Divadlo do ucha. Herci absolvovali besedy pro nevidomé a slabozraké

Divadlo do ucha. Herci absolvovali besedy pro nevidomé a slabozraké
Foto: Marek Malůšek
Uherské Hradiště Společnost 12 / 05 / 2021

Počet besed v rámci projektu Herec do každé hodiny se pomalu a jistě blíží ke dvěma stovkám. Kromě hodin pro děti od prvních tříd až po studenty maturitních ročníků už divadelníci absolvovali i besedy na téma herecké paměti a na dálku vyučovali i angličtinu v mostecké střední škole.

Nově se projekt rozrostl o další téma, a to besedu pro slabozraké a nevidomé, kteří patří do Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) z pobočky v Uherském Hradišti. Dostala příznačný název Divadlo do ucha.

Zvláštního úkolu se ujali dva herci Slováckého divadla Alžběta Mahdalová a Pavel Majkus a tematicky se zaměřili na dabing a rozhlas. Co se od nich publikum u počítačů dozvědělo?

Alžběta jako mladá dabovala erotické povídky. Pak se na ně dívala se svou největší fanynkou

Posluchače samozřejmě zajímaly oblíbené veselé historky z natáčení, a tak se jim Alžběta Mahdalová svěřila například s tím, jak jako mladá přičichla i k dabování filmů pro dospělé.

„Byla jsem studentka, měla jsem dvacet let a v Brně jsme seděli v hospodě s jedním režisérem. A ten řekl, že mám velice sexy hlas a jestli nechci dabovat i lechtivé filmy, které mají příběh i vtip a že jsou za to dobré peníze. Tak jsem na to kývla,“ vypráví herečka. „Potom to dávali hluboko v noci na slovenské televizi. A protože mě samozřejmě zajímalo, jak to ve výsledku vypadá, nařídila jsem si u rodičů na 4 ráno budík a sedla k televizi. A vzápětí se ke mně přidala moje největší fanynka, tedy maminka. Takže jsme se na to moje vzdychání chvíli dívaly spolu. Pak už jsem to nevydržela a v rozpacích se omluvila, že už jdu spát“ směje se Alžběta.

 

České buchty s Erikou Stárkovou

Alžběta Mahdalová zavzpomínala i na práci pro rozhlas, konkrétně na nejoblíbenější roli ve hře Radmily Adamové České kuchty super buchty. V Českém rozhlase Brno ji natočila v roce 2010. „Po spoustě malých roliček to najednou byla velká, titulní role. Ten text byl místy hororový, ale hodně vtipný. A hlavně jsem hru natáčela s Evou Novotnou a Erikou Stárkovou. V tomto složení to s oběma holkama byla neskutečná sranda a samozřejmě herecký koncert,“ svěřuje se Alžběta.

 „Na Supermana lidé dodnes vzpomínají,“ říká Pavel Majkus

Pavel Majkus se dabingu věnoval především začátkem 90. let ve zlínských filmových ateliérech. Jeho hlas tak zněl v mnoha filmech a dokonce ve slavném americkém seriálu Superman.

„Natočili jsme rovnou dvě série, hrál jsem jednoho z novinářských kolegů hlavního hrdiny. Zajímavé bylo, že po první sérii v Americe tu roli přeobsadili jiným hercem, ale já už jsem jako jeho hlas zůstal, takže jsem ztvárnil vlastně dva herce,“ usmívá se Pavel Majkus.

Na začátku 90. let se ještě dabovalo takzvaně postaru, tedy že herci stáli všichni u jednoho mikrofonu a vzájemně se doplňovali. „Měl jsem to moc rád, je to herecky zajímavější, musíte na sebe být s kolegy herecky napojení. Vždycky je lepší, když jste u toho mikrofonu napnutí čtyři, než když jste u toho napnutý sám, jak se to dělá dnes,“ směje se zkušený herec.

Na Supermana dodnes rád vzpomíná, a nejen on. „Spousta lidí si i po těch letech seriál Superman vybaví. Pro mě je to nostalgie a vzpomínky na doby, kdy jsme dabovali třeba celou neděli od 9 do 17 hodin, než jsme nadabovali celý film,“ uzavírá Pavel Majkus.

Otázka pro Moniku Kalinovou, manažerku projektu Herec do každé hodiny: „Jak vzniklo Divadlo do ucha?“

„Oslovil mě kamarád, jestli bychom mohli udělat i něco pro skupinku nevidomých a slabozrakých. Intenzivně jsem přemýšlela, co by pro ně mohlo být zajímavé, jak a o čem se bavit, když už samotné slova divák a divadlo jsou opřené o dívání se. Napadlo mě jít na to přes jiný smysl - přes sluch. A tak vznikla beseda s názvem Divadlo do ucha, která byla o rozhlasovém herectví, dabingu a práci pro rádio. A připravili si ji spolu v tomto velmi zkušení Pavel Majkus a Ažka Mahdalová,“ vysvětluje Monika Kalinová, že práce na Herci do každé hodiny je občas dost velká výzva.

A už teď Monika čelí další neobvyklé výzvě. Do divadla totiž dorazila poptávka na besedu Herec do každé hodiny - do hodiny ekonomiky.

 „Pomohli jste nám utéct před nervozitou,“ děkují posluchači

„Hercům Slováckého divadla Alžbětě Mahdalové a Pavlu Majkusovi patří obrovský dík za to, že nezištně šli do této akce, která dle mého nemá v naší komunitě obdoby. Pomohli desítkám z nás utéct alespoň na chvíli před všudypřítomnou nervozitou a negativitou situace okolo nás. Zrakově postiženým se v dnešní době hledá odreagování jen velmi obtížně, takže si této aktivity herců opravdu moc vážíme. Díky za to a snad již brzo nashle v hledišti,“ vzkazuje Vojtěch Železník ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, pobočky UH.

 Pokyvování hlavou nikdo neslyší

Alžběta Mahdalová se svěřila i s dřívějším zážitkem, díky kterému mohla nahlédnout do světa nevidomých a slabozrakých.

„První zkušenost jsem udělala před lety v Kavárně Potmě, kde si člověk může vyzkoušet, jaké to je navštívit kavárnu, když nevidí,“ začíná vyprávění Alžběta.

„Tehdy nás jedna nevidomá průvodkyně ještě dřív, než jsme vešli do kavárny, upozorňovala, že pokud bychom měli nějaký problém, ať se neváháme ozvat. A ta naše skupinka pokývala hlavami, jakože rozumíme. Ale ta slečna se znovu zeptala: Je to všem jasné? A my jsme opět pokývali hlavou. Nakonec slečna průvodkyně s úsměvem řekla: Tak už tady asi nikdo není, všichni zřejmě odešli a já tu zůstala sama. V tu chvíli jsme si uvědomili, že pouhé kývnutí nestačí, a tak jsme překotně a možná i víc než nahlas řekli své ano,“ usmívá se vzpomínce Alžběta Mahdalová.

 Rychlé šípy pro nevidomé? Ano, i to šlo

S nevidomými a slabozrakými diváky mají uherskohradišťští herci své zkušenosti. „Poprvé jsem si nevidomé publikum uvědomil před mnoha lety, když jsme ještě na Malé scéně hráli Rychlé šípy,” vzpomíná představitel Jindry Hojera David Vaculík. „Když se totiž trochu posvítilo do hlediště, viděli jsme diváky, kteří nemají hlavy vůbec otočené směrem na jeviště, ale měli je různě sklopené, dívali se stranou a my jsme ten fakt, že se na nás vůbec nikdo ,nedívá’, neuměli zpracovat. Brzy jsme nad tou zvláštností ale mávli rukou a ukázalo se, že to bylo představení jako každé jiné. I tito diváci se smáli na úplně stejných místech jako ti ostatní a ani k tomu celé to naše rychlošípácké líčení a kostýmy nepotřebovali,” vzpomíná David Vaculík.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace