Hasiči byli a zůstanou mým životem, říká Václav Holásek

Foto: Jan Pášma  /  Václav Holásek obklopen starostou SDH Staré Hutě Petrem Polesným, starostou SDH Buchlovice Martinem Lukeštíkem, starostou SDH Kunovice Tomášem Bartoněm, starostou SDH Těšov Františkem Vlčnovským a Antonínem Martínkem, členem SDH Staré Město.

Hasičem se stal už jako mladý kluk ve Zlechově. Přitahovala ho technika, síla motorů, ale především parta lidí a možnost pomáhat druhým. Od roku 1983 pak Václav Holásek vedl okresní dobrovolné hasiče a postupně působil také v krajských a ústředních funkcích. Po více než čtyřiceti letech nyní předal pomyslné žezlo mladším.

Z hasičského života však neodchází. Stal se čestným starostou a dál chce pracovat pro zasloužilé hasiče a funkcionáře. Když bilancuje dlouhá desetiletí služby, hovoří o pocitu dobře odvedené práce, o lidech, na které se mohl spolehnout, ale také velmi otevřeně o vlastní rodině. Právě její tolerance a podpora mu umožnily zasvětit dobrovolným hasičům téměř celý život.

Když se ohlédnete zpátky, co se vám vybaví jako první? V čele okresních dobrovolných hasičů jste strávil přes čtyři desetiletí. Je to pro vás především hrdost, nostalgie, únava, nebo pocit dobře odvedené práce?

Myslím, že se ve mně všechno, co jste zmínil, mísí dohromady. Vzhledem k mému věku a současnému zdravotnímu stavu jsem cítil, že nastal správný čas předat pomyslné žezlo dál. Takže je v tom určitě i únava. Zároveň mám pocit dobře odvedené práce. Když se podívám na tu dlouhou řadu let, vidím spoustu věcí, které se nám podařily. Ať už šlo o práci s mládeží, nebo s nejstarší generací hasičů.

Hrdost je možná příliš silné slovo. Jsem ale rád, že jsem se dokázal postavit všem překážkám, které se na té cestě objevily, a že jsme je společně s celým týmem překonali. Měl jsem kolem sebe lidi, na které jsem se mohl opravdu spolehnout. A nostalgie? Ta teprve asi přijde.

K hasičům jste vstoupil už jako mladý kluk ve Zlechově a postupně jste prošel cestou od řadového člena až po nejvyšší okresní, krajské i ústřední funkce. Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy jste si uvědomil, že pro vás hasičina nebude jen koníčkem, ale celoživotním posláním?

Nejprve jsem se rozkoukával. Stejně jako mě přitahovala síla motorů u motocyklů, rychle si mě získaly také motory v hasičských vozech. Nejvíc mě ale u hasičů bavila parta lidí. A samozřejmě také pocit, že mohu někomu pomáhat. Nikdy jsem si nemyslel, že budu v té nejvyšší roli tak dlouho. Že ale budu hasičem až do smrti, jsem věděl téměř od začátku.

V roce 1983 jste převzal vedení okresních hasičů. Kdybyste měl porovnat tehdejší dobrovolné hasiče s těmi dnešními, co se změnilo nejvíc? Technika, organizace, administrativa, vztah obcí, nebo samotní lidé ve sborech?

Samozřejmě se toho změnilo hodně. Od techniky přes administrativu až po legislativu. Co se ale nezměnilo, jsou nadšení lidé, kteří věnují svůj volný čas dobré věci. Lidé, kteří jsou ochotní nezištně pomáhat. Dokud se toto nezmění, nemusíme se o budoucnost dobrovolných hasičů bát.

Dobrovolní hasiči jsou na Slovácku víc než jen zásahová jednotka. Jsou součástí života obcí, slavností, soutěží, výchovy dětí i místní identity. Čím si vysvětlujete, že právě na Slovácku má hasičské hnutí stále tak silné kořeny?

Lidé na Slovácku milují život ve všech jeho podobách. Ať už je to dobré víno, muzika, krásné ženy, nebo udržování tradic. Vzájemně si pomáhají, drží při sobě a nejsou lhostejní. To je naše síla. To jsou naše hluboké kořeny. Jasně, chlapi se občas pohádají, někdy si dají i pár facek, ale pak se jede dál. Právě pospolitost je tím, co náš spolek živí a dává mu sílu.

Za vašeho působení se na Uherskohradišťsku dařilo udržovat silnou členskou základnu a pracovat s mládeží. Co je podle vás tajemstvím toho, že děti a mladí lidé k hasičům přicházejí a zůstávají u nich i v době, kdy mají tolik jiných možností?

Jednoznačně rodiny. Pokud v tom děti vyrůstají celý život, je přirozené, že jdou ve šlépějích svých rodičů. Mám čtyři dcery. Všechny si prošly závodní érou u hasičů a všechny mají za manžely hasiče. Už ve vnukovi vidím nastupující další generaci. Ten si kromě dobrovolné služby vybral i tu nejnáročnější cestu – stal se profesionálním hasičem. Je to velmi těžká a náročná práce. Na našem okrese je celá řada hasičských rodin, ve kterých si lidé toto poslání předávají z generace na generaci. A právě v tom je ono tajemství.

Hasičský sport se stal pro mnoho mladých lidí první školou disciplíny, týmovosti a odpovědnosti. Jak důležitý je podle vás pro budoucnost dobrovolných hasičů? A nehrozí někdy, že sportovní stránka převáží nad tou zásahovou a spolkovou?

Hasičský sport je podle mě velmi důležitý. Mnohdy právě jeho prostřednictvím vtáhneme mladého člověka do hasičského dění. Navíc při zásahu potřebuje člověk dobrou fyzickou kondici, takže se nám to krásně propojuje. Všechny tři stránky – spolková, zásahová i sportovní – se vzájemně doplňují. Myslím si také, že hasičský sport spojuje generace. A to je důležité zachovat, abychom byli spolkem skutečně pro všechny.

Dobrovolní hasiči dnes čelí jiným nárokům než dříve – od zásahů a ochrany obyvatelstva až po administrativu, technické vybavení či generační obměnu. Co je podle vás největším úskalím, které musí sbory v obcích zvládnout, aby zůstaly živé a funkční?

Myslím si, že nároky jdou s dobou. Mění se, ale nejsou ani větší, ani menší. Jsou zkrátka jiné a neustále se vyvíjejí. Za nejdůležitější považuji udržet ve sborech mladé lidi, aby mohl sbor růst, přirozeně stárnout, ale zároveň měl zajištěnou další generaci. Velmi důležité je také jeho zázemí. Tam, kde se hasiči nemohou scházet, protože nemají kde, nebo nemají techniku, která by je udržovala v aktivní službě, sbory často postupně zanikají.

Proto je nesmírně důležité, aby měl sbor podporu své obce. Právě proto mě velmi trápí, že v obci, kde bydlím – ve Zlechově – se nám toto nepodařilo. Sbor tam nemá potřebné zázemí, a proto také postupně zaniká.

Jak důležitá je pro dobrovolné hasiče podpora měst, obcí a Zlínského kraje? Pozná se podle vás dobrý starosta a dobrá obec také podle toho, jak se starají o své hasiče?

Pro dobrovolné hasiče je spolupráce s městy, obcemi a Zlínským krajem nesmírně důležitá. Jen dobrá spolupráce na všech těchto úrovních může zajistit vše potřebné k tomu, aby hasiči dobře fungovali. Mou prioritou bylo vždy přímé a transparentní jednání, vstřícnost a snaha porozumět potřebám obcí, měst i kraje. Zároveň ale bylo nutné, aby také jejich představitelé rozuměli potřebám hasičů. Když se obě strany dokázaly potkat uprostřed cesty, byli spokojeni všichni.

Za svou dlouholetou práci jste obdržel řadu vyznamenání a ocenění – od hasičských řádů až po ocenění hejtmana či starosty. Co pro vás tato uznání znamenají? Berete je jako osobní ocenění, nebo spíše jako ocenění práce všech dobrovolných hasičů na Uherskohradišťsku?

Každého ocenění jsem si vždy vážil. Ať už to byla medaile, řád, nebo obyčejné poděkování od lidí, kterým jsme například po zásahu vyčerpali zatopený sklep. Nikdy jsem to nevnímal jen jako osobní ocenění. Bral jsem to především jako ocenění našeho poslání a všech lidí, kteří se snaží nezištně pomáhat druhým.

Letos jste předal hlavní odpovědnost mladším, stal jste se čestným starostou a zároveň předsedou Zasloužilých hasičů a funkcionářů. V čem chcete pokračovat dál? A dovolí vám hasiči konečně věnovat více času rodině a dalším koníčkům, nebo už jednou provždy zůstanou tím hlavním?

Je opravdu těžké se po tolika letech loučit. Předat štafetu jsem se ale nebál. Vím, že v našich řadách je spousta kvalitních lidí, kteří budou dobrovolné hasiče v našem kraji dobře vést. Být po tolika letech úplně mimo hasičské dění jsem si vůbec nedovedl představit, a tak mé další kroky směřovaly do řad těch nejstarších. Tam bude moje práce pokračovat.

Co se týče rodiny, vím, že vůči ní mám velký dluh, který bude těžké splatit. Mé dcery musely chodit na schůze, na hřiště nebo na sekretariát, aby se mnou vůbec mohly mluvit nebo něco řešit. Vím, že jsem u spousty důležitých věcí nebyl.

Zároveň ale byly součástí velké hasičské rodiny, ve které našly přátele, své budoucí manžele i dovednosti, které by jinde nejspíš nezískaly. Dnes všechny pracují v pomáhajících profesích a já věřím, že právě to jsem jim předal – touhu pomáhat, být vytrvalý a nezištný.

Mé největší poděkování patří nejen dětem, ale především mé ženě. Kdyby nebyla tak tolerantní, vůbec bych takovou funkci nemohl vykonávat, a už vůbec ne tak dlouho. Přestože jsem byl často pryč, ve chvílích, kdy jsem pochyboval, byla to právě ona, kdo mě motivoval, abych pokračoval.

Teď si oba užíváme zaslouženého odpočinku. Radost nám dělají vnoučata, pravnučka a také papoušek, kterého jsem si pořídil, takže mám stále kolem koho běhat. Nejsem typ člověka, který by jen seděl v křesle. A samozřejmě se těším na práci pro zasloužilé hasiče. Takže pro mě vlastně nic nekončí.