Eva Jiřikovská působí jako čistá studánka

Eva Jiřikovská působí jako čistá studánka
Foto: archiv divadla  /  Eva Jiříkovská.
Uherské Hradiště Společnost 27 / 03 / 2012

Nadšená folkloristka a tanečnice navrhuje kostýmy pro desítky inscenací

Divadelní výtvarnice a dlouholetá tanečnice Hradišťanu Eva Jiřikovská působí jako čistá studánka. Provází ji pověst velmi nenápadné skromné dámy, která je usměvavá a ochotná. Do dnešní uspěchané, bezcitné doby jako by snad ani nepatřila…
Miluje folklor, filmy, divadlo a hlavně svoji práci scénografky a kostýmní výtvarnice ve Slováckém divadle - je podepsána pod mnoha návrhy scén, kostýmů, ale i plakátů a vůbec celé grafické podoby Slováckého divadla, kostýmů taneční složky Hradišťanu, Manéže Boleslava Polívky, Forbíny Tomáše Matonohy…
Letos získala Cenu komediantů Slováckého divadla za Modré květy v režii Jakuba Macečka, ČT o ní dokonce natočila nedávno odvysílaný medailonek v pořadu Divadlo žije.  
I když o sobě nerada mluví a nemá potřebu se prezentovat na veřejnosti, dodržela úmluvu o rozhovoru, kterou jsme si daly před čtyřmi lety na výstavě ve foyer Slováckého divadla, již věnovala babičce.

Kde se v tobě vzal výtvarný talent?  
Ač je sestra ryze sportovního nadání, mě vždycky bavila výtvarka. Nějaký výtvarný talent jsem pravděpodobně zdědila ze strany od tatínka, kde byly umělecké geny. Pamatuji si na krásné obrazy a porcelán tety Erny z Luhačovic, některé sestřenice studovaly UMPRUM.

Takže tvá cesta byla jasná?
Člověk míní, ale život mění. Chtěla jsem sice jít na umprumku, ale nedostala se. A DOBŘE TAK! Začala jsem tedy studovat na hradišťském gymnáziu, kde jsem potkala osud v podobě profesora Jiřího Salajky. Ten položil základní kámen k tomu, že jsem se rozhodla výtvarnému umění věnovat do budoucna naplno. Byl to pro mě obrovský vzor, kvůli kterému jsem šla studovat pedagogickou fakultu. Tvořit se studenty a ve volném čase si pak něco ukutit jen tak pro sebe - to byl můj cíl.
Pod vedením Salajky jsem našla lásku v grafických technikách. Když jsem pak jela na přijímací zkoušky, vezla jsem tunu grafických listů. A je pravda, že jsem tím množstvím komisi vyrazila dech. I když není důležitá kvantita, ale kvalita ...

Co pro tebe znamená Slovácké divadlo?
Je to můj druhý domov. Chodím nadšená do práce, protože je zároveň mým koníčkem. Je tady také parta skvělých lidí, bez kterých bych si to ani nedovedla představit  - mými nejbližšími spolupracovníky jsou a byli Drahomíra Ulmová, Pavlína Pavlíčková, Eva Prokešová, Jirka Janík a další profese, které jsou nutné k mé práci, holky z vlásenkárny, garderoba a nejvíc kluci z techniky! Ty mám opravdu ráda, moc jim děkuji. Také panu řediteli Stránskému, který je nesmírně vstřícný ke všem lidem v divadle.

Relaxuješ tedy při tvorbě grafik?
Vůbec nemám čas na vlastní tvorbu. Poslední výstavu jsem měla před čtyřmi lety a byla to malba. A jak mně ten štětec  a barvy upadly, tak to už zůstalo. Snad se k tomu ještě někdy vrátím… určitě! Jen je teď důležitější divadelní činnost, více naplňující.
Jak vlastně vzniká kostým? Můžeš uplatnit své představy, nebo se musíš podřizovat?    
Inscenační tým se schází, je nastíněna jakási vize, o které pak diskutujeme. Některý režisér nechává výtvarníkovi volnou ruku, jiný zase striktně dodržuje přesně dané zadání a své představy. Většinou však naštěstí spolupracuji s lidmi, kteří mi nechávají volnou ruku a jen tak volně nahazují své nápady, které posouváme dál. Mám určitou představu, ale nápady nejvíc přichází až s materiálem a postavou herce...

Čím se inspiruješ?
Tak třeba inspirace pro Kalibův zločin J. A. Pitínského, kde jsme si v úplném začátku řekli, že striktně dodržíme kostým konce devatenáctého století. Studovala jsem knihy, ve kterých jsem nic pořádného z Podještědí neobjevila. Také jsem si dopisovala s etnografy z muzea v Jilemnici i Trutnově a nakonec jsem vyjela materiál osobně nastudovat... No a nakonec jsem použila igelitovou ubrusovinu k postavě Boučkové, protože se tam prostě hodila  - přesně totiž vystihovala tu její velikost, nabubřelost a nadutost. A o tom i scénografie je, není nutné dodržovat přesně dané, pomáhá obrazová fantazie a je možnost postavě pomoct ještě jiným způsobem.

Kolik nakreslíš skic, než je dílo hotovo?  
Kreslit jsem přestala, nelíbila se mi moje kresba - místo postav jsem dělala takové roboty. Tak pracuju na počítači formou montáže, ve které se vracím jakoby do dětských let, kdy jsme na vystříhané panenky se záložkami oblékali šatičky. Na Googlu si najdu konkrétního herce, ořežu mu hlavu a pak vymýšlím, vyměňuji a oblékám kostýmy v počítači, umazávám, přidávám, klonuji, nadnáším, virtuálně přišívám, barvím, nasazuju paruky, líčím… Někdy se u té práce přistihnu, že se usmívám, protože je to dobrodružství, jak to tak vzniká a jukne na mě hotová postava. U scén je to podobné. Upletla jsem si tím ale na sebe bič, protože je to velmi pracné. Skicování a kreslení je rozhodně rychlejší.

Máš kromě svého učitele Salajky nějaké vzory?
Obdivuji práci scénografa Marka Cpina, který má to výtvarno v sobě neuvěřitelné, jiné, fotografické. Zmínila bych další, ale tento člověk je ze všech nejvíc výrazný.

Jsi schovaná za tím vším - není ti líto, že se nikdy neobjevuješ na jevišti?
 
Ne! Já se stydím čím dál víc. Hrála jsem jen jednou v Lišce Bystroušce v režii J. A. Pitínského Kočku. Byla to zajímavá zkušenost, bavilo mě zkoušení. Obdiv ovšem hercům, protože ty reprízy už prostě pro mě nebyly zajímavé. Už se udržoval tvar hry a nemohlo se to někam vyvíjet a posouvat dál…

Co tě kromě Hradišťanu dobíjí?
Když se práce daří, to je pro mě největší relax. Jinak jsem také vášnivý lyžař a snowboardista. Loňskou zimu se mi podařilo najít týden, kdy jsem mohla vyrazit na hory, ale letos to opravdu nešlo - musela jsem pracovat o sobotách i nedělích. V prosinci jsem v Janáčkově divadle Brno dělala scénu k operetě, během toho už vznikaly návrhy na Kalibův zločin do našeho divadla, jenž měl premiéru začátkem února, navazovala březnová premiéra Crashe u potoka na motivy románu Karolíny Světlé ve Švandově divadle v Praze režiséra Dodo Gombára, v mém domovském divadle připravujeme s panem Igorem Stránským Kdyby tisíc klarinetů, hned poté mě ještě pan Pitínský požádal o spolupráci ve zlínském divadle.

Do Prahy bys za nějakou stálou lákavou nabídkou nešla?
Nešla bych. V Praze jsem tři dny a už spěchám zpátky. Doma je prostě doma. Ten pohled, když vyjedu z Buchlovských hora a otevře se ta kotlinka, v dálce s výhledem na Javořinu… (Teď je to tam trochu zarostlé a ten pohled není tak otevřený, ale všichni ho přece známe!) Uh. Hradiště je místo, kde jsem se narodila, kde žiju, a jsem nadšená, že tady máme naše divadlo. Někdo mluvil o slováckém nacionalismu, kdesi v nějaké debatě, ten člověk je hloupý a nadutý.

A přání do budoucna?
Věřit, zdraví, a aby ta moje práce byla nadále k něčemu platná, práce s výtečným kolektivem. Aby v ní neumřela duše...

autor: IVA PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace