Humor a úsměv ho neopouští

Humor a úsměv ho neopouští
Foto: pri
Buchlovice Společnost 30 / 08 / 2010

Troška: Je to smutek. Ani to švejkovství už není švejkovství. Dostává hořkou příchuť.

Někdy zítra je lepší než dnes, a to se mi potvrdilo při setkání s režisérem Zdeňkem Troškou, který v buchlovickém zámku natáčí ve spolupráci se společností Golem film a MPP pro TV Nova novu českou pohádku Čertova nevěsta. Původní termín našeho domluveného rozhovoru byla středa. To se však nečekaně změnilo díky počasí, které umožnilo s natáčecím dnem skončit dřív. Musel jsem přijet tedy podruhé a rozhodně to stálo za to, i když jsem musel oproti zvyklostem vstávat o něco dřív.
Když jsem vstoupil do zámku a rozhlížel jsem se, koho bych se zeptal, kde režiséra Trošku najdu, z hudebního salonku zněla vážná hudba. Zamířil jsem tam a za klaviaturou seděl sám režisér, který si přehrával Varšavský koncert, Alžbětinskou serenádu a pro pobavení i českou hymnu. Bylo to překvapení pro zámecký personál, lidi z filmového štábu i pro mě a vtipná poznámka na konci dala za pravdu Troškově pověsti veselého a stále usměvavého pána: Jsou to jen trosky, co si pamatuji, ale mám to velmi rád.
Dobrou náladu umocnil i rozhovor spojený s procházkou zahradou zalitou slunečními paprsky, pohled na trávu posetou tisíci kapiček ranní rosy a osvěžující vlahý vzduch. Vše okořeněno o ukázku kouřových efektů pro tajuplný záběr. Na place, který připomínal mraveniště, každý dle svých úkolů připravoval scény na pozdější příchod hereckých hvězd.
V pohádce bývá zvykem, že dobro zvítězí nad zlem. Život je jiná kategorie. Za smysluplné vítězství bychom mohli považovat vlastní obětavost propojenou s láskou k druhým, která lidi k sobě přibližuje a dává možnost pochopit občasné přestupky a slabosti. V tomto duchu probíhalo tříhodinové povídání se Zdeňkem Troškou a jeho filmovou rodinou.

Jak dlouho hrajete na klavír?
Muziku mám rád odjakživa a chtěl jsem hrát na nějaký nástroj. Už odmala jsem se v Hošticích chodil do kostela dívat, jak hraje varhaník. Od první třídy jsem měl začít hrát na housle, ale díky tomu, že jsem onemocněl revmatickou horečkou, doktor mi zakázal veškerou namáhavou činnost. Jak jsem začal, tak jsem skončil. Až v šesté třídě mi dovolil hrát na piáno. Hudba se stala mojí láskou. Když na vesnici zemřel varhaník pan Zíka, zbožné ženy mě požádaly, že když hraji na piáno, že dokážu hrát i na varhany. Pan ředitel LŠU ve Volyni František Soumar mi dal základní hodiny hry. Hrál jsem babičkám a sousedkám, které byly okouzlené a spokojené. Do šestnácti jsem se tomu věnoval zapáleně, ale díky studiu a práci piáno zmizelo pod nánosem knih a papírů.

Jaká je charakteristika české pohádky?

Česká pohádka má hlavně humor s přídavkem poetiky, laskavosti, ve kterém se střetává dobro a zlo. Bratři Grimmovi, Andersen či Oscar Wilde mají příběhy drsné, strašidelné, ponuré. Pokud si někdo myslí, že budu kopírovat americké vzory a typy, které pochopitelně jsou nesouměřitelné, tak to neudělám. I když jejich finanční zázemí je pro nás jako z říše snů. Např. Avatar stál 6 miliard korun, což je snad cena všech našich pohádek od roku 1945. Kvalitu našich pohádek jsem si uvědomil hlavně na festivalech v Itálii, Belgii, Francii. Tam zůstali zírat na Princeznu ze mlejna a O princezně Jasněnce a létajícím ševci s otevřenou pusou. Říkali: Pro nás, když se řekne pohádka, tak se tím automaticky rozumí kreslený animovaný film. Vy jste přišel s příběhem, který je živý, opravdový.

Čemu připisujete její kouzlo?
Když zámek, tak zámek, když král, tak v kostýmu krále. Pochopitelně tvorba Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena byla pod vlivem kultury německé, proto pohádky byly také kruté. Přišlo ale 20. století a s ním Lada, Drda, Kožík a ti pohádku zlidštili. Pohádkové nebe i peklo má jistý lidský rozměr. Naše pohádka má také specifický humor, laskavost a takový ten  nadhled, který žádná jiná nemá. Není krvavá, trest nikdy není absolutní. Je vždy určitá možnost nápravy těch zloduchů. Na festivalu v Itálii 1996 jsem si v konkurenci filmů z celého světa, které už na tu dobu měly úžasné trikové efekty, říkal, že jim nemůžeme konkurovat. Rozhodovaly ale děti. Rozdali jim lístek a tužku a nechali je hodnotit podle jednoduchého klíče: líbilo, líbilo hodně, nelíbilo. Ředitel přišel a řekl mi, že jsem dostal 100 % líbilo moc, a to rozhodlo, že jsme získali hlavní cenu. Byl to pro mě šok, protože děti při promítání lítaly po kině, křičely, bavily se a vypadalo to, že je pohádka vůbec nezajímá.

Je lepší točit pro dětské publikum, nebo pro dospěláky? Kritici vás nešetří.
No, jde o zpracování, ale myslím si, že na pohádku se nedívají jen děti, ale i babičky, maminky. Děti nemají rády pitvoření. Král má mít žezlo a ne roztrhané džíny a telefon v ruce, což si myslím, že je špatně. To projde a za měsíc si na takového krále nevzpomenou. Vycházíme z našeho klasického  odkazu, který je dobré zachovávat. Pohádka je na zpracování těžší, děti vám neodpustí vůbec nic. Dítě, když ho to přestane bavit, jde od toho pryč.
Naši kritici mně vytýkali, že ten čertík v Princezně strašně a furt křičí. Na to jsem odpověděl, ať se podívají na děti, když si hrají na hřišti nebo na pískovišti na sebe křičí, i když jsou na metr od sebe. Proto se jim ten čertík zamlouval, protože byl jako ony. Yvetta Blanarovičová, která se mnou tenkrát jela, získala dvě hlavní ceny za obě dvě pohádky.

V tom případě by měly být kritici děti?
Ano, ty beru jako jediné spravedlivé.

I při hodnocení Kameňáků, kde to zachází za jisté hranice?

Hranice, nehranice. Děti díky dnešní době znají všechny ty bejkárny takovýho kalibru, že je to vůbec nerozhází. To ti dospělí hrají, že jsou příliš útlocitní, ale přitom jsou možná ještě větší prasata než to, co se objevuje v tom filmu. Děti se jen o tom baví, nehledají v tom žádné postranní úmysly, jestli je to sprosté, nebo ne. Vezměte si, jak se rodiče sprostě baví doma před dětmi. Švagrová dělá ve školce a říká, že si ani nedovedu představit výrazy a obraty, se kterými se u dětí setkávají. Jiřina Jirásková, když viděla Kameňák, mi řekla, že se zhrozila, co jsem to natočil za hrůzu. A pak si uvědomila, že mám vlastně pravdu. V nadsázce je to zrcadlo našich životů, ve kterých žijeme, jak jde životní úroveň a mezilidské vztahy dolů. Záleží na tom, kdo si to chce uvědomit. Je to na divácích. To jsme my čecháčkové, takto žijeme: konzum, pivo, chrápání, sprostota.

Neubíjí se tak ale křehká dětská duše?
Dnešní svět ubíjí násilnické a agresivní počítačové videohry, strašlivé hrané nebo animované filmy americké nebo japonské provenience. Je to samé násilí, kdy potvory a příšery se jenom mlátí. A ať mi nikdo neříká, že se dítěti, které každý den kouká na něco takové, ta agrese nedostane pod kůži. Při naší tvrobě se snažíme vycházet z národních tradic, národního odkazu literárního, hudebního, lidových krojů, krásného pohledu na krásy české přírody.

Na jaké pohádce jste vyrůstal?
Jsem dítě 50. let, takže to byly všechny krásné pohádky. Začínalo to filmy Císařův pekař, pekařův císař, Pyšná princezna, Byl jednou král, Strakonický dudák, Hrátky s čertem a Legenda o lásce, moje oblíbená pohádka, kde byla nádherná Jana Rybářová, do které jsem se zamiloval. Dále na ruských pohádkách: Jak voják přemohl vodníka od Alexandra Roua, který natočil i pro nás nejznámějšího Mrazíka.

Zkoušel jste nějakou sám zpracovat?
Je to tenký led a nikdy jsem to nezkoušel. Ctím to, co udělali kolegové.

Je ale určitě těžké hledat nová témata.
Samozřejmě. Pohádka, to je 12 nebo 15 prototypů, které se neustále opakují dokola. Podle mě největším filmařem, před kterým se skláním, je Jiří Trnka. Jeho Staré pověsti české a Princ Bajaja, to jsou prostě filmy naprosto nedostižitelné.

Čím to je, když filmaři neměli počítače a moderní technologie?
O tom to není. Měli obrovskou představivost. Tam každý záběr je obrazem. Jsou to úžasné kompozice, které spolu souzní. Není vypíchnuto jen několik scén, vnímáme to pak jako jeden celek.

Nemůže to být také tím, že měli více času?

No jistě, samozřejmě. Dřív se dělal film, dokud se nenatočil. Točilo se 20 metrů filmu denně, dnes musíme 100 m a za každého počasí.

Co je tedy přítěží filmu?
Producenti, investoři, kteří to platí. Ti chtějí, aby to stálo co nejméně, bylo to na Oskara a peníze se vrátily zpět. Tehdy Barrandov vyfasoval peníze a točilo se. Dnes se doslova hádáme o jeden den navíc, který stojí statisíce. Jde to z kapsy soukromníka, který si to hlídá.

Co další nápady?
Těch je. Vedení Novy mě vyzvalo, abych se zamyslel nad nějakým historickým seriálem. Sbírám knihy z roku 1860 - 1900, tzv. černé romány neboli krváky. Jsou to knihy, které měly i dva tisíce stran, např. Erika lesní princezna, Mlýn na lesní samotě, které v sobě mají spousty zajímavých motivů, které můžu seriálově použít. Je to romantické, dobrodružné.

Taková česká telenovela?

, snad, ale bez tisíce dílů, na to by nebyly finance.

Jste milovníkem knih, hlavně pohádek, jakou jste naposledy dostal?
Tady jsem dostal od jednoho kolegy ruskou knihu Ruské národní pohádky, které byly vydány v roce 1972. Tak si je po ránu čtu.

V kolik vstáváte?
Jsem ranní pták. Budím se po čtvrté, ale zase chodím brzo spát. Ani film, který začíná 20.30, nevidím do konce. Nejsem sova, jsem skřivan. Ráno považuji za nejkrásnější část dne. Podívejte se do zahrady, to je nádhera. Není nic blahodárnějšího a pro tělo víc osvěžujícího než se takto projít naboso. Je to chrocht, chrocht, jak říkám.

Tady spíte ve zrekonstruovaných kasárnách. Jak se tam spí?
Je to příjemné místo. Je skvělé vidět, jak se takový areál dokázal proměnit. Je to nová moderní, elegantní budova, jsme tam všichni nadšení.

A co Hradišťáci?
Byl jsem i v centru a hned mě několik lidí pozvalo na slivovicu.

Chutná vám?
Já a alkohol, to je otázka sama pro sebe. Odjakživa abstinent. Destiláty to vůbec, takže zdejší slivovice nebo cokoliv jiného, to se mi zvedá kufr. Mám to znechuceno z dětství, když jsem byl ještě kluk. Děda a strejdové u nás na Šumavě doma pálili ze švestek a to byl takový smrad, že tím nasmrádlo všechno, a od té doby to nemůžu.

Ani víno?
Žil jsem i ve Francii, do dvaceti let, a ani tam jsem se ho nenaučil pít, prostě mi to nechutná. Naučil jsem se pít jablečný mošt a jediné, co mám rád, co mi chutná, je burčák. Je to taková sladká limonáda v zárodku na alkoholovou proměnu.

Jak tu během natáčení trávíte volný čas?
Kluci šli hrát minigolf, fotbal, holky šly po nákupech a já šel do knihkupectví, kde mě přepadly divoženky se slivovicí. Město je velmi vlídné, lidé usměvaví.

Morava a Slovácko jsou spojovány se slovem dobrosrdečnost. Přeci takoví jsou lidé všude?
Nooooo? Já jsem profláknutá huba, takže mě lidé zdraví kdekoliv. Můžete se ale pyšnit po právu, i když tu jsou jistě také potvory. Jak říkala babička od Boženy Němcové: Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Myslím si, že tady jsou lidé opravdu sví, ryzí, pohostinní, že to není taková ta Praha.

Máte zde nějaké přátele?
Ano. Je to CM Pozdní sběr s Petrem Tučkem, kteří mi hráli ve filmu Doktor od jezera hrochů. Hrají a zpívají krásně a z těch všech jejich písní jsem si oblíbil Na čo pojdem domov, keď nemám nikoho.

Co byste dělal, kdybyste neseděl na režisérské židličce?
Jako dítě jsem pásl krávy, husy, takže tohle by mi cizí nebylo. Víc by mě ale bavilo být učitelem, prodávat knihy, provádět na hradě.

Ke které profesi shlížíte?
Ke všem a hlavně k lékařům, před kterými se hluboce skláním. A dnes už i před učiteli. Díky chování dětí - škoda facky, která padne vedle.

Co je pro vá největší ctnost: pravda, morálka, víra?
Jedno souvisí s druhým. U mě je to víra v dobrého člověka, že dobří lidé nevymřeli. Bůh je to dobré v nás. A jestliže máte v sobě tuto pravdu zakódovanou, tak nemůžete lidem škodit a neděláte špatné věci. Snáze se říká pravda, která nezazní celá, protože pak bolí. Mám rád upřímné lidi, nesnáším lež. Pokud mi někdo zalže, tak ukazuje, jaký má ke mně vztah. V 57 letech už nemám čas, abych ho ztrácel s nekvalitními lidmi. To raději si sednu do parku na lavičku a v nádherném prostředí se nechám opájet krásou.

Jak byste vystihl naši společnost?
Je to smutek. Ani to švejkovství už není švejkovství. Dostává hořkou příchuť. Dříve nás válcoval Východ, dnes je to Západ.

Z čeho tak usuzujete?
Jsem v porotě Talentmánie a z 80 lidí denně tam přijde 30, kteří tančí brejk, dance, hip-hop, pak jsou to mažoretky v různém barevném provedení. Když jsem chtěl, aby zatančily polku, tak to neuměly. Další zpívají písničky anglicky. Je to stav společnosti, za to nemůže soutěž. Nečtou, nekomunikují, mají špatnou slovní zásobu, když se s nimi bavíme, tak jejich pohled na svět je velmi omezený. Nedokážou jít do hloubky, ale přitom jsou happy. Kolikrát je mi to líto, když přijde pár opravdu talentovaných jedinců, kteří jsou jimi válcováni. Snad možná člověk, který to má v hlavě srovnané, tak tam ani nepřijde.

Proč jste tam tedy šel?
Zprvu jsem odmítl. Řekli mi, že přispějí peníze na pohádku, tak jsme se domluvili. Nakonec jsem ale rád, že jsem tam šel, protože alespoň vidím vzorek společnosti, ve kterém žiji, a zčásti mě těší, že už jsem na druhém břehu.

Neunavuje vás to?
Ne, ne a ještě jednou ne. Nekolísám nikdy v sobě, i když mě to dění udivuje. Do dalších dnů si to nepřipouštím. Maximálně mě to obohacuje a přikládá na důležitosti rozhodnutí nikoho si do svého světa Julia Zeyera a vážné muziky nepouštět.

Čím vás naposled někdo překvapil?
Lidé mi dávají různé dárky. Sluníčka, nosí mi buchty, předevčírem mi donesli dokonce houby.

Galerie

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace