Děkujeme vás znělo od Tomáše Kluse

Děkujeme vás znělo od Tomáše Kluse
Foto: sho  /  Zábavná hudební dvojka Klus & Kučerovský.
Buchlovice Společnost 22 / 09 / 2011

Od chvíle, co jsme se s Jirkou Kučerovským potkali, nedokážeme se sebe zbavit

Buchlovické hudební léto vyvrcholilo pátečním koncertem Tomáše Kluse. Společně s Jiřím Kučerovským diváky celý večer bavili vskutku skvěle. Tomáš jako vždy oplýval výřečností a mistrovstvím slova, veršů, říkanek, básní a hlavně improvizovaných textů, které vymýšlel přímo na pódiu. Jirka dostal prostor pro to, aby mohl být vtipný, a přesto Tomáše nezastiňoval. Prostě dvojka komediantů a hlavně machrů slova a melodie, kteří se děkovali slovy DĚKUJEME VÁS.
Po koncertě se ještě dvě hodiny ochotně podepisovali s opravdovým úsměvem a trpělivostí davu fanynek. Aby toho nebylo málo, po autogramiádě jsme s Tomášem a Jirkou ještě do nočních hodin tvořili tento exkluzivní rozhovor pro čtenáře DOBRÉHO DNE. Společnost nám dělala Tomášova věrná psí kamarádka Kapka, manažerka Barbara a Jirkova dívka. Klobouk dolů - tihle kluci jsou opravdu fajn, na nic si nehrají a přitom umí víc než leckteré rádoby hvězdy!  

Do Buchlovic přijíždíte na přeložený koncert. Co za chorobu vás smetlo?
Tomáš: Myslel jsem, že se z toho vyspím, ale bohužel nevyspal. Ztratil jsem hlas a celkově byl grogy. Myslím, že to bylo zapříčiněno tím, že jsem v létě nevypnul. Pořád jsme hráli koncerty a já do toho ještě natáčel pohádku. Holt, asi si moje tělo řeklo: Vypni, troubo! Fanouškům jsme to snad dnes vynahradili.
Na pódiu působíte i se svým kolegou Jiřím Kučerovským velmi sehraně a uvolněně. Jirko, kde jste se vyloupl?
Jirka: Poté, co Tomáš vyhrál CzechTalent Zlín, točil první desku ve zlínském studiu. Já jsem tam byl přizván jako nájemný muzikant konzervatorista aneb žoldák. Tam jsme se poprvé potkali a už se sebe nedokážeme zbavit.   
T: Je to hodně zvláštní. Když jsem ho poprvé ve studiu uviděl, zděsil jsem se! Co to je? Jirka totiž přijel z hračky s bigbandem v kvádru a já si pomyslel: No nazdar!? Mrtvola. (smích) Když se ale zavřel do nahrávací kukaně, stala se z něj šelma. Tou proměnou a uměním jsem byl fascinován. Slovo dalo slovo, pivo dalo pivo a poté, co ještě týž večer po natáčení Jiří potřetí zavrávoral a spadl do křoví, poté, co jsme chtěli ukrást auto (smích), jsme zjistili, že si ohromně sedíme, a domluvili se na spolupráci.
Takže to pověstné „poprvé“ byla hned deska?
T: Ano. Po našem „seznamovacím“ večírku jsem Jirku přizval na Barum Open Night, kde jsem vystupoval. No a už jsme zůstali spolu. Já jsem autor melodické linky a textu a Jirka dělá aranže.
A co nové album Racek, můžete je čtenářům a fanouškům trochu představit?
T: Já myslím, že ta deska působí především dovislým dojmem. (smích) Dovislost je slovo, které jsme stvořili s našimi dvěma přáteli a rozhodli jsme se ho v souvislosti s naší deskou používat. Sice přesně nevíme, co je jeho náplní, ale k Rackovi jaksi patří.
Jste snad jako politici, kteří neřeknou jasnou informaci?
J: Pro mě je to z těch tří našich desek nejvíc. Desku jsme točili u Tomáše doma jen my dva, dělali u toho blbosti, hráli si s hudbou a na straně druhé vydali ze sebe úplně všechno. Je tam sice spousta chyb technického rázu, za kterými si však stojíme, protože jsme to prostě my dva.
T: Album Racek je inspirované divadelní hrou A. P. Čechova Racek. Je také nejčistější a nejupřímnější odpověď na to, co my dva jsme zač.
Takže krok vážnějším směrem? Už chodí na koncerty i chlapi?  
J: Od zrodu Tomáše Kluse, kdy to byl sladký chlapec s kytarou a za ním dav pištících školaček, udělal můj parťák obrovský krok. Teď mám pocit, že se hodně posunul směrem k písničkářství, kterým se chce vyjadřovat k různým věcem a problémům. Vidím to jako velmi zajímavý posun k opravdovosti.   
T: Nechceme být hitmakery, proto jsme případnou rádiovou pecku obdařili šestiminutovou délkou, aby se v rádiích nehrála. Jak jinak říct, že nestojíme o hitovost, ale spíš o výpověď písní? Proto budu nesmírně šťastný, až přijde doba, kdy se chlapi nebudou muset stydět a ožírat jen proto, aby na náš koncert přišli, protože je s sebou přivlekla jejich milá. Nesmírně si vážím chlapa, který dokáže říct: Ty vole, to bylo dobrý...
J: Za to, že jsme tam, kde jsme, vděčíme jenom lidem, kteří chodí na koncerty. Rádia na naší popularitu nemají vliv.
Ještě studuješ DAMU?
T: Mládí i školu si prodloužím o dva semestry. Poněvadž v termínu, kdy bych měl skládat státnice, budeme s Jirkou, Ráďou Pivodou a Petrem Škodou (bicmen ve ska-punk kapele Queens of Everything) v Indii, kam se jedeme hledat.   
Vyjádřil ses ve smyslu, že DAMU nenaplnila tvé očekávání. Proč?
T: Zklamaný je moc silné slovo. Setkal jsem se s lidmi, se kterými bych se jinak nesetkal. Nesmírně si vážím svých profesorů. Spíš jsem od té školy dostal něco jiného, než jsem očekával.
Když tam jdete, máte jistá očekávání. A hlavně máte pocit, že se z vás najednou stane herec. Postupem času však zjistíte, že to nelze. Buď to herectví totiž máte v sobě, nebo bohužel nemáte. Jsou však tací, kteří to překonali a ačkoli hercem být nesmí, tak jím jsou. (smích)
DAMU je spíš svět sám pro sebe. Získáte tam sice známosti a rady kam se obrátit, studentům dává poznání, ale nic moc vás nenaučí. Průšvih je prostě v tom, že se nepracuje s individualitami. V průběhu let vás tam osekají na tisíc kousků a pak se snaží složit do prototypu správného herce, čímž se ze studentů ztrácí osobnost. Proto z těch škol už nevycházejí Werichové, Horníčkové a Polívkové, což je hrozná škoda.  
J: Podobné je to i s konzervatoří. Já jsem také nadšený svými profesory, ale je pravda, že škola člověku dá hlavně ty kontakty.
Když bys dostal skvělou nabídku od divadla, jsi ochotný se vzdát koncertování?
T: Nee. Já jsem svou příležitost už dostal a odmítl jsem, protože bych k divadlu nebyl poctivý. Když se člověk jednou rozhodne pro divadlo, musí mu být naprosto oddán a nemůže dělat nic jiného. To mě naučila má profesorka Jaroslava Adamová, které si nesmírně vážím. Měl jsem s ní však tři roky na škole obrovský problém kvůli muzice. Chodila za mnou s tím, ať se konečně rozhodnu, jestli budu dělat muziku, nebo herectví, že obojí dohromady se zvládnout nedá. Po třech letech mi najednou řekla, že se spletla a že je ráda. To bylo mé největší divadelní vítězství.
Na koncertech hodně improvizujete. Tomáši, došla ti někdy slova?
T: Jasně a já to beru jako cenný okamžik. Nejkrásnější na tom přece je, že si v tom okamžiku všichni prožijeme něco neopakovatelného. Že Klusovi dojdou slova, že zapomene text v písničce, kterou hraje už pět let, že machruje s improvizacemi a nevíííí. (smích)   
J: Na koncertech, kde se s prominutím něco posere, se propojí ta čára mezi pódiem a diváky a jsme si ještě blíž. Nic nechceme tlačit do nějaké uniformní profesionality, my chceme být normální, chybující a hlavně lidští.  
V tom případě se rozsah publika bude rozšiřovat. Dokážete ze sebe dělat šašky, jste zábavní, umíte a vůbec nenudíte...
T: Já mám nejradši humor. Vyjádřit se k věci přesně tak, aby to zasáhlo co největší počet lidí, dokážou jen ti, co vše umí prezentovat na sobě. „Podívejte se, jaký já jsem blbec“ je to, co mi chybí na divadle. Moc mě mrzí, že už u nás nejsou Horníčkové s laskavým humorem a poukázáním na nějaký hlubší problém, za což jej hrozně moc obdivuji.
Setkali jste se v rámci koncertu s někým, kdo vám zůstal v paměti?
B: Litoměřicích jsme dělali koncert na sezení. V první řadě seděl manželský pár staroušků, kteří pak poprosili o Tomášovu adresu, aby mu mohli poslat dopis, ... to bylo nezapomenutelné.
Jak zvládáte velkou popularitu?
J: Mně se to moc nedotýká.
T: Pokud jsem někdy zpozoroval dopad popularity, bylo to spíš v náznaku. Třeba v obchodě zaslechnu rozhovor dvou lidí: „Hele, nebyl to ten?“ A pak se ozve: „Co by tady dělal?“
Jen v jednom období to bylo nepříjemné, to když jsem začal být s Ewou. Ale když jsme médiím vysvětlili, že jsme spolu, ale dál se vyjadřovat nemíníme, nechala nás být. Mám pocit, že v momentě, kdy jim nevycházíte vstříc, nechají vás na pokoji.
Vždyť jste se tady donekonečna podepisovali davu fanoušků.
T: To je zase něco jiného. Jakmile vyběhneme na pódium, jsme „slavní“. Ale to je příjemná popularita. V soukromí nás zatím neobtěžuje.
J: Klidně i dvě hodiny po koncertě se podepisujeme rádi, protože osobní setkání s lidmi je pro nás nejdůležitější.
Máte doma něco čistě klusovského, co budeš chtít předávat svým dětem?
T: Pokud je možné tuhle odpověď zbavit jakéhokoli patosu, je rodina smyslem mého života. Měl jsem štěstí, že můj otec, který bohužel zemřel brzy, mi dokázal předat všechno, co měl. Postavil mě na startovní čáru a tam, kde skončil, jsem já začal. Pro mě je hrozně důležité, aby rodiče děti dokázali postavit tam, kde skončí - abychom se posouvali dál. Já jsem to štěstí měl, a za to jsem patřičně vděčný.
Jaké bylo v patnácti vyletět z hnízda do neznáma?
T: I když jsem byl pod mateřským dohledem trenéra, být pryč z domova bylo těžké. Ale opakuji - měl jsem štěstí na rodiče, kteří mě do světa dobře připravili. Cítil jsem, že v tomhle mám před svými vrstevníky náskok, protože jsem neřešil věci, které řešili oni. Všechno bylo jaksi samosebou. Dokázal jsem vyjít s financemi, dokázal jsem se o sebe postarat a tohle bych jednou chtěl předat svým dětem.
Kdo vás ve vašem počínání nejvíce ovlivnil?  
T: Jsem vděčný všem silám, které nás přesahují, za to, že můžu dělat to, co dělám.
Zároveň vděčím lidem kolem mě. Je tady ztělesnění Barbary Falgeové, která nás oba vede a hlídá před špatnými kroky. Kdyby jí nebylo, určitě bychom dělali úplně jiné věci, dostali bychom se na scestí, nebo třeba za prodavačský pult, protože jsme naprosto nepraktičtí. Vděčím také Jirkovi za skvělé parťáctví a za to, že dokáže má slova s jednoduchou melodií oživit tak, že písně nejsou stejné a nudné.
Čeká vás turné po divadlech - jak bude vypadat?   
T: Rádi bychom divadla oprostili od noblesnosti a strnulosti. Chtěli bychom, aby si diváci v uličkách klidně i zatancovali. Projevili své emoce, tancovali a smáli se.
J: Chtěli bychom, aby na otázku: „Kdy jste si naposledy zatancovali v divadle?“ mohli odpovědět: „Na Klusovi,“ a o to nám jde…
Jaké je spolupracovat s takovou hajdalácky vysmátou dvojkou?
T+J: Na to máme skvělou historku. Při natáčení v televizi kolem nás běhaly „tety“ kostymérky. Zeptaly se mě, jestli nám můžou ještě nějak pomoct, jestli nemáme problém. Načež já jsem odvětil, že jsem se po telefonu trochu nepohodl s mamčou a teď nemám šanci to vyřešit ... a já jsem hned navázal, že mým největším problémem je velká ranní nevolnost, když se opiju.
B: Tety na sebe mrkly, pak ke mně vrhly soustrastný pohled a prohodily: Trošku kreténi, ne? (smích)

autor: IVA TYMROVÁ

Galerie

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace