Majstr Martin Hrbáč je v současné době nepochybně největší osobností Horňácka. Skromný a pokorný samouk. Pokračovatel slavného rodu Hrbáčů, ze kterého pochází mnoho vynikajících lidových zpěváků a muzikantů.

V lednu oslaví 85. narozeniny a stále má silnou touhu a chuť hrát a zpívat lidem. Jeho muzikantský život provází horňácké písničky, ve kterých se odráží těžký život v podhůří pod Javořinú, ale i láska, radost, bolesti, soužení, vojna, život a smrt. Učil se a muzikantské grify i zpěv odposlouchával od slavných majstrů, Joženy Kubíka, pana rídícího Okénky, bratrů Pracharů, vrbeckých Ňorkú a bratranců Dušana a Luboše Holých. Dokáže vykouzlit úžasné melodie, které mají duši...

Co by však byl legendární primáš bez své ženy Jitky, která jej oddaně podporuje a vytváří mu zázemí více jak šedesát let?! V předvánočním čase jsem se s oběma setkala v jejich domě, kde na mě dýchla atmosféra velké rodiny a muzikantská přátelství...

Narodil jste se v Hrubé Vrbce jako nejmladší z šesti dětí.

Náš domek měl enom izbu, síň, komoru a chlév. V jizbě nás bydlelo devět! Rodiče, šest sourozenců a babička. Rodiče se starali o hospodářství a já, i když sem musel pomáhat, vždycky sem našel čas zahrát si na husle bratra Jana. Oni se však nezlobili. Spíš ně podporovali. Když byla nejaká oslava, tata mně řekl, ať mu zahraju, a pak se mnou zpíval.

 Kdy jste si uvědomil, že máte v krvi muziku?

Už od mala jsem ve folkloru žil. Máti a sestry rády zpívaly a často mě braly s sebou vyšívat k Drlíkom a Řehákom. Tam se všude zpívalo a já sem to rád poslúchal. Štěstím také bylo, že se brácha začal učit na husle. Pučoval sem si je od něho a vrzal tak dlúho, až sem sa vyvrzal na muzikanta a nakonec i primáša.

Vzpomínám si, že jako malý kluk sem v izbě stál u okna, hrál na husle a pozoroval z okna, jak venku jezdí voze s koňama. Tehdy sem ucítil zvláštní vztah mezi muzikú a děním venku. Také otec byl vynikající zpěvák a muzikant. Na nedělní odpoledne mě brával „pod lipu“ před chalúpkú majstra Joženy a cimbalisty Kýra, kde sa scházeli muzikanti a zpěváci ze širokého okolí. Tam sem to měl velice rád a dycky toužil hrát jak Jožena.

 Chodil sem hrávat k Joženovi Kubíkovi a Kýrovi a už v 8. třídě sem s něma hrál poprvé na mysliveckém plesu na Myjavě, a to dokonce v „pekle“. (smích)

 Co vás drží u muziky dodnes?

Když cítím, že se lidem líbí, jak hrajeme, dycky cítím, že musím hrát jako o život. Tak je tomu už šedesát pět let. Je pro mě veliká odměna, že lidi tleskají a mají nás muzikanty rádi.

 Často vyprávíte o nezapomenutelných nedělních odpolednech pod lipú ve Vrbce. Stýská se vám po těch časech?

Stýská se mně hlavně po časoch, kdy sem byl mladý a taky přiměřeně zdravý. Dneska už je ke škodě lidí úplně jinačí život. Dřív měli všeci mnohem víc času. Dnes je každý nervózní, že neco nestíhá. Naštěstí, muzikanti si nezávidí, podporují se a drží spolu, aby sobě a lidem udělali radost.

Horňácko máte v krvi. Čím je tak specifické, že z této krajiny pochází tolik osobitých umělců?

Myslím, že to je rodově. Bylo těžké se uživit, protože pole bylo samé kamení, a aby to všecko přežili, museli si pomáhat písničkou.

 Máte na Horňácku nějaké oblíbené místo?

Já sem měl dycky rád Joženův a Kýrův baráček. Vždycky, když sem dojel domů, nestalo se, abych sa nezastavíl. Kýr sedl za cimbál, já sem vzal husle a za chvilku už přišel i Jožena a někdy i další muzikanti - Jan Miklošek, Jura Janás, pan rídící Okénka a ujec Holý, můj tata a další.

Měl jste štěstí, že jste potkal svou ženu, která vám stojí po boku přes šedesát let. Kdo vám ji seslal z nebe?

Može za to bratranec Jaroš Hrbáč z Uherského Brodu. Když sa chystal ožénit, říkal sem mu, aby ně dovédl nejakú šikovnú družičku. Jaroš dovedl na svatbu kamarádku svojí nastávající ženy a světe, div se, přeskočila veliká jiskra, ze které vznikla veliká láska.

 Je pravda, že jste v neděli odpoledne šel nejdříve za Joženú a teprve pak na rande?

Ano. Když sem s ženú eště chodil, tak v nedělu odpoledňa sme často nejprve zašli k Joženovi. Já sem k Joženovi strašně rád chodíval. Zaklepal sem na okénko a jeho žena Kača už volala: „Jožko, je tu Martinek.“ Šli sme do jeho jizbičky, kde měl klavír, a já sem hrál na husle a on ňa učil harmoniu. Od něho sem sa naučil nejvíc.

 Prý vás váš „Martínek“ sbalil na jeho tanec odzemek...

(smích) Jožena Kubík hrál ženichovi Jarošovi už v pátek na svíci. Bylo veselo. Kluci tancovali pod návratím a můj Martin z nich odzemek tancoval opravdu nejlépe. Už byl otrkaný školou Dušana Holého z Brna a uměl světácky zapůsobit.

 Jitko, vy jste také chodila do nějakého souboru?

Já jsem měla lidové písničky vždycky moc ráda, ač rodiče mě k nim nijak nevedli. Maminka si občas doma zazpívala, ale tatínek byl nemuzikální. Až když jsem přišla na dvanáctileté brodské gymnázium, začala jsem chodit do hopsáku. Tančili jsme ve straňanských krojích a profesor Moulík nám hrál na housle. Bylo to bezva, moc nás to bavilo.

 Tam vznikl zárodek pochopení pro život s muzikantem?

Možná. Já jsem si folklor zamilovala v šestnácti v Praze na spartakiádě, kde jsme společně se soubory z celého Československa účinkovali v pásmu Píseň rodné zemi.

Nám bylo šestnáct a atmosféra byla tehdy na Strahově při nočních nácvicích i vystoupeních opravdu neuvěřitelná. Byla tam obrovská legrace, spousta písniček a tanců. Na to nikdy nezapomenu. Tam jsem si folklor zamilovala.

Co by měla mít primášova žena, aby spolu vydrželi v lásce celý život?

Pevné zuby, abych z pusy nic nevypustila. Díky tomu, že mám nesmírně ráda všechny lidi okolo lidových písniček, všechno jsem to vydržela. Já jsem si vážila, v jaké se můžu pohybovat společnosti. Díky nim jsem prožila úžasný život plný písniček a legrace. Jezdila jsem s nimi na vystoupení a měla jediný úkol, rozvézt je po hračce domů. Někdy jsem polykala vztek, když jsem muzikanty tahala do auta. Trvalo to často i dvě hodiny - jednoho jsem usadila a než jsem dotáhla druhého, první mně utekl zpátky za kamarády. (smích)

Doteďka, když hrají, je hrozně ráda poslouchám. Už šedesát let! Pro mě je to úžasné, bars jsem některé písničky slyšela stokrát.

 Nežárlila jste někdy?

Já jsem mu ten zájem publika přála a nechtěla mu to kazit. Věděla jsem, že mu zájem lidí dělá dobře. Mně to všechno vynahradila úžasná atmosféra, jaká bývala na hračkách. Všady jsem s ním jezdila, ale sedávala bokem. Dívala jsem se, jak mu jedna děvčica sedla na koleno, další na druhé, třetí se ho chytila okolo krku. Seděla jsem dva metry od něho a říkala si: To se pyšníš, kohúte! (smích) Dom jsme ale došli ruku v ruce.

Vy si vážíte, že vás žena tak podporuje?

Lepší jsem si nemohl vybrat. Čtyři roky jsem s ňú chodil, premýšlál. (smích) Vybral jsem si ale velice dobře. Tehdy, když ně ju Jaroš vybral za družičku, netušil, že je můj osud.

Hodně muzikantů skončilo, když se oženili, protože měli doma peklo. Já mám na rozdíl od iných skvostnú ženu.

 Vy jste vystudoval v Brně vysokou školu strojní, nastoupil jste do veselských železáren, kde v roce 1966 vznikla i vaše první muzika. Při muzicírování jste stále pracoval. Nelitoval jste někdy, že nejste profik?

Nikdy jsem nelitoval. Moje hraní bylo takovým pohlazením po práci. V muzice sem hrával enom pro radost. Když sem si uvědomil, že třeba muzikanti z Brolnu musí hrát každý den, tak nevím, lesti by ně to pořád bavilo.

V trubkárnách, kde sem dostal místo i s bytem, působila cimbálovka Joženy Kubíka, kterou sem po jejich skončení vystřídal. Tehdy vznikla moje první muzika, Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče.

 Spolupracujete s Petrem Mičkou, s Muzikou Folklorikou  - muzikanti na vás visí očima, jako jste kdysi visíval vy na Joženovi. Jaký je to pocit?

Úžasný. Někdy, když slyším hrát Petra z rádia, říkám si, hraju to já, anebo on?

 Jdou vaši synové ve vašich stopách?

Museli hrát všichni. Ale jen nejstarší syn Martin u folkloru zůstal, ač byli muzikální všichni. Prostřední Danek se mnou zahrál i čardáše, ale kvůli zaměstnání bohužel skončil. Nejmladší Pavel z huslí zběhl k basové kytaře. Hrával v Sad Harmony a teď je členem kapely Hádramašmátrá...

Jak probíhaly Vánoce, když jste byl malý kluk?

Před svátkama jsme vyráběli ozdoby, lepili reťázky z papíru. Na Štědrý den sa odpoledne ozdobil stromek, v pět hodin se šlo do kostela a v šest hodin už bývala štědrovečerní večeřa.  Z kostela sem spěchál a hrozně sa těšil, co dostanu pod stromek. Čekal sem vždycky v kuchyni, až zazvonil zvonek. Pamatuju si, že sem dostal vyřezávaného koníka. Později sem dostal i merkura, což bylo nejvíc!

Hrubá Vrbka byla od pradávna rozdělena na evangelíky a katolíky. Hrbáčovi byli evangelíci, a proto nedodržovali přemíru křesťanských zvyků. K večeři se podávala lehúčko zasmažená kyselica s uzeným masem a hříbkama, pupáky a králičí maso s trnkovú omáčkú. Máti uměla péct, takže napekla cukroví.

Rád vzpomínám, jak k nám chodívala Kača, Joženova žena, s kamarádkú na koledu. Došly  s nošama na zádoch, v pasu za remeněm měly flašku a začaly zpívat cigánské koledy. Jednu štamprlu vypily, druhú nalély trachtérkem do flaše, máti jim dala do noše výslužku a bylo veselo.

 Vzpomínáte na první společné Vánoce?

Ještě za svobodna mě pozvali na svátky k Hrbáčom. Po štědrovečerní večeři se všichni vydali na koledu, zpívat po rodině. Vyšlo nás několik a na konci dědiny nás byl už velký sbor, jehož zpěv se nesl nocí jako silná vlna. Bylo to úžasné. Vzpomínám si, že se zpívala nádherná evangelická vánoční píseň Slyš, jaká to libá píseň rozléhá se po nebi. Byl to úžasný prožitek.

 Přenesli jste tuto tradici i do Veselí?

První společné Vánoce po svatbě sme už bydleli ve vlastním bytě ve Veselí. To už sem měl svoji muziku a díky ní sme začali ve Veselí psát naše muzikantské dějiny. Po štědrovečerní večeři sme tak jako u nás doma ve Vrbce vyrazili na koledu po kamarádoch muzikantoch. Začínalo sa u nás a přes Smutné, Trachtulcovi, Slovákovi se končilo za svítání u Mičků. Postupně se nabalovali muzikanti, až nás bývalo přes dvacet. Když šli lidé ráno do kostela, my sme se teprve vraceli domů. (smějí se oba manželé)

A jak vypadá Štědrý den s šesti vnoučaty?

Na Štědrý den se u nás naši synové s rodinami sejdou, nachystám oplatky s medem a navařím desetilitrový hrnec kyselice, kterou mají rádi. Po večeři si u stromečku zazpíváme pár koled, samozřejmě za doprovodu huslí.