Byl jsem podivínem v teplácích, směje se Hanzi

Byl jsem podivínem v teplácích, směje se Hanzi
Foto: pas  /  Hanzi s Lubem.
Velehrad Společnost 13 / 07 / 2019

Za opravdovým parkourem jsou stovky hodin cvičení

Na parkouristu, který se řítí městem, přeskakuje lavičky, zábradlí, zdi a létá nad střechami domů, je fascinující pohled. Parkour aneb překážkový běh městem se stal v posledních letech doslova davovým šílenstvím dětí, které hromadně sledují videa svých idolů a snaží se jejich skoky napodobovat.
Jedním z prvních parkouristů v republice je šestadvacetiletý Hanzi vlastním jménem Jan Hanko z Jihlavy. Na Velehradě společně s parťáky z Improve-Yourself, v čele s Lubem, připravili exhibici a workshop. Usměvavý Hanzi si našel chvilku i pro čtenáře DOBRÉHO DNE...
 
Parkour tě uchvátil ještě dříve, než to byla móda – nemrzí tě, že se z toho stala davová záležitost?
Je to dnes opravdu hodně jiné. Zažil jsem dobu, kdy jsem začal skákat a překonávat překážky v Jihlavě sám. V celé republice byly tehdy jen desítky kluků, které tenhle sport učaroval. Dnes je parkour trendem mnoha dětí a jde spíše o přeskočení pár překážek a natáčet se u toho na videa. Bez pořádné tréninkové dřiny a posilování to však nebude nikdy to, co by to mělo být.
 
Je parkour tvůj životní styl?
Žiji tím naplno od deseti let, je to má dosavadní cesta. Jsem opravdu rád, že jsem zažil dobu objevování, kdy jsme trénovali sami pro sebe, hledali možnosti nějakého komplexního tréninku a posilování těla, abychom pak mohli dělat triky ze zahraničních videí, které jsme hltali na internetu.
 
Pořád ve své komunitě ctíte samurajské heslo „Buď silný, abys byl užitečný“?
Dříve byly komunitní srazy, na které se sjela parta parkouristů. Byli jsme velcí kámoši, kteří si nekonkurovali, protože všem šlo o společnou věc. Předávali jsme si zkušenosti, protože nebyl nikdo, kdo by nám poradil jak na to. Jakmile se někdo naučil a natočil na video nějaký nový trik, předávali jsme si jeho zkušenosti jako svatý grál. Bylo to období, kde se ctilo přesně toto heslo.
Komunita kolem parkouru jde však v dnešní době už trochu kolem mě. Pro mě je parkour osobní záležitost, protože miluji pohyb a zdokonalování se v něm a stále ctím to gró, které v sobě nese. Nejsem nadšený z toho, kam se parkour obecně definoval, tak si jdu vlastní cestou.

Balil jsi na skoky a triky holky?
To si ani nemyslím. Tento sport nebyl populární, spíše mě brali jako podivína. Byl jsem obyčejný kluk v teplácích, což nebylo cool. Dnes se to poněkud otočilo. (smích)
 
Parkouristé byli dříve uzavřenou komunitou, které šlo o okrajový adrenalinový sport – dnes je to v mnoha případech spíš o množství odběratelů a prodej triček a náramků.
No právě. My jsme chtěli v roce 2010 sjednotit nejznámější a nejšikovnější atlety republiky v elitní tým, který se bude komerčně angažovat a popularizovat náš sport. Jde nám hlavně o pohyb a předávání zkušeností na workshopech. Nejsme youtubeři.
 
Dá se parkourem uživit?
Nevím, jestli mě živí parkour, protože jsou lepší kluci, kteří mě přeskáčou, ale nikdo o nich moc neví. Spíš mě živí moje jméno, které se dostalo do povědomí díky internetové a televizní soutěži, kde jsem slušně zabodoval. Najednou jsem se stal známým. Za vším ale byly roky mravenčí práce, bez které bych nebyl tam, kde dnes jsem.
 
Když běžíš městem, co se v tobě odehrává? Jedeš na autopilota nebo přemýšlíš nad každým skokem a trikem?
Dospíváním jsem se trochu zklidnil a odehrává se ve mně něco jiného, než když mi bylo sedmnáct. Tehdy jsem byl pořád v pohybu, překonával sám sebe. Dnes mám desítky dalších aktivit. Ale parkour miluji a stále se snažím na sobě pracovat a zdokonalovat se.
Každý parkourista mapuje svá místa a možnosti. Neznám nikoho, kdo by „na haluz“ běžel tam, kde to nezná. Nikdo nemůže tolik riskovat, aby skákal naslepo. Vždycky je potřeba si dobře zafixovat terén a postupně zařazovat triky a skoky. Je však potřeba si uvědomovat, že je každé video točeno nejméně dvakrát, třikrát, i když to vypadá naprosto spontánně.
 
Co myslíš, že je na skákání nejnebezpečnější?
Vlastní hlava. Parkour je tak nebezpečný, jaký si ho uděláš.
 
Čeho by se měli držet začínající kluci a holky?
Když je to jen pobláznění, nejde ani tak o skákání, ale o sledování svého idola, mít náramek a triko a být v jeho komunitě. Ale pokud jde o opravdový zájem, musí na sobě tvrdě pracovat, posilovat a cvičit pro sebe a svůj pocit, ne pro počet odběratelů.

autor: Iva PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace