Buchlovské léto letos ovlivnilo počasí

Buchlovské léto letos ovlivnilo počasí
Buchlovice Společnost 29 / 09 / 2011

Třináctý ročník Buchlovského hudebního léta otevřel David Koller a přes kapely Kryštof, Tři sestry, Václava Neckáře s Bacily, Nedvědy, Buty a Čechomor ho uzavřel Tomáš Klus. Do buchlovického amfiteátru si našlo cestu téměř 10 000 posluchačů. „Letos nás hodně ovlivnilo špatné počasí, které nás například poprvé přinutilo zrušit koncert Mig 21. Přesto tento ročník považujeme za vcelku úspěšný,“ rekapitulují promotéři Vítek Chromek a Filip Dohnal z Vichru.  
„Domnívám se, že velký posun se udál u technického zajištění koncertů - poprvé jsem byl spokojený celé léto s ozvučením a osvětlením akcí, do kterého jsme ovšem investovali mnohem víc jak loni, a tým lidí, kteří nám pomáhají akci zajistit, šlapal jako hodinky,“ dodává Chromek, který považuje za nejvydařenejší koncerty skupiny Kryštof, Václava Neckáře, Čechomoru či Tomáše Kluse. „Pořádat tyto akce je čím dál náročnější, proto bych chtěl poděkovat všem partnerům, kteří nás podporují, a také Správě zámku Buchlovice a městysi Buchlovice. Už pomalu přemýšlíme, co nachystáme na příští rok, doufám, že se nám podaří přivézt opět někoho ze zahraničí,“ loučí se vichráci.

Klukům čtu pohádky denně
David Koller: Někdy se mi zdává, že zase stojím na začátku

Jako třešničku na dortu jsme pro vás schovávali rozhovor s Davidem Kollerem, který nasadil laťku letošního Buchlovského hudebního léta opravdu vysoko!
S Koller Bandem zahájil sezonu BHL opravdu skvostně. Představil poslední sólovou desku Teď a tady, osvěžil paměť s Nic není nastálo a nezapomněl ani na pecky, které složil jako člen nezapomenutelné kapely Lucie. Koller zpíval, bubnoval, foukal na harmoniku, hrál na kytaru,… Obecenstvo dokázal rozparádit tak, že ho s kapelou nakonec nechtělo pustit z pódia. Tak přidával a přidával… až došlo i na nejznámější počin jeho období v Jasné páce, Majolenku. Návštěvníci odcházeli domů nadšení.
S charizmatickým zpěvákem, muzikantem i skladatelem se Iva Tymrová posadila do zátiší u fuchsií a probrala novou desku, muziku i soukromý život. Během rozhovoru bylo patrné, že si David nepotrpí na dlouhé řeči, jeho odpovědi byly jasné, stručné a přímé. Neskrýval svůj odpor k naší politické scéně, reklamám, malosti, blbosti, kamarádíčkování a nekalému kšeftaření…    

Otevíral jste Buchlovské hudební léto... máte rád hraní pod širým nebem?
V Buchlovicích je úžasné prostředí. Myslím, že všichni hudebníci se sem musí těšit. Kluby a kulturáky jsou po tý zimě zasmrádlý, tak jsme rádi, že je tady už skoro léto, že se můžeme nadechnout venku - to je pak úplně jiný hraní.
Po čtyřech letech od Nic není nastálo představujete novou desku Teď a tady. V jakém životním období vznikala a co na ní fanoušci najdou?
Na nové desce jsme začali dělat zhruba před třemi lety. Většinou se jede tvořit na nějaká soustředění na týden, měsíc - aby byl základ. Jeli jsme do umělecké čtvrti Berlína a snažili se nasát uvolněnou atmosféru města, kde je jeden hudební klub vedle druhého, v každém se hraje jiná muzika... paráda. Hrozně se nám tam líbilo. Pak jsme se potloukali po vlastech českých a zkoušeli různý věci, až jsem narazil na Petra Kofroně, což bylo spojení takřka osudové. Kápli jsme si do noty a já konečně mohl zkusit něco alternativnějšího.
Vždycky jsem totiž chtěl dělat muziku s někým od vážné hudby - obdivoval a miloval jsem desky Beatles, kde udělali smyčcová kvarteta a tím nesmírně obohatili jednotlivé skladby. I já jsem toužil něco takového zkusit.    
Jak ji na koncertech lidi přijali a jak jste spokojený vy?
Většinou to poznám z reakcí lidí na koncertech, jestli ty písničky chápou, jestli se líbí, nebo naopak. My jsme spokojení a na posouzení diváků je ještě docela brzo.
Slíbil jste podepsat každé cédéčko. Jak dlouho to trvalo?
Čtyři hodiny trvá patnáct set podpisů. A pěkně z toho bolí ruka. Ovšem slib je slib!
Podle jakého klíče si vybíráte spoluhráče? Představíte je trochu?
Lidi kolem mě se moc nemění. Marek Minárik - basák, co s náma hrával s Lucií. Se sedmiletou pauzou to spolu táhneme už šestnáctý rok, takže to je už asi moje Marta fatale. Michal Pelant - kytarista, zpěvák. Má operní průpravu a je s ním velká legrace a dokáže hrát na kytaru i bicepsem. Tomáš Marek - bubeník, který se mnou hraje snad 13 let. Hostoval v Lucii, byl členem Kollerbandu, i když je bývalý sjezdař. Už dokázal prokopnout víc jak dvacítku velkých bubnů. (smích) Michal Nejtek - klávesista, skladatel a aranžér. V kapele jej musíme oslovovat soudruhu profesore. Fakt! Nekecám. Miroslav Chyška hraje na kytaru.  
Na perkuse hraje občas Adam, když má čas, nebo Víťa Halaška. Oba jsou myslím skvělí hráči. Martin Valihora s náma jel dvě turné na druhé bicí. Martin absolvoval hudební školu v Berkeley a hrál po světě s americkýma kapelama, tak má velký zkušenosti a strašnou techniku. (smích) Opravdu hroznou.
Během koncertu hrajete kromě svých písní i největší hity Lucie, máte je vůbec ještě rád?
Mám to štěstí, že si můžu dělat, co chci, a jsem za to rád. Mám to tak nastavený a nemohl bych to  hrát, kdyby mi to dělalo zle.   
Nejde obejít předávání Andělů, kde se na pódiu opět v plné parádě objevila bývalá Lucie... Ponorka už je pryč, vše je odpuštěno, už spolu zase můžete chodit na pivo?   
Na pivo spolu nechodíme, ale už spolu komunikujeme. V posledním roce jsme si ale volali víc jak za všech sedm let. Po Andělech jsme s Robertem a Michalem kecali až do noci, dokud bylo otevřeno. Jenom P.B.Ch. někam zmizel.
Kdysi se vás ptali, co by se muselo stát, aby se Lucie zase dala dohromady. Vy jste odpověděl, že by musela vybuchnout v Kutné Hoře sopka. Tak jak to vypadá dnes? Už se zahřívá nebo dokonce bublá sopečná láva?
To asi ne. My jsme spolu hráli osmnáct let, udělali spoustu muziky... Věnoval jsem se tomu intenzivně, formoval jsem se tím a mně to stačilo. Když se pak ty vztahy v kapele dostanou do fáze, kdy se ani moc nechcete potkávat, je asi nejlepší chvíle k tomu žít si jiným, veselejším životem. Proto jsem před sedmi lety z Lucie odešel a žiju si svým životem. Tehdy jsem cítil, že ta situace je zralá na to, abych šel, tak jsem zvedl kotvy. Jestli ale někdy sopka v Kutný Hoře zase bouchne, dám vědět. (smích)
Syn Adam je taky úspěšný bubeník, dohadujete se muzikantsky hodně?
My si toho moc neodpustíme a jeden druhému řekneme, kde a jak jsme to zahráli špatně. (smích) Adam si poslouchá svoji muziku, má svoje partičky, se kterýma hraje, a když má čas, zabubnuje si i u mě. Jako otec sleduji, co dělá, pomáhám mu a zapojuji ho do různých věcí okolo Meet Factory. Chtěl bych, aby všechno okolo muziky a umění poznal ze všech stran, aby ho pak nezaskočilo, až zjistí, že muzikantský chlebíček je opravdu tvrdý.
A co malí kluci Benjamin (6) a Nikola (4)? Mají taky nějaké hudební geny?
Hrají na piáno a kytaru, dvakrát týdně, tak se uvidí. Se ženou bychom ale chtěli, aby se vzdělávali ve všech směrech.
Jak takoví prcci zahýbali životem divokého rockera?
Myslím, že hodně. Ale vzal jsem to tak, jak to je, a život bez nich si nedokážu představit.
Kluci tohle vůbec neřeší. (smích) Párkrát už jsem je vzal na koncert - mladší koukal a snad ani nechápal, co dělám, a starší poslouchal.
Jaký jste vůbec táta? Čtete klukům pohádky?
Myslím, že se klukům věnuju hodně. Čtu jim pohádky, hrajeme si spolu, děláme klukoviny... Když ale zlobí, jsem přísný. Teď jsem nově vymyslel alternativní tresty, abych je nemusel mlátit (to úplně nesnáším).
A protože se pořád mezi sebou řežou, musí cvičit (smích) - dřepy, kliky, zdvihy. A představte si, že ten náš šestiletý Benjamín už zvládne sto dřepů.  
A abych nebyl za kruťase, když frfňají a nechtěj, tak si to dám s nimi - ve třech se to táhne hned líp.   
Stále nemáte televizi a internet užíváte jen omezeně?    
Já nesnáším zbytečné utrácení času a koukání na nějaké idiotské reklamy, to mě fakt nebaví.
To bylo demokratické rozhodnutí rodiny? Nebo jste práskl do stolu a ustřihl šňůru? A co na to kluci?
Chvíli žebrali, že chtějí Večerníčka, ale já jim fakt poctivě čtu. Na chvíli jsem vyměkl, ale když do nich pak před každým Večerníčkem hustili v reklamách bonbóny a jiný kraviny, který jsme jim kupovat nechtěli, vrátili jsme se ke knížkám. Kluci si můžou poctivě našetřit na DVD, ale myslím, že toho koukání do různých přístrojů je tolik, že jsem rád, že žijeme bez televize.
Jednou za týden, když jsou hodní, můžou na počítač.  
Můžete přiblížit běžný den u Kollerů?  
Ráno nám do postele mezi 6. - 7. skočí Benjamín a vrní, že se chce mazlit. Tak za hodinku přiběhne Nikola a ten mazlit chce, nebo taky ne - to záleží na náladě. Buď já nebo žena - zkrátka ten, kdo je na tom se spánkem líp, udělá snídani, jdeme si vyčistit zuby, nasnídáme se, narveme kluky do auta a na devátou pádíme do školky. Takhle začíná náš den, zbytek je pak různorodý.
Představíte trochu projekt experimentálního prostoru Meet Factory?
Meet Factory má hodně zajímavý začátky. V Praze již dlouho existoval záměr vzniku ateliérového programu. Oslovil jsem proto pražský magistrát se žádostí o pronájem domu, který již nemá využití a nikdo ho nechce. Na Smíchově byla k dispozici stará železniční budova, tak jsme do tohlo šli, i když výsledek byl ve hvězdách. Barák byl vykradený bezdomovcema, všude se povalovaly injekční stříkačky, hnus! Nebylo tam zhola nic - elektrika, plyn, všechno odřízlý a ukradený. K tomu všemu nám nad hlavou visela podmínka, že to musíme do tří let zkolaudovat. My samozřejmě neměli ani korunu... Naprosto z ničeho se nám s výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis podařilo vybudovat centrum, kam se lidé rádi vrací.
Někdy se mi zdává, že zase stojím na začátku. Vidím tu suť, která stála pohromadě jen silou vůle, byl to adrenalin, asi jako když poprvé skáčeš z letadla padákem. Najednou ztrácíš půdu pod nohama a vůbec nevíš, jak to dopadne. Když na to tak vzpomínám, musím říct, že jsme byli hodně odvážní, že jsme od toho neutekli.
Tak to byly začátky Meet Factory - mezinárodního multikulturního centra současného umění, kde je dnes dvacet ateliérů, dvě galerie, divadelní sál, kinosál, špičkové nahrávací studio a klub a tvůrčí prostory pro různé umělce, včetně možnosti ubytování. Fakt jsme nadšení, že jsme dokázali v podstatě z ničeho vybudovat velkou věc.
V současnosti se staráme o provoz. Snažíme se shánět granty pro výtvarníky, muzikanty i herce, kteří v ateliérech tvoří 3 - 6 měsíců, a pak na vernisážích, koncertech či premiérách mohou návštěvníci vidět jejich snažení.
Mají šanci i umělci z našeho regionu?
Jasně že mají. I když má Meet Factory větší jméno ve světě a jezdí k nám hlavně zahraniční zájemci, v ateliérech pracovali i naši umělci. To je velmi individuální. Jde nám hlavně o to, aby se umělci různých žánrů a zaměření setkávali a inspirovali.
Možná by naše čtenáře zajímalo, jak to bylo s tím líbáním s Jirkou Macháčkem (upoutávka na Českého lva). Tak co, kdo to chtěl víc?
Jirka Macháček je známý recesista. Jednou ke mně přiskočil a strčil mi jazyk do pusy. Byl jsem překvapený, protože jsem se s chlapem nikdy nelíbal, a abych řekl pravdu, nebylo to zrovna moc příjemný. Ale jaký to bylo doopravdy, bychom se mohli zeptat třeba našeho prezidenta. (šibalský smích)
 

autor: IVA TYMROVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace