Více jak 460 dětí vyrazilo napříč denním i nočním pohádkovým lesem

Již po sedmnácté se do Nivnice sjeli malí i velcí příznivci pohádek, aby společně s pohádkovými bytostmi plnili různorodé úkoly. Menší děti mohly společně se svými rodiči vyrazit ještě za světla, ti starší a odvážnější návštěvníci si počkali až na tmu a trasu procházeli za svitu měsíce a svíček.

„Před sedmnácti lety začínal pohádkový les až po západu slunce. S přibývajícím počtem návštěvníků a náročnějšími kulisami jsme posunuli začátek na odpoledne a návštěvníci si mohou vybrat, zda se na cestu do pohádky vydají za denního světla, či vyrazí až při svitu svíček,“ objasnil Jiří Miškar, jeden z pořadatelů. Ti pro letošní rok připravili osmnáct stanovišť, na kterých děti plnily různé úkoly, při nichž předvedly svoje znalosti, dovednosti, sílu, ale i odvahu. Vše se odehrávalo v krásných pohádkových kulisách, ve kterých se děti nejdříve potkaly s králem, královnou a královským šaškem a poté i s postavičkami, jako jsou piráti, indiáni, kovbojové, Sněhurka a sedm trpaslíků, Včelí medvídci, Maxipes Fík, Šmoulové a další velké množství postav. Děti se na chvíli ocitly také v pekle, a pokud prošly vážením na pekelné váze, tak se mohly podívat i do nebe a společně s andělíčky si zazpívat. Na konci ještě musely nakrmit draka Šmaka a pak už jen stačilo zazvonit na zvonec a  pohádkového lesa byl konec.

„Na celé akci se podílelo čtyřicet šest lidí, z toho osmnáct dětí, za postavy bylo převlečeno osmdesát sedm ochotných lidí. Musím jim všem velmi poděkovat. Pracovali bez nároku na odměnu, spoustu hodin,“ pochválil Jiří Miškar. Pohádkový les i letos nadchnul malé i velké návštěvníky. Celkem akci navštívilo více jak tisíc lidí a nejen počet návštěvníků, ale i množství lidí, kteří se na přípravách i průběhu podíleli, svědčí o tom, že je akce připravovaná opravdu s radostí a srdcem. To potvrdil i Jiří Miškar, který zavzpomínal na dobu bezprostředně po akci.

„Když jsme si v sobotu v noci alespoň chvilku sedli k ohni opéct špekáček a zahnat hlad, ptal jsem se skalních tahounů celé akce, jestli nám to stojí za to. Strávíme tady týden života. Chvilku bylo ticho a pak jeden z nich, od kterého bych to nikdy nečekal, prohlásil: „Jsme sice úplně vyřízení, ale když pak vidíš ty nadšené dětské oči...“