Jeden z nejuznávanějších českých herců, oblíbený herec Ivan Trojan, na Letní filmové škole už počtvrté zanechal otisk laskavosti, moudrosti, vtipu a sportovní duše.

Z rukou ředitelky festivalu Radany Korené převzal Výroční cenu Asociace českých filmových klubů za ojedinělou hereckou všestrannost a dlouhou řadu pozoruhodných hereckých výkonů, v nichž se nebojí odhalovat i extrémní polohy lidské povahy, a sklidil obrovský potlesk. Unikátní voňavou zmrzlinovou cenu si může vystavit hned vedle sedmi Českých lvů…

Slavný herec do empatického společenství, které se okolo filmovky každoročně vytváří, skvěle zapadl. Nejvíc diváky překvapil při Lekci filmu, kdy je při průtrži mračen přizval k sobě a Jardovi Sedláčkovi, který besedu moderoval, na pódium. Den poté zase zachraňoval na tiskovce novináře, kterým se zasekl zámek o dveří…

Jeho rytířství se projevuje i tím, že je mnohaletým patronem Klubu nemocných cystickou fibrózou.

Vaše herecká kariéra byla vlastně překvapením. Původně jste prý chtěl být sportovcem.

Ano. Přiznávám, že kdybych byl o deset centimetrů vyšší, hercem bych se nestal.

K basketbalu a ostatním sportům jsem se dostal díky staršímu bráchovi, který hrál basket. Mým snem bylo vystudovat fakultu tělovýchovy a sportu. Jenže ve chvíli, kdy jsem zjistil, že to na vrcholový sport kvůli výšce nevypadá, po matuře na sportovním gymnáziu, jsem si podal přihlášku na DAMU. Díky třídnímu „kašpárkovství“ mě k nápadu stát se hercem přivedla moje učitelka češtiny a spolužáci. Táta mě přemlouval, abych si to rozmyslel, ale nepodařilo se mu to. Mnohokrát jsem na jeho slova o těžkém povolání vzpomenul...

Na sport jste však nezanevřel. Relaxujete a vyplavujete stres pohybem?

Sport je důležitou součástí mého života. Vždyť i Letní filmová škola ode mě očekávala sportovní výkon. Když mi sdělili, že dostanu cenu, vzápětí zazněl dotaz, zda budu také hrát fotbal a jestli mám a přivezu kopačky.

V současnosti si plním dětské sportovní sny. Teď jsem se třeba vrátil z basketbalového kempu, kde jsem byl trenérem a byl jsem nesmírně šťastný. Občas je potřeba vystoupit z komfortní zóny a neřešit divadelní ani filmový svět.

 Proč jste z Vinohradského divadla odešel do Dejvického? Dostal jste od Mirka Krobota "lano"?

Když máte někde vybudovanou pozici a čeká vás krásná budoucnost obklopená plejádou skvělých herců a hereček, je to sen každého herce. Jenže když nesouzníte s tím, jak se divadlo dělá, nejste šťastný. Přesto je čiré bláznovství odejít ze zlatých portálů do nejistoty. A přesně to jsme s Lukášem Hlavicou udělali a z teplého místečka na Vinohradech odešli.

Málo se ví, že jsem „lano“ od Mirka Krobota nedostal. Věděli jsme, že dostal nabídku z Dejvického divadla přejít i s celým divadelním ročníkem, což se často nestává. My jsme ho vlastně přemluvili, aby nás k sobě ještě s Martinem Myšičkou a Davidem Novotným do nově vznikajícího ansámblu vzal. A to se vyplatilo oběma stranám.

Čím to je, že se Dejvické divadlo stalo fenoménem?

Bylo to i v osobnosti Mirka Krobota a partě, která se okolo divadla vytvořila. Nadšeně jsme diskutovali o každé divadelní hře a snažili jsme se ze sebe dostat úplně všechno.   

 První filmovou roli jste dostal v Samotářích až v pětatřiceti letech.

David Ondříček mě pozval na konkurz, ač jsem po mnoha ponižujících zkušenostech řekl, že už nikdy nikam nepůjdu. Přesto jsem šel. David mě pořád testoval, protože mu hlavou pořád běžela myšlenka" „Jak to, že ho nikdo neobsadil? Tam musí být nějaký problém...“ Kvůli jeho pochybnostem jsem těch castingových kol nakonec musel zvládnout šest!

Souběžně se Samotáři jste natáčel Četnické humoresky…

Četnické humoresky pro mě byly obrovskou školou, jak se přirozeně chovat před kamerou.

 Najednou jste se stal hvězdou. Jak vás to ovlivnilo? Ustál jste slávu?

Když se podívám s odstupem, jsem rád, že jsem se dostal do povědomí veřejnosti až v pozdnějším věku.

Vzpomínám, jak jsem na Filmovce po projekci Samotářů chodil před kinem Hvězda a sledoval, jestli mě někdo pozná. Nepoznal. Dnes už si tak svobodně filmový festival užít nemůžu...

V Šarlatánovi jste si zahrál i se synem Josefem - jak jste to vnímal?

Co se týče filmování, Josef  se moc nesvěřuje, ani neradí. Nedivím se, je těžké být sám za sebe se jménem Trojan. Protože jsme v Šarlatánovi hráli jednu postavu, šel jsem podívat na jeho herectví na plac. Svým hraním mě dojal a jako táta jsem na něj byl velmi pyšný. Můžu být v klidu, protože talent rozhodně má.

Jaké bylo natáčení Anděla páně s Jirkou Strachem a Jirkou Dvořákem?

Tak to bylo vtipný. (smích). Natáčení začínalo na Šumavě. Přijel jsem po představení unavený v půl druhé ráno na hotel. Chtěl jsem si na recepci vzít klíče od pokoje, když vtom jsem zahlédl Mirka Somra, nad kterým stála Jana Štěpánková s cigaretou a vínem a zvyšovala hlas. Jana byla decentní, akurátní dáma, proto jsem si tento neobvyklý výjev nemohl nechat ujít. Sedl jsem k nim - a znáte to... (smích) Do postele jsem se poněkud „ovíněn“ dostal v půl páté ráno. Hodinku jsem se prospal, než jsem musel do maskérny, aby ze mě udělali žebravého mnicha. Bál jsem se, že mně Jirka Strach vynadá, že jsem celý pomačkaný s kocovinou, ale stal se pravý opak. Při pohledu na mě řekl: "Super! Takhle to musíme udržovat!" Po natáčení jsem se chtěl vyspat, ale Jirka řekl: „Ne, ne, ... musíš s námi na víno, abys mi navazoval.“ No a takhle jsme „se udržovali" s Jirkou Dvořákem i Jirkou Strachem celé šumavské a kašperské natáčení.