Řídit záchranku od stolu nejde. Nový ředitel staví lidi na první místo. „Rozhodnutí tady zachraňují životy,“ říká Jan Šebek Cholewa

Foto: Luděk Ovesný  /  „To není práce, kde děláte reporty a prezentace. To je práce, kde vaše rozhodnutí zachraňují životy,“ říká Jan Šebek Cholewa.

Zdravotnická záchranná služba Zlínského kraje není firma, kde se dá něco „odsedět“ na poradách a pak to podepsat.

Tady každé rozhodnutí dopadá rovnou do terénu – k řidičům, záchranářům, dispečerům i lékařům. A nakonec k pacientům, u kterých jde často o minuty. Nový ředitel Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje Jan Šebek Cholewa z Uherského Hradiště, přichází s jasným krédem: lidi na prvním místě. Objíždí základny, ptá se, co posádkám překáží, a slibuje, že technika i systém mají konečně sloužit těm, kteří jezdí „na ostro“ a ne naopak. V rozhovoru mluví otevřeně o tom, co chce udržet po předchůdci, kde čeká zlom, jaké investice jsou na stole i proč absence letecké záchranky není tak černobílá, jak se často říká. A řeč přišla také na to, v čem je stejná a odlišná jeho dnešní funkce s dřívější prací např. personálního šéfa skupiny MESIT.

Vzpomenete si, co byl ten hlavní okamžik, který rozhodl o tom, že jste se přihlásil do výběrového řízení na pozici ředitele krajské záchranky? A proč jste se rozhodl jít do této jistě prestižní výzvy?

Nebyl to jeden okamžik, spíš postupné uvědomění. V Nemocnici Kyjov jsem řídil personalistiku a nezdravotnickou část nemocnice – pracoval jsem s lidmi, kteří jsou velcí profesionálové, ale často frustrovaní z toho, že jim systém komplikuje dělat svou práci dobře. A já jsem si stále častěji říkal: chci pracovat tam, kde to bude mít zásadní dopad. Kde můžu změnit nejen prostředí pro zaměstnance, ale kde se to přímo promítne do kvality péče o pacienty. V záchranné službě je to propojení nejtěsnější. To není práce, kde děláte reporty a prezentace. To je práce, kde vaše rozhodnutí zachraňují životy. A přesně takovou jsem hledal.

Jste z Uherského Hradiště – člověk od nás. Co vám to dává do startu vaší nové práce? Anebo to při vaší práci vlastně nehraje žádnou roli?

To je výborná otázka, protože trefuje do něčeho důležitého. Ano, jsem ze Slovácka, a to mi dává výhodu místní znalosti – znám lidi, kulturu, prostředí. Záchranná služba Zlínského kraje však pokrývá celý kraj, a ten je neuvěřitelně různorodý. Valašsko má jiné reliéfní podmínky než Slovácko, Kroměříž má jiné demografické složení než Zlínsko atd. A já to nevnímám jako problém, ale jako sílu. Rozmanitost znamená více perspektiv, více zkušeností, více nápadů. Moje práce je zajistit, aby všechny části kraje měly stejně kvalitní službu, stejnou podporu, stejný hlas. Slovácko bude vždy mým domovem – ale můj úkol je sloužit celému Zlínskému kraji.

Z MESITu jste zvyklý na velkou firmu, z Kyjova zase na nemocniční realitu. Co z toho se vám bude na záchrance hodit nejvíc? A v čem je naopak záchranka úplně jiný svět?

Každý, kdo dělá kariérní změnu, si klade otázku: K čemu mi byla předchozí zkušenost a co mě naučila? Pro mě je zásadní, abych v každé organizaci zanechal pozitivní stopu – něco, co po mně zůstane a má hodnotu. V MESITu to byla práce s decentralizovanou strukturou – MESIT nebyl jeden celek, ale konstelace samostatných firem a divizí. A pokud jste chtěl zajistit optimální přenos řízení a komunikace, musel jste s tím počítat. Záchranná služba má podobnou logiku – 17 základen, 5 oblastí, každá s určitou autonomií, ale všechny jsou součástí jednoho systému. V Kyjově jsem zase získal hlubší porozumění nemocničnímu světu – oddělení, urgentní příjmy, spolupráce s přednemocniční péčí. A záchranná služba je přesně na tom rozhraní, protože jsme často první, s kým se pacient potká. Obě zkušenosti tedy do sebe zapadají. Co je jiné? Záchranná služba pracuje pod extrémním tlakem a v nejistých podmínkách – to je náročnější než cokoliv jiného, a proto mám ještě větší respekt k lidem, kteří to dělají.

Po letech střídáte dlouholetého šéfa. Co po něm chcete udržet, protože to funguje, a co chcete změnit, i kdyby to ze začátku skřípalo?

Než začnu cokoliv měnit, musím organizaci poznat – a přesně to dělám. Navštívil jsem už všechny oblasti, mluvím s lidmi v terénu, s dispečery, s řidiči, s lékaři. Chci pochopit, jak věci fungují, co funguje dobře a kde je prostor k růstu. Respektuji to, co tady bylo vybudováno – záchranná služba Zlínského kraje má dobré výsledky a dobrou pověst, a to je základ, na kterém stavíme. Co chci přinést nového, je větší důraz na lidi. Můj hlavní princip je people-first – zaměstnanci a pacienti na prvním místě. To není jen slogan, ale konkrétní kroky: naslouchání týmům, zapojení lidí do rozhodování, investice do jejich rozvoje, work-life balance a uznání každé směny. Pokud někdo na základně navrhne zlepšení procesu, chci, aby věděl, že jeho hlas má váhu. Ne všechno se změní hned, některé věci potřebují čas – ale směr bude jasný.

Otázka trochu víc na tělo: Jaký chcete být ředitel v praxi? Takový, co jezdí mezi základny, ptá se lidí a poslouchá, nebo spíš ten, co nastaví systém a bude hlídat výsledky?

Chci být ředitel, který dělá oboje, protože jedno bez druhého nefunguje. Nemůžete řídit od stolu, aniž byste věděli, co se děje v terénu – co kolegům komplikuje práci a co potřebují. Proto chci jezdit na základny, mluvit s lidmi a naslouchat. Zároveň ale nemůžete řídit jen reaktivně – potřebujete systém, který funguje, jasné a srozumitelné procesy a nastavenou strategii. Cílem všech mých aktivit je poskytovat perfektní službu občanům Zlínského kraje, a k tomu potřebujete obojí. Takže odpověď je: někde uprostřed. Viditelný ředitel, který je v kontaktu s realitou, ale zároveň strategický lídr s přehledem, systémem a jasným směrem.

Co uděláte jako první pro záchranáře? Kdyby měli říct „jo, nový ředitel se do toho opřel“, co by se mělo změnit během prvních pár měsíců?

Nesmí to být prázdná gesta. Na zdravotnictví je skvělé, že lidé mají silnou vnitřní motivaci – záchranář nejde do práce primárně kvůli platu, jde tam zachraňovat životy. Můj úkol není je jen externě motivovat, ale odstranit překážky a dát jim perfektní pracovní podmínky, možnost růstu a uznání. Proto jsem začal objíždět základny, mluvím s posádkami a ptám se: co funguje, co ne a co byste změnili, kdybyste měli možnost? Chci lidem ukázat, že jejich hlas bude slyšet – že mě zajímá, co si myslí, co navrhují a co je frustruje. Pokud někdo řekne „Tenhle proces je nesmysl“, podíváme se na to. Ne všechno půjde hned, ale důležité je, aby lidé viděli, že jejich podněty mají hodnotu. Pokud to v prvních měsících ucítí, to bude ta změna.

Záchranáři často říkají: My chceme zachraňovat životy, ne bojovat se systémem. Co je podle vás největší brzda dnes? Nedostatek lidí? Sanitky a zázemí? Nebo něco úplně jiného? A co s tím chcete reálně udělat?

Nejprve malé upřesnění – když mluvíte o záchranářích, je důležité říct, že výkonnou složku ZZS tvoří lékaři, zdravotničtí záchranáři, řidiči a operátoři zdravotnického operačního střediska, a každý z nich je klíčový. Co je největší brzda? Odpověď na tuhle otázku by vystačila na samostatný rozhovor, třeba se k tomu někdy vrátíme. Ale nejzásadnější je, že legislativa velmi pomalu dobíhá praxi. Mým cílem je řídit organizaci tak, aby to nejdůležitější – poskytování přednemocniční neodkladné péče – mohli naši kolegové dělat bez zbytečných překážek. Systém, technika a procesy mají lidem sloužit, ne je brzdit, a kde jsou překážky, budeme je postupně odstraňovat.

Budou mít záchranáři něco nového do terénu? Auta, vybavení, bezpečnost, zázemí na základnách?

Rok 2025 byl pro ZZS Zlínského kraje opravdu významný z pohledu investic – proběhla rozsáhlá obnova vozového parku, otevřela se nová základna v Luhačovicích, několik dalších bylo zmodernizováno, a to je dobrý základ. Pro rok 2026 nás čeká hned několik výzev. Budeme pilotovat nový typ sanitního vozu, kterým budeme v budoucnu nahrazovat ten současný. Vznikla pracovní skupina, které se účastní všichni, kdo budou vůz používat – záchranáři, lékaři, řidiči. Právě oni s vozem pracují v terénu, pod tlakem a v nejrůznějších podmínkách, a vědí nejlépe, co potřebují. Moje role je zajistit, aby jejich hlasy byly slyšet. Co se týče zázemí, chystá se zahájení projektu modernizace základny ve Zlíně na ulici L. Váchy, která už prostorově i technicky dosluhuje. Dále nás čeká nástavba základny ve Valašském Meziříčí, která zlepší podmínky pro posádky v tomto regionu, a novostavba garáží v Kroměříži. Takže technologie, vybavení i zázemí – ano, investujeme. Kvalitní zázemí a vybavení jsou základ pro dobrou práci. Proto jsou tyto investice jednou z mých klíčových priorit – a chci, aby každá z nich měla reálný dopad, nejen nový štítek.

Kraj mluví o nových základnách a posilování sítě. Co to udělá s dojezdy? A kde v kraji pořád ještě vidíte místa, kde to „není ono“ a chcete to vylepšit?

Pokrytí záchrannou službou musí reagovat na rozvoj kraje – nové silnice, demografické změny, novou zástavbu. A tady chci poděkovat za výbornou spolupráci se Zlínským krajem. Holešov je přesně příklad takové reakce – nová základna v místě, kde je rozvojová zóna, nová dálnice a zvýšený provoz. To dává smysl. Náš kraj je velmi členitý – Beskydy, Chřiby, Bílé Karpaty – to jsou komplikované terény, ale máme je dobře pokryté. A pak je tu další dimenze – otázka není jen „kde postavit novou základnu“, ale také „nenavýšit počet posádek na stávajících základnách?“. To může být někdy efektivnější a rychlejší řešení než nové stavby. Klíčové je rozhodovat na základě dat, ne pocitů.

Toto téma úzce souvisí s leteckou záchrannou službou, kterou Zlínský kraj nemá. Jak zásadní problém to podle vás je? A co chcete udělat proto, aby se tato situace v budoucnu změnila?

To je legitimní otázka. Nejprve upřesnění – absence letecké služby ve Zlínském kraji rozhodně neznamená, že bychom neposkytovali kvalitní péči nebo že by občané byli ohroženi. Funguje výborná spolupráce s ostatními základnami LZS – Brno, Olomouc, Ostrava – a dostupnost letecké záchranky je dobrá. Náš kraj je sice členitý, ale rozlohou umožňuje efektivní dojezdy i z pozemních základen. Konkrétní příklad: na Štědrý den zasahovala LZS z Brna na Uherskohradišťsku u pacienta s vážnými popáleninami. Naše pozemní posádky ho zajistily a předaly kolegům z letecké záchranky, kteří ho transportovali do popáleninového centra. Spolupráce fungovala bezchybně. Samozřejmě – vlastní stálá posádka by byla přínosem, zejména pro odlehlejší oblasti kraje. Je to však otázka jednání Zlínského kraje s Ministerstvem zdravotnictví a novou vládou. Podpoříme argumenty, proč by LZS ve Zlínském kraji dávala smysl, ale klíčové rozhodnutí leží na této úrovni.

A teď to nejdůležitější pro lidi: co se změní pro pacienty? Poznají něco na tom, jak rychle se pomoc dostane, jak se s nimi bude komunikovat, co jim záchranka poradí nebo co by měli vědět, aby zbytečně nevolali 155 kvůli věcem, které patří jinam?

To je ta nejdůležitější otázka, protože nakonec jde o občany kraje. Odpověď možná trochu překvapí: dobrá zdravotnická organizace by změnu ředitele neměla dělat navenek příliš viditelnou, protože to znamená, že systém funguje profesionálně a stabilně – a to je náš případ. ZZS Zlínského kraje je v dobrém stavu. Co chci změnit, je komunikace a otevřenost. Chci více otevřít záchrannou službu veřejnosti – aby lidé chápali, jak fungujeme, co děláme, kdy je správné volat 155 a kdy ne. Třeba víte, že významná část výjezdů je na případy, které by mohly řešit jiné služby – praktický lékař, pohotovost, sociální služby? Lidé často nevědí, kam se obrátit, a pokud budeme lépe komunikovat, můžeme snížit zbytečné výjezdy a mít kapacitu na ty opravdu urgentní, kde jde o život. Plánuji proto edukativní kampaně, větší přítomnost na regionálních akcích a celkově více otevřenosti. Chci, aby záchranná služba byla viditelnější a srozumitelnější součástí života v kraji – nejen organizace, která přijede, když je problém. A ještě jedna věc: za každým číslem ve statistice výjezdů je člověk, kterému jsme pomohli, a tým záchranářů, lékařů a dispečerů, kteří dali maximum. Na obojí budu vždy myslet.