Jaroslav Zapletal uzavřel poslední kapitolu pozemského života

Jaroslav Zapletal uzavřel poslední kapitolu pozemského života
Foto: Pavel Paška  /  Jaroslav Zapletal s celoživotním přítelem, akademickým sochařem Otmarem Olivou.
Buchlovice Společnost 23 / 02 / 2021

Ve čtvrtek 18. února odešel navždy Jaroslav Zapletal (1943), který podlehl následkům zákeřné nemoci covid-19.

Okresní inspektor kultury, historik umění, silniční kopáč, řidič finišeru, redaktor samizdatového časopisu, doktor filozofie, ředitel Klubu kultury, spoluzakladatel a šéfredaktor časopisu ZVUK, spoluzakladatel Slováckých slavností vína a otevřených památek, publicista, politik, asistent poslance, vysokoškolský profesor, spiritus agens společenského, kulturního i politického dění v Uherském Hradišti a okolí, ale také milující manžel a vzorný otec, to je jenom stručný výčet aktivit, svědčící o smysluplně prožitém životě člověka, do jehož životního příběhu osudově zasáhly dějinné události minulého století.

Hlavní nositel kontrarevoluce

Jaroslav Zapletal se narodil ve Strážnici, kde také vystudoval gymnázium. Úspěšně absolvoval filozofickou fakultu tehdejší University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde navázal přátelství s docentem Vladimírem Blažkem. Po ukončení vysoké školy dostal umístěnku na gymnázium v Českých Budějovicích, měsíc před nástupem se tam zajel podívat a zjistil, že budova školy se ještě ani nezačala stavět… A právě díky konexím docenta Blažka se dostal do Uherského Hradiště, města, o kterém toho, podle jeho vlastních slov, v té době moc nevěděl. Profesní kariéru začal jako inspektor kultury při okresním národním výboru a velmi plynule se zapojil do nepočetné intelektuální společnosti, která se scházela v ateliéru manželů Vaculkových. Veškeré jeho plány i nadějnou kariéru záhy přerušila sovětská okupace v srpnu roku 1968. Jaroslav Zapletal se aktivně zapojil do protestních akcí proti vstupu vojsk, podílel se na výrobě i distribuci letáků, ovšem záhy pochopil, že počáteční celonárodní vzepětí vzdoru proti okupaci postupně opadá a období, které mělo následovat, nebude jednoduché. V té době už byl ženatý s manželkou Marií a měli spolu prvního syna Jaroslava. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zákonitě neprošel přísnými prověrkami a dokonce byl označen jako hlavní nositel kontrarevoluce na Uherskohradišťsku. Paradoxně vzpomínal, že někteří členové prověrkové komise s ním před pár měsíci distribuovali zmiňované letáky…

Druhá vysoká škola

Pro Jaroslava Zapletala nastalo nelehké období, jedinou prací, kterou sehnal, bylo místo kopáče u národního podniku Silnice Brno, které navíc bylo podmíněno zákazem výkonu práce na území okresu Uherské Hradiště. Každé pondělí odjížděl z Buchlovic za prací a vracel se až o víkendu. Nutno podotknout, že pevnou oporou mu v té době byla jeho manželka Marie, na jejích bedrech byl celý chod domácnosti, ale hlavně u ní vždy nalezl psychickou podporu a pochopení. To už se narodil i druhý syn Jan. Teprve po několika letech kopáčské práce u silnic mu bylo povoleno stát se řidičem finišeru. Později se dokonce přesunul do pobočky silničního vývoje v Brně-Tuřanech. Jaroslav na léta u silnic rád vzpomínal jako na svou druhou vysokou školu, se spoustou tehdejších spolupracovníků navázal přátelství, které přetrvalo až do konce jejich života. V tomto období se mu dokonce podařil husarský kousek, když si jako pracující dělník udělal doktorát z filozofie. Díky svému životnímu příteli, sochaři Otmaru Olivovi, se ve druhé polovině 80. let minulého století dostal mezi okruh disidentů kolem samizdatového časopisu Střední Evropa, který až do listopadu 1989 redigoval.  Je samozřejmé, že jeho aktivity neunikly bedlivému oku tehdejší STB, která ho soustavně sledovala.

Nevěřil, že se dočká svobody

Po listopadu 1989 v Brně-Tuřanech okamžitě založil Občanské fórum, ale přeci jenom ho to táhlo domů. Přijal místo ředitele Sdruženého klubu pracujících při Letu Kunovice, který úspěšně přetransformoval do městské příspěvkové organizace Klub kultury a působil zde jako ředitel až do roku 2006. Intenzivně se zapojil do kulturního, společenského i politického života ve městě a stál u zrodu celé řady velmi úspěšných projektů. Jejich výčet by byl na samostatný článek, proto připomenu alespoň významný podíl na celkové rekonstrukci městské Reduty, zrod Slavností vína, úspěšný mezinárodní Festival hudebních nástrojů a lidových muzik, Slavnosti bratrství Čechů a Slováků na Javořině, vydání a redigování knih věnovaných významným osobnostem, např. J. V. Staňkovi, J. Čechovi nebo O. Horkému. I po odchodu do penze mu zůstalo mnoho aktivit, zastával místo asistenta poslance, učil na vysoké škole ve Zlíně, psal a publikoval, především v časopise ZVUK Zlínského kraje, úzce spolupracoval s akademickým sochařem Otmarem Olivou, inicioval a spolupodílel se na mnoha kulturních i knižních projektech. Ještě v loňském roce se zapojil do přípravy realizace památníku papeže Jana Pavla II. v Tupesích a instalace pamětní desky na církevním gymnáziu na Velehradě, u příležitosti 70. výročí neslavně proslulé komunistické Akce K. Jestliže se o někom dá říci, že své životní poslání naplnil beze zbytku, byl to právě Jaroslav Zapletal.

Člověk je bytost, která má rodinu, přátele a domov

Jaroslava Zapletala jsem znal více než dvacet let a byl pro mě nejenom kamarádem a přítelem, ale skutečným duchovním otcem, který mi dokázal otevírat intelektuální obzory do té doby nevídané a hlavně mě naučil schopnosti dávat si dohromady souvislosti, které jsou na první pohled neuchopitelné, ale v konečném důsledku racionální a možné. Byl bystrým glosátorem současného dění, neustále si kladl otázky (např. Jak pokládat střídmost za vysokou hodnotu ve společnosti, která musí vyrábět nadbytek?), na které rád nalézal odpovědi. Zdobila ho také až neuvěřitelná sečtělost a rozhled do všech možných vědních oborů, což s oblibou využíval ve svých textech, které vždy byly mozaikou složenou z filozofie, osobní zkušenosti, přírody, osobitého, jemného, někdy laskavého, jindy ironického humoru a pointy, obsahující vždy nadčasové poselství.

            Jaroslav Zapletal byl ale i člověk, který dozrál do role moudrého a laskavého mentora, stojícího rozvážně v pozadí, vždy připraveného poradit, nicméně konzistentního a morálně pevného ve svých názorech a přesvědčení. Byl také nezdolným optimistou, který si nikdy nestěžoval a na všem špatném dokázal najít něco pozitivního. Nikdy nezapomenu na jeho trošku šibalský výraz a čertovské ohníčky v očích, když se chystal říci něco vtipného, vždyť specifický humor k němu neodmyslitelně patřil. Miloval svou rodinu, musím přiznat, že s paní Marií mi připomínali Filemona a Baucis ze Starých řeckých bájí a pověstí. Velmi pěkný vztah měl i se svými syny Jarkem a Honzou. Měl také rád psy a rád s nimi chodil na procházky po okolí Buchlovic. Vzpomínám si, že když mu jednou uhynul jeho dlouholetý pejsek, řekl mi: „Víš, neměl bych to říkat, ale když ti odejde psík, na kterého jsi 15 let zvyklý a je s tebou denně, je to horší, než když zemře nějaký vzdálený příbuzný…“

Rád občas zavzpomínal na své dětství ve Strážnici a s trochou nostalgie kdysi napsal: „Minulá krajina mého dětství se pořád dál mění, aby asi tak za padesát roků její nynější obraz zůstal už jen ve vzpomínkách současníků.“ Já doufám, Jaroslave, že Tvůj obraz zůstane v paměti nás současníků neměnný a mnohem déle. A na rozloučenou mi dovol zanotovat jednu z Tvých oblíbených písní:

 „Byly časy, byly, ale sa minúly, po maličkéj chvíli mineme sa aj my. A ked sa mineme, mine sa krajina, jako by odpadél vršek z rozmarýna… Ked sa my mineme, mine sa celý svět, jako by odpadél z červenéj růže květ.“

autor: Radovan Jančář

Tagy článku

TOPlist