Pohled na smrt zblízka

Pohled na smrt zblízka
Foto: pri
Hluk, Uherské Hradiště Podnikání 19 / 01 / 2010

Habarta: Měřítko kulturnosti národa je také v tom, jakým způsobem se umí společnost a nejbližší postarat ...

V tomto čísle bude představena profese pohřební služby. I když jsem se pro návštěvu notně posilnil sledováním filmu Spalovač mrtvol, kdy život hlavního hrdiny se zdá být značně bizarní, nepomohlo to a ihned v úvodu našeho setkání mě překvapila informace, že klidně můžu, pokud budu chtít, jet na patologii. To mi potvrdilo, že tuto práci nemůže dělat každý, proto ji nechejme povolaným.

Jedním z těch, kteří tuto službu pro společnost zajišťují, je Pavel Habarta. Brzy po revoluci převzal po otci pohřebnictví v Hluku, odkud pochází, a dnes vypravuje stovky pohřbů v našem regionu ročně. Důkazem, že ho práce nezměnila a že si udržuje lidský kontakt s pozemským světem, je jeho velký koníček. Jedná se o bicí, za něž rád usedá a válí bigbít s legendární skupinou Gong.


Jaké to je být pohřebákem

V prvních chvílích setkání mě nejvíce zajímalo, jestli tato práce člověka po čase změní, popřípadě jak. Zásluhou chlapů kopajících hrob jsem usoudil, že pro tuto profesi je typický sarkastický humor. Při pohledu na hřbitov od nich zaznělo: „Jejich smrt, naše živobytí.“ Na to jsem navázal i v kanceláři a Habarta rozvážně reagoval: „Tato práce mě provází od dětství, takže mě to jistě ovlivnilo hlavně tím, že jsem si uvědomil, že spousta věcí není důležitých. Zjišťuji, že život je o něčem jiném. Nikdo z nás tu nemůže být věčně a smrt je běžnou součástí života, vážím si ho proto víc. A jak to vypadá v kanceláři? „Ženské v kanceláři to mají nejtěžší. Je to kus psychologie, se kterou sjednávají vyřizování pohřbů. Někdy je to bez problémů, jindy je to těžké. Záleží na tom, jak k pozůstalým přistoupíte a bavíte se s nimi. Kolikrát se stalo, že se sem starší lidé vrátili, a nejednou i s buchtou a poděkováním, vzpomíná Habarta na osobní kontakt s pozůstalými.


Život a smrt

Vážíme si našich rodičů a prarodičů a uvědomujeme si cenu svých životů a také to, že každý den může být poslední? Moderní způsob života, jak ukazují statistiky, s sebou přináší i zapomínání na naše nejbližší, když přijdou do let nebo se objeví nemoc či svízelná životní situace. „Z mých zkušeností a informací musím jižní Moravu vyzdvihnout, je neustále taková svatá, a není to jen tradice, ale občané tady neustále ve větší míře projevují úctu k zemřelému. Děda či babička byli dříve součástí života rodiny úplně až do samého konce. Národ byl víc vytrénovaný, lidé se nebožtíků méně báli. Měřítko kulturnosti národa je také v tom, jakým způsobem se umí společnost a nejbližší postarat o své umírající a zemřelé. Dnes se setkávám při pohřbu s tím, že rodiče děti nepouští k otevřené rakvi, což si myslím, že je špatně. Může se to zdát divné, ale když děti dospívají v morálně smýšlející rodině s duchovním uvědoměním nebo třeba jen v té, která vede obyčejný život, ve chvíli, kdy se setkávají se smrtí, to mají jednodušší než ty z rodin žijících třeba nad poměry nebo těch, které si nepřipouští, že i toto je jednou jistojistě potká. Cestují, žijou životy, kdy si říkají, že jim se to nemůže teď stát, je to pro ně jisté tabu, a pak, když se to stane, mají velké problémy se s tím vyrovnat, usuzuje Habarta dle svých zkušeností a přidává: „Více takové uvědomění poskytuje dědina nebo menší město. Smrt je součástí bytí člověka na zemi, se kterou se každý těžko smiřujeme. Při této práci jsem zjistil, že v tom jsme si všichni rovni. Jak dohoří pomyslná svíce života, je konec. Neexistuje žádná protekce a nic nelze vzít zpět.


První kroky

Po osobním nebo telefonickém vyrozumění o úmrtí míří pozůstalí na pohřební službu. „První, na co se musí dávat velký pozor, je ověření osobních údajů zemřelého, abychom předešli nedorozumění. Lidi na vesnici znám, ale ve městě už je to jiné a existuje zde možnost, že nebožtík prozatím nebyl dovezen do naší márnice nebo se v jeden den sejde více úmrtí, říká Habarta a jeho dcera přidává další kroky při vypravování pohřbu: „Od toho, kdo vyřizuje a vypravuje pohřeb, je nutné vzít si údaje, které jsou potřebné pro další papírové vyřizování s matrikou města trvalého bydliště. Odtud také pozůstalým přichází úmrtní list. Následuje výběr rakve a ten, kdo si přeje kremaci, ještě vybírá i urnu. Dále už záleží na tom, jaký druh pohřbu si přejí. Nejčastější jsou tyto čtyři varianty: církevní do země nebo zpopelnění a občanský obřad v obřadní síni do země nebo zpopelnění. Posledním krokem je výběr parte, veršů, květinové vazby, o kterou jsme nyní se schopni postarat už i tady na místě vlastní službou.“

 

Práce v terénu

Protože nezůstalo jen u povídání a prohlídky nově zrekonstruovaného komplexu hradišťského kostela, hřbitova, obřadní síně a zázemí areálu, s Markem Šuránkem, který se u Habarty zaučuje, jsem vyrazil i do terénu. Míříme na hřbitov, kde probíhají výkopové práce. Z mého pohledu naštěstí neprší, ani nesněží. „Na zimu si nestěžujeme, nejhorší je déšť. Pokud je hlína přituhlá, alespoň se nelepí. Jsou tři stupně plus, takže to je dnes pohoda. Aby zem promrzla do 30 cm, tak by musely být týden dvacetistupňové mrazy. Když je ale větší mráz, je lepší, když jsou na hrobě desky, zem tak nepromrzne. Teď v zimě je nejlepší, pokud napadne sníh a zmrzne to. Udělá se taková krusta, pod kterou zem promrzá pomaleji, říká hrobník Jan, který se svým parťákem Robertem kope hroby.

Než začnou se samotným výkopem, je nutné mít povolení od majitelů sousedního hrobu pro možné uložení zeminy a určení od obce, na kterém místě mají kopat. „Obec si vede záznamy a dle určené tlecí doby, která je odvislá od složení půdy, jde o 10 - 15 let, vydá pokyn, na které straně hrobu máme kopat. Nejprve si musíme dobře založit základ pro postavení bedny, do které umisťujeme vykopanou hlínu, a pak začínáme kopat. Jáma musí být hluboká 180 cm a široká 90 cm u hlavy a 80 cm u nohou. Pokud je hrob menší, musí se zem podkopat pod chodník, vysvětluje Honza.

 

Pieta a důstojnost

Je to práce na celý úvazek, u které se nezapomíná na úctu k zemřelým. „Pokud najdeme nějaké ostatky, musí se dodržovat pieta, proto tu máme nachystané plátno, do které každou kost uschováme, a při zasypávání se vrací zpět do hrobu, říká Honza.

Protože už jsou 120 cm hluboko, práce je komplikovanější a na řadu přichází přehazování hlíny z lopaty na lopatu. Jan se začíná potit, v chladném počasí se pot proměňuje v páru a jeho kolega hned přidává poznámku, že je to včerejší vypitá kořalka, která teď leze ven, což mi nahrálo na otázku, zdali se i zde udržuje nepsaný zvyk litru slivovice za vykopaný hrob. „Záleží na rodině a je to jejich dobrá vůle, jestli tu slivovici přidají. Není to povinnost, zaplatili si výkop a hotovo, ale i dnes se to udržuje. Robert rychle přidává, že je nutné dodržovat hygienu nejen vnější, ale i vnitřní, ale samozřejmě až po práci, protože nekopou jen na jednom místě.

Po dvou hodinách se na hřbitov vracím zpět, abych se podíval, jak hrob vypadá po dokončení před obřadem. „Po výkopu se položí kolem hrobu rám, na který se rakve před spouštěním pokládá, a také výzdoba. Používáme krušpánek, svaté obrázky, křížek, na boku stěn je bílý krepový papír a na spodek dáváme větvičky ze stromu. Po obřadu následuje zahazování, což je možná horší práce než kopání. Většinou už to bývá v zimním období za tmy, takže si musíme vytáhnout světlo, ale ještě ten den jsou hrob i místo kolem něj uklizeny.

 

Sedíme a vykládáme

Díky zvláštnímu pocitu, který svazuje snad většinu společnosti, protože tuto práci rádi pozorujeme spíš ze vzdáleného odstupu, bylo vcelku zajímavé sledovat, jak kolemjdoucí Marka neustále zdravili, usmívali se na něj a brali ho jako naprostou samozřejmost, i když jsme seděli v pohřebním voze. Ještě před odjezdem na zlínskou patologii mi prozradil, co on považuje za největší obtíž při této práci.

„Nevadí mi to, je to naše práce, ale nejvíc mě zaskočí situace, když mi někdo zavolá ve dvě hodiny v noci, když spím, anebo když jedeme pro nebožtíka do rodinného domu. Jezdíme sice ve dvou, ale přeci jen u některých rodin je to zvláštní pocit přímého kontaktu s pozůstalými a ne všichni to prožívají stejně. V nemocnici nebo při nehodě to takové není.“ K tomu přidává: „Při svozu z baráku musíme vyplnit potřebné údaje a to přeci jen lidi možná v té chvilce, kdy se třeba nemohou vyrovnat s náhlou smrtí, obtěžuje. Je to takový protokol, ve kterém se uvádí základní údaje, a k tomu si nyní, abychom předcházeli komplikacím, necháváme podepisovat i informace o cennostech, které má zemřelý u sebe.“
 

Bezpečnost práce

Doba se mění, a proto abyste mohli být hrobařem, musíte dodržovat jistá pravidla. „Při výkopu i manipulaci je zapotřebí dodržet hygienická pravidla, protože se svět trochu víc otevřel. Pamatuji ještě dědu Dominíka, který mě zaučoval. Ten měl pytlík od mouky se vdolečkama na rámu hrobu a vesele kopal a dožil se vysokého věku. Dnes navíc musí být při výkopu u práce z bezpečnostních důvodů dva hrobníci, říká Habarta.

Lidé umírají každý den, nezdá se tedy, že by o práci byla nouze. „I my můžeme ztratit práci, tak jako každý druhý. Dobrá reference se poměrně slušně prosazuje sama, ale průser by se šířil ještě rychleji, a tím pádem musíme dodržovat stanovená pravidla o to pečlivěji. Ručím za to, že pohřebnictví ve zdejším kraji je stoprocentní, jsme na Slovácku a to dává jistý punc soudržnosti a uctivosti k zemřelým. Důkazem je třeba i to, že děti na dědině jsou odmalička vedené k tomu, aby při výročích zašly prarodičům na hrob jak se říká posvítit, poklepáním na stůl Habarta zdůrazňuje svoje slova.

Další nedílnou součástí je humánní zodpovědnost. „Na pohřeb je tělo řádně oblečené a potrpíme si také na květinovou výzdobu. Ta úprava musí být, aby se při posledním rozloučení nebylo za co stydět. Ze zákona je přikázáno, že se zemřelým se musí nakládat důstojně. V nutných případech se i mně stane, že musím zemřelému rozpárat sako, tak jako na mě se bude muset, pokud do té doby nějaké to kilo neshodím, ale stává se to jen výjimečně, sděluje Habarta.

 

Ti, co jsou v předstihu

Je až zarážející, jak někteří myslí na svou smrt už dlouho dopředu. Obvyklá je výroba pomníku, ale s překvapením zjišťuji, že někdo si přímo objednává i samotné vypravení vlastního pohřbu. „Někteří mají vše naplánované od A po Z. Měli jsme několik případů, kdy nám přišli zákazníci s přesným popisem, co si na pohřbu přejí. Obvyklé je také, že pozůstalí po babičce najdou papír, kde je vypsaný přesný popis, jaký verš chce, komu poslat parte, jaké kytice atd.

Není to běžné, ale opravdu jsme zaznamenali předobjednávku vlastního pohřbu. Takoví lidé třeba nevěří dětem a mají strach, že by pohřeb nebyl důstojný, takže si vše už dopředu vyberou a zaplatí,“ říká Habarta.

Ale nejsou to jen případy neshod v rodině, týká se to také lidí, kteří nemají děti a povinnost by připadla na nejbližší příbuzenstvo. „Paní nám říkala, že má jen synovce a že jim nechce způsobit starosti. V tomto případě se ale musí uvést dva lidé, kteří o tom vědí, abychom je pak mohli kontaktovat. Ceny jsou různé, od pět tisíc až klidně po padesát tisíc a výš, dodává Habarta.


Popis pohřebního auta:

Kia Pregio 2,7 TDi

vestavba na dvě samostatně pojízdné lafety

přihrádka na pracovní nástroje

nerezová konstrukce vestavby

rozšířené vnitřní i venkovní osvětlení


PRO

větší uvědomění si životních hodnot
služba lidem
relativně stálá práce
práce mezi lidmi
učíte se trpělivosti
PROTI

nepřetržitá pohotovost, zavolat vám mohou kdykoliv

pro hrobníky déšť

možné nepochopení od společnosti


Poradit si musíme se vším

V tomto odstavečku se ptám na něco zajímavého z činnosti. „Co bych vzpomněl? a už nabírá dech pro pikantní story, ale s humorem, kterým je pověstný, naznačuje, že na toto téma raději ne. A osobně si myslím, že i když žertuje, dává tím současně najevo svou profesionalitu a přístup k této práci. Ve vtipkování pokračuje: „Tak třeba, jak jsem vezl toho ... to taky nebudeme říkat. Tak třeba toto: Tak před deseti lety jsme pochovávali dědu, který neměl nohu a ještě se nepoužívalo povlečení přes nohy. Rodině se to zdálo být blbé, tak chtěli nějak nohu přidělat. Vymodeloval jsem tvar nohy, strčil do nohavice, jaksi namontoval botu a bylo to. Vše dobré až na to, že vznikl zase druhý problém. Když došli ostatní na pohřeb, proběhla panika, jestli je to vůbec správný zemřelý, říká Habarta.

Nebo vzpomíná ještě na další zvláštní případ, kdy zemřelá byla dopravena až z Ameriky. „Jednalo se o paní, která žila i zemřela v Americe, ale přála si být pochována ve svém rodišti. Aby se tělo mohlo převézt, muselo se nabalzamovat. Jedná se o to, že se z těla vytáhne veškerá tekutina a nahradí se balzámem. Rakev jsme si po vyřízení všech papírů vyzvedli na letišti v Praze. Zajímavostí na tomto příběhu je nejen zmíněná vzdálenost, ale také cena. Pohřeb přišel řádově na tři sta tisíc.

 

 

 

 

 

autor: Pavel Princ

Galerie

Pohled na smrt zblízka

Pohled na smrt zblízka

17 / 03 / 2010
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace