Alice Holubová dodává písním Hradišťanu něžnost

Alice Holubová dodává písním Hradišťanu něžnost
Foto: iva
Velehrad, Brno Společnost 17 / 07 / 2022

Po boku Jiřího Pavlici, uměleckého šéfa Hradišťanu, stojí za mikrofonem Alice Holubová, nenápadná dáma s andělským hlasem, která svým zpěvem už více jak třicet let do písní Hradišťanu vkládá duši.

Když projíždím buchlovskými horami, je to brána do nostalgie

S Alicí Holubovou-Pokornou, stálicí benefičního koncertu Večera lidí dobré vůle, jsme si povídaly v duchovním prostředí bývalého cisterciáckého kláštera na Velehradě o životě v Hradišťanu.

Jak se stalo, že vás osud zavál do Hradišťanu?

V pěti letech mě babička přivedla do Hradišťánku, kde jsem strávila dětství. Tancování mě moc nebavilo, proto jsem byla nadšená, když mě přizvali jako sólistku do dětské cimbálovky, která byla při Hradišťanku nově založena.

Tam jsem sbírala zkušenosti a přidávala školní soutěže ve zpěvu i recitaci, zpívala ve sboru uherskohradišťské ZUŠ a účastnila se mnoha ročníků dětské pěvecké soutěže Zazpívej, slavíčku, která mně později zajistila také spolupráci s CM Jaroslava Čecha nebo CM Lúčka. Jura Pavlica mě někde slyšel zpívat a když hledal do Hradišťanu zpěvačku, zašel za mojí mamkou s dotazem, jestli bych to s nimi nechtěla zkusit. To bylo na začátku 80. let a mně bylo dvanáct třináct let...

Jaký byl první dojem ze „zkúšky“ ?

No, byla jsem mladá holka a Hradišťan v té době tvořila parta zemitých muzikantů s velkým srdcem, ze kterých šel z jedné strany respekt, ale na druhou stranu jsem od nich cítila vřelé přijetí a přátelství. Vždycky jsem se ostýchala, ale také se moc těšila. Chodívala jsem mezi staré bardy hrozně ráda. Od 16 let jsem se už stala stálou členkou CM Hradišťan.

Vždycky jste chtěla být zpěvačkou?

Ale vůbec. (smích) Na základní škole jsem se jako divák hodně zajímala o sport. Sledovala jsem snad všechna sportovní odvětví a přála si být sportovní redaktorkou nebo komentátorkou hokeje či skoků na lyžích. Dětský pokoj jsem měla plný sportovních plakátů. Dokonce jsem si lepila sešity o našich československých tenistech. Později na gymplu pod vlivem folkloru jsem přemýšlela o studiu etnografie... Osud ale zařídil, že jsem vystudovala angličtinu a historii a zůstala v Hradišťanu.

S Hradišťanem celý život zpíváte originální folklorně laděné písně. Nikdy jste neinklinovala k jinému žánru?

Souběžně s Hradišťanem jsem si odskočila do několika žánrů, jako jsou folkrockové Majerovy brzdové tabulky anebo folková skupina Na dvorku Michala Stránského. Obě kapely a lidi okolo nich mě hodně bavili, ale nikdy jsem netoužila po úplné změně. Zpívání s Hradišťanem mě naplňuje.

Podílíte se také na tvorbě Hradišťanu? Nebo dostanete písničku a vmáčknete jí duši? 

Do Jurovy tvorby nikdo z kapely nezasahujeme. Jeho hudbu máme opravdu rádi. Až s věkem si víc a víc uvědomuji, vedle jaké osobnosti jsem měla možnost vyrůstat, zpívat a vyvíjet se. Jura je nesmírně sečtělý, pracovitý a moudrý muž a hudebně se vepsal do dějin. Ale známe se tak strašně dlouho, že si ze sebe dokážeme i utahovat, vtipkovat a od srdce se zasmát.

V kapele je šest muzikantů a vy jste jako sedmá princezna. Chovají se k vám podle toho?

Žádná princezna se nekoná. (smích). V šatně je obvykle velmi veselo a berou mě jako jednoho z party. Nemám žádná princeznovská privilegia kromě vlastního pokoje a šatny. Chovají se ke mně jako ke kolegovi, kámošovi anebo manželce po třiceti letech... (smích)

 Která píseň je vám nejbližší?

Těch písní je mnoho, nejraději mám písně na texty Jana Skácela z CD O slunovratu nebo zhudebněné texty Michala Stránského, například Vteřiny křehké.

Michalovy texty mě vrací do časů klubu UHáčko' a statku pod Buchlovem, kde jsem s Michalem a dalšími skvělými kamarády prožila krásné mládí. Michal Stránský mě i spoustu dalších kamarádů pozitivně ovlivňoval, už v mládí to byla velká osobnost.

 Na koncertě Dnů lidí dobré vůle zpíváte každý rok. Jak vnímáte koncert a prostor?

Když jedu do Uherského Hradiště a projíždím buchlovskými horami, mám pocit, jako bych projížděla branou nostalgie do dětství a mládí, které jsem tady strávila. Po letech, kdy jsem se přestěhovala a zamilovala do Brna, mám Uh. Hradiště a okolí znovu moc ráda. Sama jsem mnohdy překvapená, s jakou pokorou v posledních letech přistupuji k mému rodnému kraji.

Dny dobré vůle jsou pro mě vždy mimořádnou událostí, protože je koncert v dramaturgii Jiřího Pavlici vždy zajímavě sestavený. Přestože je určený pro široké publikum, má vždy duchovní přesah. 

Den na Velehradě je každý rok náročný na zkoušky a dlouhý, protože vrchol celého úsilí přichází až večer kolem 20. hodiny při koncertu a TV přenosu. Vždycky to ale stojí za to. 

Jste maminkou dvou dcer, jdou ve vašich stopách?

Obě dcery - Saša (13) a Barča (18) - jsou cimbalistky a krásně zpívají, ale po manželovi mají také sportovního ducha. Do všeho jdou naplno, tak uvidíme, kam je osud zavane...  

 Čím se ve volném čase dobíjíte? 

Když můžu, velmi ráda s rodinou cestuji. Je to úplně jiné, než když cestujeme po koncertech s kapelou. Cestování s rodinou je pro mě úplně nejvíc...

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace