Michal Malátný: Díky dcerám jsem našel smysl života

Chinaski je jednou z nejúspěšnějších kapel, které se objevily v druhé polovině devadesátých let na české scéně. Vzešla z punkové kapely Starý hadry, která se po sedmi letech přejmenovala na Chinaski, podle oblíbené postavy z knih Charlese Bukowského. Její největší devizou jsou texty a chytlavé melodie. Fungování kapely poznamenala v roce 2008 tragická smrt bubeníka a velkého přítele Pavla Grohmana. Kapela se ale po měsících nejistoty rozhodla v hraní pokračovat. Grohmana nahradil Otakar Petřina, přezdívaný Marpo.
Chinaski do Buchlovic dorazili kvůli ucpané dálnici se zpožděním. Přivítala je kromě hromů a blesků také fronta fanoušků, která se vinula od brány amfiteátru až k náměstí. Bouřka, která se vznášela nad zámeckým amfiteátrem, nakonec upustila malou spršku. Ta však nezabránila natěšenému publiku přivítat své oblíbence, kteří vyprodanému amfiteátru představili svou show. Koncert se nesl ve stínu pohřbu Oty Petřiny, manžela manažerky a táty bubeníka Marpa. Chinaski jej uctili smuteční černou páskou na rukou.
Program koncertu byl v duchu nového alba Rockfield, které kapela přehrála takřka celé. Následovaly oblíbené songy z průřezového období kapely, včetně třicet let starých punkových Punčocháčů... Chinaski v čele s frontmanem Michalem Malátným diváky roztancovali i rozněžnili tak, že je nechtěli pustit z pódia. Museli přidávat a přidávat a pak se na autogramiádě podepisovat dlouhé frontě zájemců. Bezprostředně po koncertu jsme si s příjemným Michalem Malátným sedli na zámecké schody a probrali jeho i kapelový život, pěkně po pořádku...

Představil ses mi jako Novotný, to mě docela dostalo, většinou umělci používají pseudonym. Jak vlastně vznikl?
Jako zpěvák jsem Malátný, ale jako člověk Novotný. (smích) V pardubickém divadle, kam jsem po škole nastoupil, jsme byli Novotní hned tři. A vzhledem k tomu, že mám hodně nízký tlak, přišel na svět Malátný...

Před dvaceti lety jsi nosil koženou bundu a vyholenou hlavu....Co by tehdejší pankáč Michal Malátný z 80. let říkal na současnou tvorbu kapely Chinaski a hlavně píseň Vinaři?
(smích) No, Vinaře bych asi nebral, ale zbytek by se mi možná i líbil. Tehdy i teď totiž hrajeme písničky. Jednou o nás někdo napsal, že jsme hráli pop už v příslovečné garáži, a to byla asi pravda. I když jsme byli punkovou kapelou a všude kolem nás zuřil heavy metal, my už tehdy hráli písničky s příběhem.  
Kdyby mi v sedmnácti, v roce 1987, někdo dal poslechnout CD Rockfield, myslím, že by se mi to prostě líbilo.

Dneska jste vytáhli Punčocháče, které jsou staré třicet let. Vzpomínáte na punkové začátky rádi? Hrajete kromě Punčocháčů písničky z té doby?  
Před třiceti lety jsme byli úplně někde jinde. (smích) Už v šesté třídě jsme s Pavlem Grohmanem objevili AC/DC a rozhodli se, že založíme kapelu. Všude propuklo metalové šílenství, což nebyl až tak náš šálek kávy. Vyrostli jsme na jičínské kapele Dr. Mosze, která hrála písničky na čtyři akordy. Oni byli naší inspirací. Díky nim nám punk připadal jako dar z nebes a založili jsme veselou punkovou kapelu Starý hadry (Hrady). Zkrátka, byli jsme český pankáči...
Jednou za pár let, když jedeme akustické turné, se vracíme i do úplných začátků a s velkou chutí hrajeme písničky Podléhám, Vo co de, Moc toho nevím, Můžeš mi psát, Punčocháče atd.  

Dnes jsou Chinaski parta chlápků, co hraje písničky o životě a lásce. Usadili jste se. Ovlivnilo vaši tvorbu to, že máte rodiny a dohromady s dvěma syny zesnulého bubeníka Pavla Grohmana třináct dětí? Nebo jste jen dospěli a zamilovali se do osudových žen?
Čtrnáctý je na cestě. (smích) Samozřejmě, že obojí. Děti a osudové ženy nám daly smysl a jinou dimenzi života, díky které jsme dospěli a naše proměna se odrazila na textech a celkovém chodu kapely. Já jsem na to přišel až ve čtyřiceti, protože až narození první dcery mi dalo úplně nový a nádherný rozměr života. Srovnal jsem se sám se sebou a přestal řešit nedůležitý věci. Najednou vím, proč žiju.  
A i když se tváříme jako rocková kapela, na rodině velmi lpíme. Celkově velmi lpíme na kultu rodiny. Nikdo není rozvedený, všichni máme děti s prvními ženami a co je v dnešní době neuvěřitelné - všichni pocházíme z úplných rodin, což je unikát, kterého si velmi vážíme.

Jak se tváří vaše ženy a přítelkyně na to, že často nejste doma? Teď jedete festivaly a na podzim, kdy ostatní kapely po letním maratonu odpočívají, máte odjet na měsíc hrát krajanům do Austrálie?
Já jsem se svou ženou začal chodit před mnoha lety, takže si to se mnou prošla takřka od začátku. Naše ženy a přítelkyně ví, do čeho šly. Svou nepřítomnost se pak snažíme vynahrazovat přítomností a péčí o ně i naše děti.
Austrálie je až v listopadu a ještě není stoprocentní. Kdyby to však vyšlo, byla by to skvělá kapelní dovolená. V listopadu, kdy mají všichni největší frmol před Vánocemi, bychom si odpočinuli v Austrálii. To by bylo úžasné.

Prožíváte vrcholné období, získali jste hromadu ocenění, máte spoustu nejhranějších písní v rádiích, jedete takřka vyprodané turné - co bude dál? Laťka je vysoko...
Pro je nejdůležitější, aby byly koncerty výborné. Abychom to zahráli s takovou chutí, energií, aby měli lidi chuť přijít znovu.
Pochopil jsem, že s naší kapelou nemá smysl dělat nějakou extra show v kostýmech. Našim písničkám to nesluší - připadá mi, že jsou tak silné, že když se nám podaří vyhmátnout podstatu každé z nich, je vyhráno.
Samozřejmě když vyrazíme na halové turné, musíme přivézt něco i na podívání. Řešíme to, ale nepřikládáme tomu státotvorný význam.

Říká se a vy potvrzujete, že Rockfield je vaší přelomovou deskou. Má slavného producenta, jiný zvuk i textový obsah - myslíte, že to bylo i geniem loci, kde jste natáčeli?
To je přesné. Studio ve Walsu bylo ošuntělé, opotřebované a stejně drahé jako v Praze. Ale byl tam ten psychologický moment, který spočíval v tom, že jsme odjeli na dva týdny na anglický venkov, kde jsme byli odřezaní od běžných starostí a vlivů (do nejbližší vesničky je to půl hodiny pěšky) a mohli se soustředit pouze na nahrávání.
Velká klika byla, že jsme zvolili úžasného producenta Grega Havera. Neříkám, že jsme nepracovali s naší producentskou špičkou, ale u nás nadšení vydrží čtyři dny a zbytek se rozplizne do týdnů a měsíců.
Důvěra v Grega se nám prostě vyplatila - navštívil několik našich koncertů, naposlouchal desky, nové písničky a dokázal z nás vytáhnout opravdu jen to nejlepší. Denně se nám ještě s jedním asistentem věnovat dvanáct a víc hodin. Neviděli jsme je jít čůrat ani jíst - prostě to jsme fakt ještě nezažili. Natáčení dopodrobna rozplánovali a my si užívali práci profiků ze Západu.
Až když jsme dotočili poslední vokál, Greg řekl: Kluci, máme to a teď si s vámi můžu dát první dvojku vína.
Vznikla deska, ze které jsme nadšení a s chutí si ji zahrajeme celou. Hrozně nás to nakoplo a dodalo chuť do další práce.

Neunavuje vás „život stále dokola? Život v dodávce, hotely, koncerty, hospodská jídla, zvukovky, koncerty, autogramiády, rozhovory, focení...
Někdy to krkem leze, ale pak když stojíš na pódiu s kytarou kolem krku, na lidi křičíš svoje texty a melodie, stojí to za to. To je obrovská energie, kvůli které to děláme.
Je jasné, že když spolu hrajeme už dvacet let, sem tam přijde ponorka a rozepře, ale naučili jsme se hádky řešit konstruktivně, což je velký posun...

Stála někdy kapela před rozpadem?
Někdy takové myšlenky byly. Ale od té doby, co je Pavel po smrti, už nechci přestat. Chci jeho prapor nést dál, dokud to jen půjde.

Máš dvě cácorky - pětiletou Kačku a půlroční Frídu. Pojmenovali jste ji opravdu podle mexické malířky Fridy Kahlo? Proč zrovna po ní? Díky tomu, že je tvoje žena Petra výtvarnice, nebo vás oslovil její příběh?  
Kdysi jsme s ženou film Frida viděli v kině. Film nás naprosto dostal - já u něj snad třikrát brečel - a tehdy jsme si řekli, že bychom svou dceru pojmenovali po Fridě, protože v sobě nese odvahu, sílu a obrovskou energii. Naší malé Frídě to možná pomohlo, protože při těhotenských komplikacích potřebovala hodně síly. Dnes nám doma leží v postýlce zdravé mimino - sladký, baculatý barokní andílek.

Je o tobě známo, že se ve chvílích volna snažíš dcerám a ženě věnovat maximálně - nestydíš se za to, že jsi „nazul tatínkovské bačkory“. Co tě na rodičovství baví nejvíc?
Já si to s mýma holkama užívám naplno. Když jsem měsíc doma, tak se dcerám věnuju na sto procent. Koupu, uspávám, čtu pohádky, hraju si, blbneme... Snažím se je moc nerozmazlovat a všechno naučit, aby byly samostatné, protože já jsem takový jako dítě nebyl.

Máte nějaký rituál posledního koncertu na turné?
Ne, jen zvláštní pocit. Ten si pamatuji ještě z divadla, kdy byla premiéra a derniéra. Byl to zvláštní okamžik na divadle a je i koncertech. Ta atmosféra i energie je úplně jiná. První a poslední koncert mám moc rád.  

Co bys poradil začínajícím kapelám, aby se v dnešním hudebním světě chytly?
Ať se snaží zpívat česky a věřit tomu, co dělají...

Den před dnešním koncertem byl pohřeb Oty Petřiny, manžela vaší manažerky a táty bubeníka. Co pro tebe osobně znamenal?
Pro mě byl jedinečným soliterem a legendou. Michal Pavlíček, Radim Hladík a Ota Petřina jsou pro mě tři nejlepší kytaristi, kteří se v tomto státě narodili. Ota byl originální, a když chytil tón, byl úžasně špinavý, rozpraskaný, zkrátka nezaměnitelný.
Je strašná škoda, že odešel, protože by ještě udělal hromadu skvělé muziky.