Tradice předávaná po čtyři generace

Tradice předávaná po čtyři generace
Foto: pri  /  Jiří Masařík, pokračovatel tradice.
Mařatice Podnikání 13 / 01 / 2011

Jiří Masařík: „Mám vystudovaný obor elektro. Po převratu jsem si ale na nic nemusel zvykat, jako by to ve mně bylo. V této práci jsem našel radost a zalíbení.

Roštovka a parnička
I minulý týden v pátek, tak jako obvykle, se opět pod mařatickým kopcem kolem desáté ranní odehrál neobvyklý jev, který postihuje spíše supermarkety, když dostanou zboží v akci. Jev, který byl znám z doby dřívějšího společenského zřízení, kdy se čekalo skoro na vše. Ano, jev zvaný fronta. A na co zástup lidí pod kopcem čekal? Na otevření prodejny s čerstvým, rovnou z pece vytaženým mařatickým chlebem. „Bývá to tady každý týden v pátek. Lidé odjíždí na víkend, tak neváhají a přijedou nakupovat přímo k nám,“ hrdě oznamuje Jiří Masařík, když u prodejny zastavují auta a lidé vstupují dovnitř. Je třetí v rodě, který po 90 let udržuje v tomto místě výrobu chleba.
Sám si už nepamatuje, kdo přivedl jeho dědečka Jana k této profesi. „Můj děda se narodil na sklonku 19. století. Vyučil se pekařem a někdy kolem dvacátých let si tady na tomto místě postavil pekárnu a začal podnikat. Původní pec byla roštovka. Fungovala tak, že se dovnitř naházela polena a rozdělal se oheň. Až byla pec dostatečně naakumulovaná teplem, tak se vyčistila a nasázel se do ní chleba,“ popisuje Jiří Masařík, jak fungovala pec jeho dědy. Pokud byste se chtěli podívat, jak taková pec vypadá, zajeďte si do Dolního Němčí do muzea Na Mlýně. Tam ji jednou v roce roztápějí, aby veřejnosti tímto prastarým způsobem ukázali, jak se dříve peklo.
Druhým v řadě vznikající rodinné tradice se stal otec Bohuslav Masařík, který pro vyučení živnost převzal. „Někdy v roce 1943 postavil novou pec - parničku, ve které pečeme s drobnou úpravou vytápění dodnes. Je to opravdu velmi kvalitní pec a určitě má zásadní vliv na výraznou a nezaměnitelnou chuť a vůni našeho chleba,“ říká Masařík a přidává, že v pečení chleba je zastavil až komunismus. „Chleba, to je základ, takže jsme pekli i za války a až v roce 1953 nám pekárnu znárodnili. Po dobu čtyřiceti let pak pekárnu provozovaly Jihomoravské mlýny a pekárny Uherský Brod.“ Vše zůstalo v původním stavu, bez rekonstrukce či modernizace. Ta čekala opět až na rodinu Masaříkovu.

Úcta k předkům
Po listopadu v roce 1989 dostali v restituci pekárnu zpět. „I v době, kdy jsme pekárnu nemohli využívat, jsme tu bydleli celá rodina. V šedesátém devátém jsem se oženil a rok nato jsme se odstěhovali. Maminka tu bydlela s tatínkem a ještě před revolucí jsme se nastěhovali zpět, aby tu nebyla sama, když otec zemřel,“ zabrousil Masařík okrajově do historie, aby mohl zmínit, že i když sám není vyučeným pekařem, do obnovy výroby se chtěl rozhodně pustit. „Šlo mi o zachování tradice pekárenského rodu a pekárnu jako takovou spojenou s pečením chleba. Na začátku tomu všemu přálo i trochu štěstí, protože se v Mesitu, kde jsem pracoval, začalo propouštět. Rozhodli jsme se s manželkou, že se do toho pustíme.“ Současně se nebojí otevřeně svěřit, co pro něj znamená pečení chleba. „Je to úcta k započaté práci předků a možnost v ní pokračovat.“
Druhý bude študovaný
Díky tomu, že se Jiří narodil až jako druhý syn, jeho profesní dráha měla začít na studiích. „Otcovým přáním bylo, abych šel studovat. Pekařem se vyučil můj starší bratr, ale ten se navrácení pekárny kvůli tragickému úmrtí nedožil,“ vzpomíná Masařík, ale přiznává, že kdyby ho otec nutil jít na pekaře, byl by asi proti. „Myslím si, že bych se aj bránil. Moc mě to netáhlo. Hrál jsem na housle, potom jsem se přeučil na basu, takže mě to to táhlo jiným směrem. Mám vystudovaný obor elektro. Po převratu jsem si ale na nic nemusel zvykat, jako by to ve mně bylo. V této práci jsem našel radost a zalíbení.“
Doma v pekárně se v dětství motal otci pod nohama nebo do ní chodil pomáhat. „Po pekárně jsem se prdelkoval furt. Když se skončilo, tak jsme s klukama hráli na schovku. Pokaždé jsme byli celí zaprášení od mouky. Pomáhal jsem, jen když někdo onemocněl. To mě otec zaměstnal a platil mi 2 koruny na hodinu. Vše muselo klapat jako hodinky,“ zdůrazňuje Masařík. „Pekli jsme pro nemocnici, kasárna, pro lidi, kteří si přinesli těsto, maso, koláčky na svatby, chleba, různé druhy rohlíků, např. loupáčky, karlovarské, briošky. Pokud bylo třeba, stál jsem pouze za strojem na rohlíky anebo je dával na plechy,“ vypráví Masařík s nostalgickým nádechem v hlase.

Práce, starosti, práce
Na začátku čekalo hned několik překážek. „Technologie zůstala stejná, ale Broďáci si odvezli část inventáře potřebného k práci. Zůstaly nám díže, míchačka a pec. Nové ošatky jsme jeli kupovat na východní Slovensko a museli jsme si nechat vyrobit také nové regály,“ oprašuje Masařík vzpomínky.
Další obtíží v začátcích bylo topení na tuhá paliva. „Ze začátku jsme topili uhlím a dřevem. Po ukončení práce se musel vyhrabat popel z pece a vše nachystat, aby chlapi, když přišli do práce, jen škrtli a začali pec vyhřívat. Parnička funguje na principu ohřevu speciálního média vyústěného v trubkách do pece, které ji roztápí. Je rozdělena na dvě části. V dolní zapékací se chleba peče asi 10 minut při 250 °C a v horní části se dopéká už při 200 °C asi hodinu,“ popisuje Masařík a s odstupem času děkuje sousedům, životnímu prostředí a hygieně, kteří je donutili pec plynofikovat. „Byla nutná odstávka a další investice a práce. Hořák se musel upravit, pec měla železná dvířka, kudy se lopatou házelo uhlí. Dnes to máme ale pohodlnější.“

Omamná vůně a chuť
Co dělá mařatický chléb tolik zajímavým? Pekáren, které dodávají na trh, je dost. Čím to tedy je, že tento tradiční pokrm se stále dobře prodává? Krásná zlatavá kůrka, kmínovaný, vůně a chuť nepopsatelná a když jej otočíte a poklepete na něj, pěkně zazvoní. „Určitě je to naší pecí a technologií, kterou chleba zpracováváme. Nepřidáváme žádné přísady, jako jsou různé kypřiče, prodlužovače trvanlivosti. Když si přečtete návod zabaleného chleba, tak je tam toho, když přeženu, na deset řádků. Používáme tradiční recepturu. Vůbec nepoužíváme kvasnice a ingredience. Když dopolední směna skončí, nechají v díži těsto, které se naředí vodou, doplní se žitnou moukou, a kyne tzv. kvásek. Večer je kvas pěkně vzešlý, přidá se žitná a pšeničná mouka, voda, bramborová moučka na zvlhčení, sůl, kmín a těsto je hotové. Pak už jen šikovné ruce a dobře upéct,“ přibližuje v kostce technologický postup Štěpánka, majitelova starší dcera. Mistr pekař se při jejích slovech usmívá a je vidět, že je spokojeným otcem, kterému vůbec nevadí, že toto po tři generace mužské řemeslo zdědí jeho dvě šikovné dcery. „Do budoucna budeme péct furt, dokud nenatáhneme brka,“ směje se Masařík a v okamžiku, když přidává: „Holky pak už rozhodnou samy co dál,“ mi to připomíná film s Vlastou Burianem coby uvědomělým otcem, který chce pro své děti to nejlepší a je ochoten je ve všem podpořit.
O tento tradiční výrobek strach nemá. „Chleba bude pořád v kurzu. Nemám vůbec strach, že by o něj přestal být zájem,“ říká Masařík a dcera přidává i důvod. „Lidé se levných věcí nabažili a postupně se vrací ke kvalitnímu zboží. Ani cena 33 korun za 1,5 kg chleba není přemrštěná. 600g konzumní, kmínový, sériově vyráběný stojí 12 korun. Každý si tak může spočítat a vybrat sám. Hodně cenu navyšují obchodníci, proto je dobré kupovat u nás v prodejně,“ nezapomíná udělat malou reklamu firmě, ve které pracuje. „Těší nás, že lidem náš chleba chutná. Cestoval do Ameriky, Holandska, ale hlavně je to tradiční doplněk na slovácké stoly při prezentaci našeho regionu na různých rautech, společenských setkáních, svatbách, svících.“

Boj o pekaře
Neustále se potýkají s problémem jak zajistit do provozu pekaře. „Začínali jsme pouze s jedním pekařem a zapojena byla celá rodina, i moje maminka. Při rozjezdu dělal, kdo měl ruce. Otec tu měl vždy nejméně dva tovaryše, kteří u nás dokonce bydleli, takže se práce udělalo daleko víc. Dnes už nepečeme rohlíky, ale pekařů stále ubývá, takže je to věčný problém,“ zavzpomíná Masařík trochu se smutkem na dobu svého otce, kdy o pekaře nebyla nouze. Sám by dnes nějakého učně uvítal.
Jediné učňovské středisko v okolí je v Kroměříži. „Když nám pekař onemocní, musíme zaskočit sami. Mám obavu, že až nám ti naši pekaři zestárnou, nebude to mít kdo dělat. Pekařská práce je hlavně v noci. Kluky to odrazuje a jdou za něčím lepším.“

autor: Pavel Princ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace