Barevný svět Ivana Křemečka

Foto: archiv kreslíře  /  Křemeček nejraději maluju na nahá ženská těla.

Je tu nový rok, čas bilancování i ohlédnutí se za sebou. K rozhovoru jsme si přizvali člověka, s jehož kresleným humorem se již léta setkáváme na stránkách DOBRÉHO DNE. Vítejte tedy do světa barev slováckého kreslíře, ilustrátora a karikaturisty Ivana Křemečka.

Kreslíř, karikaturista, to je takové zvláštní netradiční povolání, co si pod tím představit?

Ta činnost má vlastně dvě takové roviny. Jedna je již zmíněné malování kreslených vtipů a s tím spojené ilustrace všeho druhu. Reklamní obrázky, loga, pozvánky, péefka, etikety, ale také např. ilustrování knih. S uherskobrodskou spisovatelkou Alenou Bartošíkovou jsme díky jejím povídkám a mým obrázkům oživili lopenického Dráčka z Javořiny. Teď také hodně letí ilustrování povídek, jakožto vzpomínek z mládí. Znamená to, že starší lidi, lépe řečeno pamětníci, píší a dávají do knižní podoby pro své potomky vzpomínky z mládí a já to doplňuji obrázky. A právě teď zrovna pracuji na ilustrování pohádek, které napsala jedna maminka přímo svým dětem, moc hezká práce. Kresba má totiž to obrovské kouzlo, že dokáže daleko více oslovit než běžná fotka. Navíc si můžeš pohrát s dějem. Je to pro mě radostný pohled, vidět, jak mé postavičky ožívají v příbězích. A toto potěšení mi zcela nedávno splnil i principál divadelní společnosti K. J. Tyla Buchlovice Rosťa Jošek, se kterým jsem připravil kulisy pro divadelní hru Hrátky s čertem, se  kterou teď, spolu s divadelníky objíždí naše luhy a háje.

A ta druhá rovina je, předpokládám, malování karikatur na akcích. Jak ses dostal právě k tomuto?

Když jsem ukončil práci redaktora humoristického časopisu Trnky-brnky, nechtěl jsem se úplně vzdát malování, a tak jsme si partou kamarádů-kreslířů založili spolek Českomoravské karikatury a začali jezdit do terénu s barvičkama a malovat lidi naživo. Občas tuto produkci také oživíme malováním na tělo. Celkem se to chytlo a stal se z toho takový nový moderní druh zábavy. Jezdíme po akcích jako potulní umělci všude tam, kde se lidi chtějí bavit a ještě si navíc odnést hodnotný originální dárek.

Naplňuje tě to, takováto práce?

Řekl bych, že je to až návykové. Potkáváš stále nové lidi, objevuješ nové kraje. Ale zároveň je to i hodně o adrenalinu. Nikdy nevíš, kam tě vítr zavane, co je to za společnost, jak se budou chovat. Je to podobné, jako když tě vpustí do jámy lvové. Ohlasy jsou většinou výborné. Důkazem toho je také to, že se na ta místa malování opakovaně vracíme.

Jezdíš sám, nebo máš stálého kolegu?

To vždy záleží na počtu lidí. Na malé akce jezdím sám, ale když je potřeba, např. festivaly, veletrhy, tak se dáme dohromady i v pěti kreslířích.

Dokázal bys spočítat, kolik obrázků jsi za život už namaloval?

Řekl bych, že to už spočítat ani nejde… Dennodenně zpracuji několik obrázků. Většinou jsou to portrétní karikatury jako dárek. Ty frčí asi nejvíc. Zvláště v době před Vánoci. Dle mne je karikatura ten nejlepší a nejoriginálnější dárek, kterým může být člověk obdarován. Pak se věnuji také různým ilustracím pro firmy, kreslím péefka, loga, kreslené vtipy pro Kurýra. A samozřejmě víkend co víkend malování na společenských akcích, kde vyprodukuji také řadu obrázků. Takže jsou to v řádech určitě stovky.

Na jakých akcích konkrétně maluješ karikatury?

To záleží na období. Zjara začínáme společenskými plesy, pak jsou to dětské dny, obecní hody, pivní, hudební a motorkářské festivaly, výstavní veletrhy, Do toho přichází období svateb, oslav narozenin. A konec roku samozřejmě plejáda firemních večírků…

Neuráží se lidé nad darovanou karikaturou?

Kupodivu vůbec ne. Například v rámci projektu Ježíškova vnoučata jsem maloval na přání pro domovy důchodců a byl jsem příjemně překvapen přístupem starších lidí ke karikaturám. Byli z obrázků nadšeni a plánovali, jak je zkopírují a dají jako dárek na památku svým vnoučatům… Snažíme se dělat portrétní karikaturu. Aby nezesměšňovala, ale zároveň pobavila. Omlazovat, ubírat vrásky, přidávat přednosti je u nás samozřejmostí.

Jaký typ člověka se nejlépe maluje a s jakým motivem se nechávají udělat?

Dobře se malují děti a ty jejich motivy a dnešní dětští hrdinové jsou někdy natolik originální, že musím použít internet, abych si to pro představu dohledal. Všeobecně hodně letí motivy jako sporty, pivo, dovolená a samozřejmě domácí mazlíčci, ale namalujeme, co si kdo řekne, nic není nemožné.

Tvoje dcera podědila tvůj talent. Půjde ve tvých šlépějích?

Několikrát jsem ji vzal na akci, ale není to asi úplně pro ni. Ona se oproti mně vyžívá spíše v detailech a na to není na akcích prostor. Je oproti mně detailistka a perfekcionistka, spíš ji to táhne ke kreslení portrétů, našla se ve vytváření tetování. Zdá se, ale, že malování ji baví, tak snad jablko nespadlo daleko od stromu.

Když pominu loňskou unikátní výstavu s kolegou Cimbálkem, na Slovácku tě není moc vidět. Proč?

Faktem je, že tady v našem kraji karikaturisty ještě tak úplně neobjevili. Je to možná také díky tomu, že jsme to naše malířské řemeslo v začátcích rozjížděli na severní Moravě, a tak jak si na nás sbírají kontakty, akce se tam hodně nabalují. Ale i tady v regionu už máme první vlaštovky. Letos nás můžou třeba lidi vidět při práci na srazu veteránů v Kovosteelu.

Máš nějaký malířský vzor?

Každý kreslíř by si měl mít vlastní rukopis a snažit se zachovat svoji linku. Obdivuji ilustrátory dobrodružné literatury. Úplně top je pro mě Gustav Krum, Jaromír Vraštil… a samozřejmě fenomenální Zdeněk Burian.

Věnuješ se mimo malování i něčemu jinému?

Píšu cestopisné povídky, Díky malování se občas dostanu na zajímavá místa. Moc rád bych vydal knižně další díl Toulek s kreslířem. Vše již bylo připraveno, podklady v tiskárně, pak ale přišel covid… Dá se ale říct, že hlavní náplní je malování, je můj život, a pokud jej celý promaluju, budu spokojený.

Co bys popřál našim čtenářům do nového roku?

Samozřejmě hlavně zdraví, štěstí, dobrou rodinu, opravdové přátele a k tomu klid pohodu a mír. Přeji všem, aby se kolem sebe dokázali dívat s otevřenýma očima. Žel díky tomu dnešnímu rychlému způsobu žití téměř zapomínáme vnímat nádheru kolem, uvědomovat si, že svět a vše kolem je daleko krásnější a barevnější, než si vůbec myslíme.