Čtvrtou listopadovou středu (22. 11.) můžete být od 17.00 v Redutě svědky slavnostního zahájení výstavy další z účastnic loňského hradišťského plenéru - Jany Čepa. Její obrazy v chodbách tohoto barokního kulturního objektu vystřídají díla Anny Waligórske, s níž ji pojí nejen vzpomínky na plenér, ale zejména letité přátelství.

Jak vzpomínáte na loňský „tvořivý týden“ v Uherském Hradišti?

Byla to pro mě rozhodně velmi zajímavá zkušenost. Jsem velmi vděčná, že jsem se jej mohla účastnit. Procházky po Uherském Hradišti a jeho okolí byly jednoduše nezapomenutelné.

Napadlo Vás tehdy, byť jen na vteřinu, že tu za rok budete mít samostatnou výstavu?

Vůbec ne. Nabídkou jsem byla velmi mile překvapená a velmi si vážím šance, že tu můžu svá díla představit veřejnosti.

Je to Váš první návrat sem po více než roce?

Měla jsem tu čest kurátorsky doprovázet výstavu Anny Waligórske. V Hradišti mě čekalo velmi vroucí přijetí, s Annou ostatně máme velmi pěkný přátelský vztah.

Na co se v rámci nadcházející výstavy nejvíc těšíte?

Těším se na všechny milé lidi, které jsem díky plenéru poznala. Vznikla krásná přátelství, která se časem stále prohlubují, neboť jsem s většinou z tehdejších kolegů stále v kontaktu. A když mi čas dovolí, velmi ráda bych také navštívila místa, která pro mě byla tvořivou inspirací.

Vaše výstava v Redutě nese název Z krajiny do krajiny a dává tušit, že se jedná zejména o téma přírody… co Vás na krajině tolik fascinuje?

Vyrostla jsem pod Tatrami, příroda mi proto byla odjakživa velmi blízká. V tvorbě se přirozeně soustřeďuji na prostředí, které mě obklopuje. Dlouho jsem žila ve městě, kde jsem si všímala více architektury. Městské prostředí jsem ale přitom malovala podobně, jako teď přistupuji ke krajině. Vnímala jsem náladu, která se mění změnou světelných paprsků dopadajících na budovy. Prostřednictvím světla tuze ráda zachycuji atmosféru zobrazovaného. Díky němu má pro mě i město své kouzlo. Krajina si mě však definitivně přitáhla a už si jen stěží dokážu představit bydlet v jiném než vysokohorském prostředí. Krajina, vrytá do kostí, se stala mou součástí.

O svém stylu říkáte, že využíváte „řeč symbolů“… jak to v praxi vypadá?

V krajině si všímám pro mě podstatných prvků, které jistým způsobem vystihují charakter daného prostředí. Bedlivě sleduji, jak na mě konkrétní situace působí, a pak malířsky zachytím vjem, který ve mně okolí mého zájmu zanechá. Krajinný fragment se tak stává součástí obrazu, symbolizuje můj niterný pocit z viděného.

Mluvíte také o pojmu prázdna v souvislosti s čínskou krajinomalbou… kde se u Vás vzala fascinace tímto stylem?

Čínské krajinomalbě jsem se věnovala v teoretické části mé diplomové práce. Malířský přístup založený na zachycení podstaty zobrazovaného se pak přetavil i do mé malířské výpovědi. Soustřeďuji se jen na věci pro mě důležité, zbytek zůstává mimo obraz.

Vaše obrazy působí až magicky, často melancholicky… nakolik souvisí ona nálada obrazů s Vaším momentálním rozpoložením?

Momentální rozpoložení mé obrazy neovládá. Ovlivňují je náměty, které mě oslovují, které ke mně promlouvají. Podněcují mě k tvořivosti. Dotazují se mě na obraz. Zrcadlí mé nitro.

Častým tématem je les… proč ten? Přitahuje Vás to ticho a klid, nebo tu hledáte jiné vjemy?

Člověk v lese přichází ke kořenům. K podstatě svého bytí.

Většina z nás hledá v lese především houby… je i tohle Vaše parketa?

Nene, houby nesbírám. Jednoduše je v lese nevidím. A když už nějaké najdu, nikdy si nejsem tak docela jistá tím, jestli jsou jedlé. Sbírání hub raději přenechávám jiným.

Máte konkrétní oblíbená místa, kam se vracíte znovu a znovu?

Mám svá oblíbená místa v Tatrách, kam se ráda vracím. Pozoruji, jak se krajina vlivem počasí dramaticky mění. Ráda ale zkoumám i pro mě nová, doposud nepoznaná, lesní zákoutí.

Bydlíte v Tatranské Lomnici, která ve mně ihned evokovala vzpomínku na českou klasiku „Anděl na horách“… na to konto náš pan ředitel poznamenal, že Vy jste takový „anděl z hor“. (usměv) Znáte ten film?

 Ano, znám. Ale já jsem spíše takový anděl s čertovskými rohy. (úsměv)

Jak vzpomínáte na své dětství v Tatranské Lomnici? Měla právě krajina, hory a lesy kolem vliv na Vaši současnou tvorbu?

Jelikož jsme se často stěhovali, dětství a dospívání jsem prožila v různých částech Tater. Do Tatranské Lomnice jsem ale chodila na základní školu, proto je mi toto prostředí obzvláště blízké. Když jsem se sem po letech vrátila, s úžasem sleduji, jak mi tu ožívají vzpomínky na dětství. Samozřejmě, každého mladého člověka zákonitě ovlivní, kde vyrůstá. To, co vnímá ve své bezprostřední blízkosti, se mu stane přirozeným. Kdybych vyrůstala v jiném prostředí, byla bych nejspíš někým úplně jiným.

Co je krom přírody Vaší největší inspirací, je to třeba hudba, nebo obecně zvuk? Vůně místa? Chuť kávy, vína? Myšlenka, která Vám prolítne hlavou?

Poslouchám velmi tvrdou muziku, své okolí proto obvykle nezatěžuji svým hudebním vkusem. Hudba mi při tvorbě velmi pomáhá. Tu a tam jsem si k práci večer dala i sklenku vína. Ale když se mi opakovaně podařilo namočit do něj štětec, raději jsem s tím přestala. S kávou to má podobný příběh, dávám si ji mimo ateliér.

Co víc byste závěrem doplnila k připravované výstavě?

Již název „Z krajiny do krajiny“ naznačuje, že se bude jednat o dvě podoby téhož příběhu. Navzájem se propojují a komunikují, i když jsou na první pohled odlišné.