Čekali byste ty nejmodernější stroje, ale opak je pravdou. „Sice jsou to staré stroje, ale mnohdy jsou kvalitnější než nové, a navíc jejich pořizovací ceny jsou někdy jinde než u nových. Nový buchar, který má patnáctikilové kladivo, stojí tři sta tisíc. My v dílně máme 40- a 80kilové. Kdybychom kupovali stroje nové, to by musely jet nonstop, aby se vše zaplatilo. Byli bychom pod tlakem shánění práce za každou cenu a museli bychom jet ranní i odpolední provoz. Může si to dovolit jen firma, která má pro stroj práci. My v dílně nejsme každý den, protože jezdíme také na zaměřování, montáže. Pro nás jsou nové stroje utopií, vysvětlil Kučík starší, proč pracují na starých mašinách.

 

Chystání výhně

I když už chtěli s prací skončit, přesvědčil jsem je, aby ještě spustili výheň a práci na druhý den neodkládali. „Aby výheň měla nejlepší vlastnosti, je nutné ji vyčistit. Jak se tam nechá špína, dosahuje se menší výhřevnosti, a tím pádem větší spotřeby koksu, se kterým topíme, předkládá Kučík starší důležitou činnost při rozdělávání ohně. Žářiště pročisťuje od nespáleného koksu a hrubého odpadu a vysavačem odstraňuje drobné kousky nečistot. Nač se zdržovat rozděláváním ohně, v kamnech se přeci topí. Nabírá dvě lopatky žhavých uhlíků, na to přidává hromádku koksu, pouští odsávání a proudění vzduchu pod žářiště a za pět minut vložené kousky železa začínají měnit barvu. „Používáme koks. Je ekologičtější než uhlí a současně má větší výhřevnost, 1 100 °C. Vrtulka, která je umístěna uprostřed žářiště, vpouští vzduch, který podporuje hoření, a tím pádem dochází k rychlejšímu rozehřátí a tavení železa, dodává Kučík mladší. Na chvíli není nic slyšet, protože kladivový tlukot přehlušuje možnosti záznamu na diktafon. Sleduji jejich práci a mám možnost se porozhlédnout po dílně a všimnout si, že mezi všemi těmi kladivy, narážečkami do kovadlin, brusnými kotouči, pilkami na železo a vrtáky se prolínají také náboženské motivy a ladné křivky lehce oděných žen.

„Když si s něčím nevím rady, třeba jak udělat nějakou zatáčku nebo hrb, tak na zdi máme mnoho pomocnic. Hodím oko, uvidím krásnou ženu a tak jak to našla příroda, tak to najednou najdu také. Je to taková rychlá inspirace, přibližuje Kučík starší nepostradatelnou výzdobu se smíchem, který na chvíli přehlušuje i hukot výhně.

 

Lepší práce ve dvou

Ve dvou se to nejen lépe táhne, ale také lépe pracuje, pokud nejste zrovna cholerik nebo nestavíte lodě ve sklence. Bez křiku to ale někdy nejde. „Otec se synem, to je vyvrcholení nápadů, blbosti a rychlého adrenalinu. Každý otec by chtěl, aby byl syn lepší, než byl včera, a přiznám se, že jsem na začátku také moc tlačil na pilu a málem jsme se rozešli. Dnes je to obráceně. Je to milimetrový hráč. Je mnohem pečlivější a šéfa dělá on mně, vyzdvihuje Kučík starší práci svého syna a dodává: „Někdy se to ale nedá a když nejsme jeden doma, druhý si musí v dílně poradit sám. Je to ale složitější, takže třeba při práci s bucharem si člověk musí dávat větší pozor.

Když pracujeme na kovadlině spolu, stačí, když se na sebe podíváme, a víme, co každý máme dělat. Jakou ránu přibližně dát, popř. který nástroj rychle podat. Rozhodně vše musíme mít dopředu domluvené a naplánované, co a jak budeme dělat. Máte-li kus nažhaveného železa v ruce, dá se s ním dělat jakákoliv atypická práce, jen je zapotřebí znát spousty fíglů a mít po ruce správné nástroje a tvarovátka.

 

O zdraví

Před tím, než se nažhavila výheň, padla otázka, zdali se bude dělat rukama, nebo bucharem. „Když jsi mladý, tak ti fyzická práce nevadí, ale dnes už na sobě pozoruji, že sil není tolik. Nikdy jsem nepoužíval ani špunty, dnes už, pokud děláme něco většího a delší čas, vezmu si je a doporučuji to i Peťovi. Bez špuntů se to dá dělat také, ale za čas toho může člověk litovat,“ říká Kučík starší.
Lidská energie proměněná v sílu má za následek velkou fyzickou námahu těla. „Ruce a nohy nebolí večer, to je člověk jen unavený, ale ráno to bývá horší, a někdy to bolí i ze spaní. Když dokáže člověk své tělo ovládat, může přikázat, aby bolest přestala, a nemusí pak brát prášky. Vše se musí propojit s cvičením a neustálým pohybem. Každý večer nezapomínám tělu poděkovat. Lehnu si a řeknu: „Děkuji ti, drahé tělo, že jsi dneska pracovati chtělo. Když budeš pracovati zítra více, dáme si hltek slivovice,“ uzavírá povídání Petr Kučík starší.


Práce ve výškách

Míst, kam něco vyráběli, je mnoho. Někdy ale prostředí bývá atraktivnější a práce s ním spojená o to zajímavější. „Zajímavá zakázka byla současně ta v největší výšce. Jednalo se o práci na věžích velehradské baziliky. Bylo to dva nebo tři roky zpět, kdy jsme tam opravovali zvony a jejich rozvody. Přidělávali jsme na nich táhla a natírali umíráčky a kladívka, která z venkovní části na ocelový zvon klepou, zavzpomínal Kučík junior na nejzajímavější zakázku.

Práce probíhala 55 metrů vysoko a opravou zvonů nekončila. „Po opravě zvonů následovala ještě renovace hodin. Tu jsme si už museli ale vzít domů. Nejsme žádní eskamotéři a i když si všichni mysleli, že bude zapotřebí jeřáb, šest ciferníků jsme si pěkně spustili z věže dolů za pomocí lana přes lešeňovou trubku. V dílně proběhla komplexní rekonstrukce - všechna čísla i hodinové ručičky se dělaly nové. Bylo to náročné na bezpečnost, ale když si práci promyslíme a vše nachystáme, málokdy se objeví problémy, dodává Kučík starší.


Automatické kladivo z roku 1973:

horní část, buchar - 1,2 tuny

spodní část, beran - 1 tunu

vyměnitelná kovátka

80kg kladivo je součástí bucharu

hnací motor a kompresorová jednotka

beran je na pražcích zapuštěný 2 m hluboko kvůli roznesení kladivových rázů

píst promazávaný olejem

 

PRO

práce v teple

jsme svými pány

střecha nad hlavou

tvůrčí práce

 

PROTI

prašné a hlučné prostředí

práce je fyzicky náročná

nepřetržitá pracovní doba

neustále na nohou

 

 


autor: PAVEL PRINC
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace