Na dveřích Vyprodáno a uvnitř vydýcháno, tak to v pátek vypadalo v sále klubu Mír. Publikum nejprve rozparádil objev loňského roku Marek Ztracený, který už ví, že se v plastových láhvích od minerálky nealko na koncerty nenosí. Poté bojovala s nachlazením Anna K. K vítězství jí pomohla atmosféra v sále, která ji vyburcovala k vynikajícímu výkonu. Na takové koncerty se nezapomíná. Věděli to i diváci, kteří nemocnou zpěvačku nechtěli pustit z pódia. Stejně jako publiku Anna nakonec „podlehla“ i redaktorce DOBRÉHO DNE.
„Nesnažím se nijak jinak zviditelňovat než muzikou,“ varovala ji zpěvačka. „Miluju tu atmosféru koncertů, živého kontaktu s lidmi. Ale čím dál míň mě baví ta omáčka kolem. Mám ale štěstí, že i když nejsem nikde moc vidět v bulváru a televizi, lidi na moje koncerty chodí.“

Vaše písně jsou často romantické, mají atmosféru, příběh i smysl. Jaká jste vlastně ženská - ryze praktická, či bláznivě romantická?
Člověk se sám těžko hodnotí - může se vidět trochu jinak, než to působí navenek. Myslím ale, že se ve mně obě tyto polohy najdou. Velmi ráda bych byla jen ryze romantická, ale život to směruje tak, že v sobě musím nacházet i tu praktickou část. Nejvíc jsem ji hledala při stavbě našeho domu.
Dům jste sama navrhovala?
Stavba našeho vysněného útočiště se mnou pěkně zamávala, hodně jsem přecenila svoje síly - donutit některé řemeslníky, aby jednali férově, byl nadlidský výkon. Dům jsem nenavrhovala sama, podle mých představ jej navrhl jeden mladý student, který neměl ještě dodělanou školu - podle toho také některé věci v domě dopadly. Dnes bych spoustu věcí udělala jinak, ale už je to za námi… Zkrátka, je to moje útočiště, kde jsem velmi šťastná.
Jak moc se podílíte na tom, aby vám doma bylo útulně?
Nejsem kreativní ani výtvarně založený jedinec. Mám ale svůj vkus, podle kterého postupně, pomaloučku naše bydlení dotvářím. Bylo by určitě jednodušší nechat si všechno navrhnout, ale mě baví věci objevovat. Obcházím nejrůznější krámky a pokud mi vysloveně padne něco do oka, máme v domě nový přírůstek. Třeba nedávno mi volal kamarád malíř, že objevil nádhernou lampu z padesátých let. V bazaru zjistím, že je ta lampa tak příšerná, až je krásná, a koupím ji.
Velmi často dojemně vzpomínáte na svou úžasnou babičku, které jste si velmi vážila - jste dobrodruhem po ní?
Myslím si, že jo. Babička byla sice daleko pilnější, ctižádostivější a vzdělanější osobnost, něco z ní ale v sobě nosím.
Ve vzduchu voní jaro - nosí vám váš životní partner Tomáš Vartecký kytky jen tak?
(smích) Nosí mi kytky už dvanáct let a mně vždycky krásně voní…
Vaše album není klasická bestofka. Je hudebně vyvážené, doprovázené DVD, klipy, bonusy a fotogalerií. Jak dlouho jste na něm pracovala, jak moc jste se s Tomášem doma i ve studiu hádala? A jak moc jste se po uzdravení těšila na pódia „mezi lidi“?
Pracovala jsem na tom velmi poctivě, jsem totiž velká puntičkářka. Na lidi jsem se těšila opravdu moc. Je docela odvaha vyjet na turné bez nové desky, nové písně, byť obohaceni „mládím“. Musím ale zaklepat, že nám to vyšlo, protože všude je narváno. A hádky? I když dřív to bylo ohledně debat o muzice u nás někdy hustý, dnes už se s Tomášem vůbec nehádáme.
Z kolika procent jsou texty, které pro vás píše, o vás?
Těžko říct, do hlavy mu nevidím. (smích) Známe se už tak dobře a dokonale, že dokáže odhadnout, na co myslím, jak to cítím, a dokáže to vyjádřit. I já se pokouším psát, ale nejde mi to tak jak Tomovi - mám příšernou autocenzuru. Třeba u Večernice jsem probděla několik nocí, popsala spoustu papírů… Když už si myslím, že jsem stvořila něco, za co se stydět nemusím, nedokážu to často dotáhnout úplně do konce. Proto mám ráda, když dostanu do rukou větší výběr, a z dvanácti slok pak udělám čtyři podle svého cítění.
A co hafani - jak jste přišla zrovna k obrovským bordeauxským dogám?
Na ulici jsem kdysi dávno potkala malou holku, která vedla tři obrovský psy, který jsem ještě nikdy neviděla. Zamilovala jsem si je, a když mi umřel můj německý ovčák, začala jsem se pídit po nádherných obludách s pomačkaným obličejem, jako měl Rudolf Hrušínský - bez urážky. Skamarádila jsem se s chovateli a pak si pořídila dva psy Mášu a Fida. O Fida jsme nedávno přišli, tak teď máme doma štěně Toníka.
Do Hradiště a Buchlovic se vracíte poměrně často. Prožila jste tady nějakou lumpárnu?
Těch bylo! Ale jsou nepublikovatelné... (smích) Vždycky, když děláme turné, jedeme do Hradiště, i když je tady jeden z nejmenších klubů. Máme to tady moc rádi, je tady skvělé srdečné publikum a kámoš Víťa Chromek, kvůli kterému se sem vždycky vracíme jako tažní ptáci.