Jadran Šetlík: Nefotogenický člověk neexistuje

Jadran Šetlík: Nefotogenický člověk neexistuje
Foto: archiv autora  /  Jadran Šetlík, fotograf celebrit.
Ořechov Společnost 30 / 05 / 2012

Na zámku v Ořechově představí v sobotu 2. června své fotografické obrazy slavný Jadran Šetlík. Sešli jsme se v jeho pražském ateliéru nad šálkem voňavého piccola, abychom si popovídali o blížící se výstavě, zavzpomínali na slavné osobnosti, které prošly hledáčkem jeho aparátu, neobyčejná místa, kde vystavoval, a dozvěděli se, jak si mistr plní sny.

Do Ořechova již brzy přivezete své fotografické obrazy… Na jaké exponáty se můžeme těšit?
Když pominu nejnovější fotografický obraz majitele zámku Ořechov s chotí Janou, který tu bude mít premiéru, představím průřez mou současnou tvorbou. Jedná se zejména o projekt Odkaz osobností naší vlasti, na kterém aktuálně pracuji. A aby to nevypadalo, že fotografuji jen ty nejznámější a nejslavnější, přivezu také pár ukázek z rodinného, dětského či manažerského portrétu.
Jste známý jako „fotograf celebrit“… Co mají slavné osobnosti navíc oproti obyčejným smrtelníkům, že vás tolik lákají?
Já to v první řadě takto vůbec nevnímám. Pro mě je každý důležitý a z toho titulu nedělám rozdíl, jestli fotografuji první dámu, nebo děvčátko z dětského domova. S těmi slavnými je možná práce někdy maličko složitější, občas mají své vrtochy.
První osobností, již jste fotografoval, byla slavná Claudia Cardinal, to není právě děvčátko z domova…
To je pravda, to už je ale hodně hodně let zpátky… (směje se) A bylo nádherné, když jsme se po pětačtyřiceti letech potkali a já jí ty snímky ukazoval. To bylo docela úsměvné, oba jsme se u toho pobavili.
To jste byl ještě mladíček - jak se vám povedlo setkat se s takovou hvězdou?
Docela náhodou. Když jsem se v sedmašedesátém roce toulal po Římě a fotografoval staré římské památky, zahlédl jsem skupinu fotografů s blesky, kteří vášnivě fotografovali dvě dámy. Zaslechl jsem jen, že je to Claudia Cardinal, ale po pravdě, ani jsem nevěděl, která z nich to je. Přesto, dlouho jsem se nerozmýšlel a přidal jsem se k nim. A tím svým aparátem jsem udělal také pár snímků. Neostrých a rozmazaných, protože i emoce zahrály svou roli. Dva tři snímky nicméně zůstaly, na kterých je Claudia ostrá a rozeznatelná.
Byl to osudový okamžik?
Ano, právě to byl tehdy ten impuls. Rok jsem pak docházel k římským paparazziům a spolu s nimi jsem lovil hvězdy stříbrného plátna šedesátých let. V archivu mám z té doby řadu hvězd jako Brigitte Bardot, Petra Sellerse, Antonyho Queena, Kennedyho… a to už byla jistá předzvěst, co bych chtěl jednou dělat. A tak se také stalo.
Nadcházející výstava proběhne na ořechovském zámku. Vnímáte zámecké prostory jako ty, co vašim dílům nejvíc sluší?
Mé portréty se dají prezentovat v nejrůznějších prostředích - vystavoval jsem na legendární Queen Mary, v překrásných interiérech na Long Beach, v mnoha galerijních prostorách, v současné době probíhá výstava ve velice moderním interiéru hotelu Kempinski… Ale pochopitelně že charakterem a tím, jak jsou mé obrazy usazeny do zdobných rámů, se v zámeckých prostorách vyjímají velmi dobře.
Tvrdíte, že je vám jedno, koho fotíte, přesto… Musí pro vás ten člověk být něčím zajímavý, ne?
To už je moje práce. Je na mně, abych vytvořil příslušnou atmosféru. Člověk pochopitelně nemůže přijít s úplně blbou náladou, i když i to už se párkrát stalo. Pak je to ale už má role portrétisty. Abyste vypadala dobře na portrétu, musíte se v první řadě dobře cítit. A od toho se pak všechno odvíjí. Proto říkám, že dobrý portrétista musí být v první řadě dobrý psycholog a teprve potom fotograf.
Kolik je pravdy na tom, že člověk musí být fotogenický, jestliže chce mít hezké fotky?
Já tvrdím, že nefotogenický člověk neexistuje. Pouze špatný fotograf.
Profesionální focení obvykle dlouho trvá, člověk se musí uvolnit…
Pochopitelně že pro dobrý portrét nemůžu fotit člověka, sotva překročí práh. Vše záleží na kontaktu, dialogu, vztahu, který vznikne mezi tím člověkem před objektivem a mnou za objektivem.
Proto své „oběti“ nejraději fotografujete u sebe v ateliéru?
Ano, protože u mě je to nejkomfortnější, v Čechách dojíždí objekty často sem. Ale jelikož fotím všude možně po světě - v New Yorku, Paříži, Benátkách, Rusku, přesouvám se se svým miniateliérem a manželkou, která je vizážistka. Ale právě za pár dnů mě čeká ve Zlíně focení cestovatele Hanzelky, což je starý pán a nebylo by důstojné tahat jej kvůli jednomu portrétu do Prahy.
Chodí „témata focení“ častěji sama k vám, nebo si je hledáte?
V rámci galerijního projektu, což je o významných osobnostech nejrůznějších profesních oblastí, si já vytvářím tematické skupiny a oslovuji je sám. Ve sféře komerční, kde fotím manželky, děti, rodiny či manažerská portfolia, tam pak jsou oni těmi, kdo vyhledají mě.
Máte nějakou bariéru, osobu nebo osoby, které byste z nejrůznějších důvodů nikdy nefotil?
Já už fotil tolik lidí, že taková bariéra není a nemůže být. Fotil jsem celou řadu osobností ze světa politiky - našeho prezidenta, slovenského, kazašského, kontroverzního politika Vladimíra Žirinovského, všechno jsou to zkušenosti, každý je svým způsobem uchopitelný.
A co naopak sen - osobnost, kterou byste rád vyfotil, a zatím se vám to nedaří?
Když chci někoho vyfotit, tak ho oslovím. Já si sny průběžně realizuji. A nikdo doposud neodmítl… Jiná věc je, že někoho už jsem vyfotit nestihl. Třeba mého nedávno zesnulého kamaráda Arnošta Lustiga. Vždycky jsme si dali skleničku, a když já mu navrhoval focení, on říkal: „Ty bejku, necháme to na příště.“ A já odpovídal: „Dobře, Arnošte, jak chceš.“ Mrzí mě, že „příště“ už nebylo. Na druhou stranu jsem ale stihnul řadu legend - ať už pana Baťu, Horníčka nebo celou řadu veteránů, velikánů naší historie: Peřinu, Šišku, Fajtla, …
Když sám tolik fotografujete, jak se vy cítíte na opačné straně aparátu?
S tím nemám problém… naopak, možná trochu líp než ostatní vím, jak se postavit a zatvářit.
Fotografujete od svých čtrnácti let. Kdo vás k tomu přivedl?
Od dědečka jsem k desátým narozeninám dostal fotoaparát. On, přestože byl bankéř, velice hezky fotil.
Vaše jméno nezní příliš česky. Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Terstu. Maminka byla Slovinka a tatínek Čech. Seznámili se v Čechách na studiích, ona tu studovala filologii, on novinařinu. A tak jsem vznikl já. (směje se) A protože podmínky pro výchovu malého dítěte - podnebí, strava atd. - byly lepší v Terstu, do pěti let jsem s prarodiči žil tam. Pak přišel čas školy a my se přestěhovali do Prahy. Když mi bylo deset, tatínek se stal dopisovatelem ČTK v Římě a my se zase vrátili do Itálie.
Jak dlouho jste tam zůstal?
S rodiči osm let. A pak už jsem tu fungoval samostatně. Prošel jsem prakticky všemi žánry fotografie - od architektury, přes módu a reklamu, nafotil hodně kalendářů… A pak jsem dospěl do stadia, kdy jsem si uvědomil, že v módě už není kam jít a že je třeba ubrat se k něčemu, co mi bude vlastní. Tehdy jsem si vymyslel galerijní prvek. Bylo krátce před novým miléniem, proto jsem mu dal název Galerie Milénium. A protože takový nápad mohlo mít víc lidí, doplnil jsem název Galerie Milénium Jadran. A pod její střechou dodnes vznikají veškeré mé projekty.
Vaše výstava na ořechovském zámku se koná v rámci oslav dne vzniku Italské republiky… Je to náhoda, nebo je to vaším nostalgickým vztahem k Itálii?
K Itálii já měl vždycky vřelý vztah, mám tam spoustu přátel, dobře si s Italy rozumím. Také proto jsme se Alessandrem tak rychle a přirozeně sblížili. Účastnil jsem se tu na sklonku loňského roku velmi příjemné akce k založení asociace přátel Moravy a Itálie s kulturním zaměřením. Setkávání lidí, to je zdánlivě otázka náhod. Přesto, vždycky je v tom jakýsi důvod. Smysl toho, proč se něco stane, proč se lidé seznamují, potkávají, a proč spolu pak vytváří nějaké hodnoty.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace