Málokdo ví, že zpěvák metalové kapely HBS Miloslav Vitásek začínal jako bubeník v dechovce! Ano, slyšíte dobře. Pokračoval totiž ve šlépějích svého otce, a ač od malička miloval bigbít, až do čtrnácti let hrál v dechové hudbě mladých při ZŠ Korytná. Osudovým se mu stalo setkání s členy kapely Vibrace. S nimi Mejla vyrazil konečně na rockovou dráhu.

Jako správný otec předal své geny oběma synům. Vedl je k muzice, dělal jim manažera a dnes mladší syn Petr hraje po jeho boku v HBS. Starší Tomáš je baskytaristou pražské kapely Airfare.

O víkendu v Uherském Brodě oslaví 40 let korytňanská kapela HBS, která je na Uherskobrodsku vlastně nejstarší hrající kapelou, těsně před Profil rockem a Scarlet rose. A to byla v dobách největší slávy bigbítu kapela v téměř každé dědině!

Pěvecký bard Vitásek zůstal jako poslední bigbitový mohykán obklopený mladou muzikantskou krví. "Kapela má větší drajv i tah na branku. Začalo mě zase bavit dělat muziku," tvrdí Vitásek, který kromě zpěvu dělá řidiče, bedňáka i manažera. "Už deset roků vyhrožuji, že přijdu půl hodiny před začátkem bigbítu jen s mikrofonem."

Panečku, čtyřicet let u bigbítu je dlouhá doba. Na co nejraději vzpomínáš?

Na bigbíty v osmdesátých letech. Všichni tvrdí, jak za komančů bylo všechno špatně, ale já nejraději vzpomínám na tuto dobu. Lidi drželi při sobě. Hrávalo se v každé dědině a nikdy to nikdo neřešil.

Hráli jsme nedávno v Havřicích a Kumpáni vedle v Drslavicích. Lidé na Facebooku furt řešili, proč se manažeři nedomluvili, že hrajeme ve stejném termínu vedle sebe a že to rozděluje fanoušky.

Tenkrát jsme s HBS hráli v Hradčovicích, Nová Formace v Drslavicích a Invence v Brodě. Fanoušci přišli, kam je to táhlo, všichni jsme měli plno. Celý týden se čekalo na pátek, až se půjde na bigbít. Lidi se prostě chtěli bavit. A dnes? Je mi smutno.

Bigbít je tvoje srdcovka, ale začínal jsi s dechovkou. Trošku jiný soudek, ne?

Táta bubnoval v dechovce, bigbít nesnášel. Byl ale první, kdo mně pořídil bubny, i když věděl, že na ně budu hrát bigbít.

Začínal jsem v dětské kapele, kterou na škole vedl Jožka Uher. Saxík, kytara, bicí... Hráli jsme podle not dechovku, ale i modernu. Jakmile jsem přišel domů, zalezl jsem do sklepa a bušil na bicí svoje první Katapulty a Olympiky.

To už byl malý krok k bigbítu, ke kterému ti pomohl zase bratranec.

Ano, měl bubny dřív než já a hrával v kapele Vibrace, kterou v roce 1977 založil otec korytňanského bigbítu Fera Háša. Kluci hrávali v Korytné v hospodě, na hřišti, ale postupně odcházeli na vojnu a kapela skončila. Když se zase vrátili, někteří už nechtěli hrát. Bratránek se oženil a kapela hledala bubeníka.

Byly prázdniny a já před pár dny skončil základku. Potkal jsem muzikanty u kostela na dědině a dostal od nich nabídku na post bubeníka. Nechtěl jsem a vymlouval se, že skoro nic neumím. „V nedělu máme zkoušku, dojdi, nebo dostaneš po čuni,“ tehdy  nekompromisně pronesl místní ranař Laďa Tomanec. 

Přišel jsem. Začali jsme hrát Katapulty, Boney M., ... Jenomže další členové se oženili a přestali hrát. Hledal jsem nové muzikanty až do roku 1981, kdy jsem odešel na vojnu i já a kapela Vibrace skočila.

Začátek konce?

Tak nějak. V roce 1983 jsem se vrátil z vojny. To už jsem měl vyšší cíle, protože přes vojnu se mně začala líbit trochu jiná muzika, Iron Maiden, Judas Priest, Helloween, ... Začal jsem hledat muzikanty, kteří by je byli schopni zahrát. Opět mi pomohl Fera Háša, který mi z Brodu pomohl dohodit basáka Karla Záchvěje. Ten přivedl kytaristu Feru Kuřinu. Třetím do party byl kytarista Jura Fibichr, s kterým jsme spolu hrávali před vojnou. Začali jsme dělat vlastní věci a připravovat se na přehrávky. 

 Vzpomenul jsi první přehrávky. Jaké byly?

Tehdy jsme před hradišťskou komisí hráli vlastní věci. Vyčítali nám, že máme depresivní texty. Jsme prý mladí lidi, tak bychom měli být veselejší, zábavnější... Reagovali na písničku, která začínala: Jsem sám a sám, a jsem bezradný... Měla patnáct minut a nesla se v duchu jako Progres 2. To jsme ještě nehrávali klasický bigbít.

V komisi seděli sedmdesátiletí chlapi, kteří hráli v dechovce, a jedna mladá děvčica z Brodu. V Korytné na kulturáku jsme je hostili vdolečky a slivovicou. Nakonec jsme dostali první třídu a mohli hrát. Pak odešel Kuřina se Záchvějem na vojnu a hráli s námi Petr Lekeš a Pavel Králík.

Proč jsi opustil bicí?

Hrávali jsme celkem těžké kusy, u kterých nešlo mlátit a zpívat. Kluci mi doporučili, ať si najdu nástupce. V Brodě jsem potkal vychovatele na intru Radka Mahdala. Hledali jsme také nový název, neboť Statik se klukům nelíbil. A tak v hospodě u piva vymyslil Fera Kuřina HBS.

Tajná zkratka. To se asi moc tehdejším mocipánům nelíbilo?

Snažili jsme se na přehrávkách z toho vybruslit a povedlo se. Tvrdili jsme, že to znamená Hudební blok Statik. S přimhouřenými očima nám název schválili. Co ta zkratka znamená, ví jen Kuřina. Podle mne nic. Lidé na ni vymýšleli hrozné capiny, jako Hrozně blbá skupina nebo Hromadně bestiální soulož. 

V začátcích jste zažili i řadu soutěžních okresních přehlídek, které jste v silné konkurenci dokonce vyhrávali. Pomohlo vám to?

Precizně jsme nazkoušeli složitější kousky jako Van Halen. Někde je ocenila porota, jinde diváci. Vyhráli jsme dokonce u obou, a v konkurenci snad všech kapel z okresu. Chtěli jsme být nejlepší a znít jako originál.

Gong byl vždycky legendou a každý je měl rád. Hrávali písničky levou zadní. To jsem nikdy nechtěl. My se na každé písničce nadřeli - a pak jsme přišli na bigbít a zjistili, že lidi až tak neosloví jako ty ve volnějším provedení od Gongu, na které si mohou zablbnout.

Dřeli jsme hodiny ve zkušebně a říkali si, že se nikdy nebudeme lidem podbízet komerčními sračkami, jak to dělají některé kapely dnes, i když na ně chodí více lidí než na nás. Mám sice v kapele mladší muzikanty, kteří by rádoby populární československé hity chtěli prosadit, ale mně to je proti srsti. Stačí, že hrajeme pět odrhovaček typu Harlej, Kabát, ...

HBS bylo na vrcholu, ani vojna ho nezlomila, přesto jste s příchodem revoluce kapelu rozpustili. Proč?

Zabalili jsme to už před revolucí. Poslední rozlučkový bigibít byl na nivnické hody ještě ve staré Besedě. Franta Kuřina dostal nabídku do Reflexů, přidal se Radek Mahdal, že bez Kuřiny nevidí cíl a že to taky balí.

Ještě chvilku jsme hráli s novými lidmi jako s Trachtou Mikulcem, který je u nás vlastně dodnes, a Kopcem na bicí. Zkoušeli jsme to. Jenže noví lidé chtěli hrát nové skladby, jiné, než jsme byli zvyklí, a to už mě neoslovovalo, tak jsem se na to vykašlal. A oni beze mě nepokračovali. 

Chceš mi tvrdit, že jsi třináct let nehrál? To jsi neměl chuť vylézt na pódium a pořádně si zabékat?

Neměl. Chodil jsem do práce a to bylo vše. Bicí jsem sice měl doma, ale učil jsem na ně šestiletého syna. Já na ně nehrál a vůbec mě to k nim ani netáhlo.

Měl jsem víc času na kluky a snažil jsem se je vyprovokovat, aby hráli oni. Petr měl zájem o bicí, starší Tomáš moc nechtěl. S mladším jsem chodíval do sklepa do zkušebny hrávat tři akordy na kytaru a zpívat. Celkem to šlapalo, tak jsme oslovili Tomáše, aby se přidal. Tehdy už letěly počítače a moc nechtěl. Přesto jsem mu koupil za tisícovku basu a postupně jsme se do toho dostali. Oslovili jsme ještě dva kytaristy a klávesáky a kluci vystupovali pro děcka na hřišti. Celkem se to rozjelo, já jim dělal jen manažera.

A to byl jen krůček k tomu, aby jsi dal dohromady kapelu také? Bylo těžké přesvědčit hudebníky k návratu?

Startovacím impulsem byl Fera Kuřina, s kterým jsme se potkali. Říkal, že už tolik roků nehraje a začíná mu to chybět. Odpověděl jsem: Tak dejme zpátky dohromady HBS! Zkoušet máme kde... Oslovili jsme Kydečku, Mahdala. Někteří už nechtěli, tak jsem zkusil starší harcovníky. Domluvili jsme se na první schůzce a... Kuřina nepřijel. Mám ryto, nemám čas, řekl mi do telefonu. Tak za týden. A zase nepřijel. Řekl jsem mu: Tys tomu dal jiskru a nemáš čas? Neodpověděl.

Byli jsme do toho tak zapálení, že jsem oslovil Lubora Součka z Bourbonu. Začali jsem zkoušet na cihelně v Havřicích. Po ročním hraní jsme se chystali do studia a Radek Mahdal si zlomil ruku. Měl to komplikované, ale našel za sebe náhradu - Jirka Straku.

Tím se natáčení prvního a vlastně posledního cedéčko posunulo a po něm jste už jen zabředli do kolotoče zábav až do dnešních dnů.

Nikdy jsme neměli větší ambice, než hrát vesnické tancovačky. Nebylo to štěstí, co nám chybělo, aby se udělala zásadní vlastní věc... Vlastně... písnička Všichni půjdem do ráje... Moje a Kuřinova skladba, kterou jsme hráli v osmdesátkách a Kuřina si ji vzal do Reflexů, čímž nám udělal velkou reklamu. Dneska, když ji hrajeme, tak si všichni mysli, že hrajeme Reflexy.

 Občas zařadíte do repecu něco nového, ale stavíte večer na klasice. Proč jste se nikdy nepustili do skládání dalších autorských věcí?

Autorské písničky vznikaly v osmdesátých letech naprosto spontánně. Za posledních dvacet let jsme nebyli schopní mít nápad a něco udělat. Hráli jsme jen převzaté věci. Něco od Nové Formace nebo Gongů. Ať lidé na tyto kapely nezapomenou, když už nehrají. Jsou to dobré písničky a byla by škoda je nechat u ledu.

Korytná byla vždy vaší základnou. V čem vidíš výhody malé vesnice na moravsko-slovenském pomezí?

V Korytné máme neskutečné zázemí. Před pár týdny jsme tady hráli s kytaristou Viktorem Smolskim. Starostovi se podařil majstrštyk, dostat takovou celebritu do Korytné. Starosta nás prezentoval jako korytňanskou kapelu a dostali jsme flašku slivovice jako poděkování a dárek ke čtyřicetinám.

Můj táta byl tajemníkem na obci a díky němu jsme mohli na kulturáku zkoušet kdykoliv. Od 15 let až do dneška mám od korytňanského kulturáku klíče a chodíme sem po domluvě se starostou zkoušet, kdy chceme. A zadarmo. Vedení obce nás vždycky neskutečně podporovalo a bralo nás jako kulturu v dědině.

V sobotu v Uherském Brodě oslavíte 40 let od prvního kšeftu. Na co se můžeme těšit?

Nachystali jsme nová trička, kšiltovky a doděláváme vzpomínkové cédéčko ze skladeb, které jsme zázračným způsobem vyhrabali z archivu, třeba z roku 1987. Vytváří ho doma ve studiu Libor Hnitka, který kvůli zádům s námi přestal hrát.

Najdete na něm věci z osmdesátých let nebo živou nahrávku z pivních slavností v Brodě. Nic velkého, ale hodnotný dárek za symbolickou cenu. Chystáme také projekční plátno, kde se celý večer budou promítat fotky z fungování kapely.

Přijdou si zahrát na výroční koncert i bývalí členové?

Nepřijdou. Ani Fera, ani nikdo jiný nemá čas, vlastně ani neprojevili zájem. Všichni jsou ale pozvaní a věřím, že se přijdou aspoň podívat.

Kromě vás zahrají další dvě kapely.

Ano. Horizont z Luhačovic. Kluci měli přání si s námi zahrát, tak proč ne. A s NoHow jsme párkrát spolu hráli. Zpěvák Filip Bartek bude celý večer moderovat.

A tradičně poslední otázka. Jak vidíš budoucnost HBS?

Ještě pár roků hrát budeme. V dnešní době je náročné rozšiřovat repertoár kvůli pracovnímu vytížení jednotlivých členů, takže spíše bude oprašovat starší věci, ale v žádném případě nehodláme slevovat z kvality produkce.