Je boží, že mi kluci hned na startu dali takový prostor a příležitost

Je boží, že mi kluci hned na startu dali takový prostor a příležitost
Foto: Petr Kozlík  /  Honza Grebík jako nový lídr kapely Reflexy.
Strání, Uherský Brod Společnost 17 / 04 / 2024

Straňanský rodák Honza Grebík působí na hudební scéně 25 let. Prošel řadou regionálních rockových kapel, s některými vyrazil na turné po republice, vybudoval si značku Slovácký písničkář Honza Grebík a přes záskoky v kapelách Street69 a Argema nastupuje 30. dubna 2024 jako nový lídr skupiny Reflexy.

Na Slovácku se společně objeví 8. června v Bojkovicích, hodové zábavě ve Slavkově a samozřejmě na Slováckém létě v Uh. Hradišti. Do startu zbývají dva týdny a Honza s kapelou zkouší třetí měsíc, momentálně dokončují nový singl.

Honzo, opravdu jsi věděl už jako malý, že se chceš živit muzikou? Žádný sklář, kosmonaut nebo ředitel zbrojovky?

Ano, vždycky. Aby se mi muzika stala z koníčku obživou, to byl můj největší sen a přání. O to větší mám radost, že se to podařilo.

Proč zrovna basa a rocková hudba, máte to v rodině?

Ta basa spíš vyplynula ze situace. V hudebce jsem studoval elektrickou kytaru a k baskytaře jsem se dostal při mém nástupu do kapely Preatorian v roce 2005. Tam už dva skvělí kytaristi byli a hledali basistu.

Pak mi ta basa už zůstala až dodnes. Rocková hudba mě brala od mala. Dostal jsem první kazetu Pala Habery a prvotimu straňanských P.A.C. a bylo hotovo.

Ve Strání zpívají snad všichni. Prošel jsi také tamními kroužky?

Pro mě tam tehdy žádný kroužek, co bych chtěl, úplně nebyl, tak jsme si s klukama založili kapelu M.A.S. a začali jsme vystupovat jako dětská kapela. To mi bylo 12 let. Klávesákovi dokonce osm. Byly to boží časy. Hráli jsme už tehdy i několik vlastních skladeb a potom skladby našich tehdejších vzorů - Argemy, Reflexů, P.A.C., Úžasu, Scarletů, ...

Odrostlejší si tě pamatují z televizního pořadu Rozjezdy pro hvězdy. Bral jsi ho jako šanci na start do showbussinesu, nebo jsi to chtěl jen zkusit?

V tu dobu jsem byl v prváku na učňáku a na konkurzu do pořadu Rozjezdy pro hvězdy už jsme byli předtím jako celá kapela. Potkali jsme se tam tehdy taky s jednou mladou kapelou stejně starých borců. Byli to Imodium, kteří úspěšně brázdí rockové vody dodnes.

Nám to ale s kapelou na konkurzu nevyšlo a po nějaké době byl zase vyhlášený konkurz v Praze. Moje babička byla v tu dobu po vážné operaci hospitalizována v Praze a my jsme si jeli navštívit zrovna v den toho konkurzu, tak jsem to zkusil sám a vyšlo to. Týden před odvysíláním pořadu jsem byl vidět na TV Nova v ukázkách, tak jsem si prožil týden slávy a blahopřání a pak se pokračovalo dál tvrdou muzikantskou pílí a cílevědomostí. To je totiž jediná varianta a cesta, pokud se chce člověk někam dostat. Nikdy jsem si ani teď, ani v té době nemyslel, že by mě jedna písnička, jednou zazpívaná v neděli večer na TV Nova, nějak proslavila. Ovšem byla to cenná a dobrá zkušenost a dnes mám co vyprávět dětem.

Jak to, že tě nezlákala současná nabídka talentových soutěží?

V jednu chvilku zlákala. Prošel jsem několik konkurzů, dostal se až na samotné natáčení, zazpíval před porotou The Voice a nakonec to v žádném díle odvysíláno nebylo.

Poslední, co v těchto reality show někoho z producentů a tvůrců zajimá, je nějaky talent, nebo někoho hledat a podporovat. Ti lidi musí mít nějaký příběh a z toho se pak vaří ty jednotlivé díly, kde jde hlavně o sledovanost té dané televize.

Narazil jsem tam na spoustu zajímavých praktik. Třeba výběr skladeb je z předem daného seznamu cca 150 písní, z nichž vám vyberou producenti. To, že třeba jako já neumíte anglicky a v seznamu není ani jedna česká píseň, nikoho nezajímá. Pak jde po vás zpívat holka, která českou písničku má. Někdo může, někdo ne. To záleží, jestli vás pak producenti chtějí do dalších dílů, nebo ne.

S muziku jsi začal doma ve Strání. Jaká to byla pro tebe životní škola?

Měl jsem velké štestí na spoluhráče a že jsme už tak mladí založili kapelu. Většina z nás chodila do hudebky k panu učiteli Bánovcovi, který ve mně nechal rozhořet tu vášeň pro hudbu ještě víc a zároveň mě instrumentálně naučil a vypiplal pro ten větší hudební svět. Fantastický kantor, který nás nenutil slepě hrát etudy, aniž bychom vůbec chápali, proč to hrajeme. Vše mělo smysl, dělali jsme i skladby kapel, co jsme poslouchali a chtěli umět, stahovali sóla slavných kytaristů, rozebírali, proč to vůbec harmonicky ten člověk hraje, jak to hraje, a nevím co všechno.

Jak dnes vzpomínáš na začátky s M.A.S., projekt Praetorian nebo hraní s ostřílenými P.A.C.?

Jenom v tom nejlepším. M.A.S. byly první krůčky a veřejné vystoupení, kde člověk získal základní nezbytné zkušenosti a vyřešil si trému.

Praetorian je kapela, která už dnes nefunguje - ale stále jsme s klukama přátelé a máme se rádi. To se vždycky nepodaří. Bubeník Marek Vajdík a kytarista Jirka Mandinec jsou teď součástí mojí doprovodné kapely a mám obrovskou radost, že spolu hrajeme. Oba kluci posledních 13 let hráli spíše nárazově a věnovali se práci a rodinám. V Praetorianech jsem zažil první cestovaní za koncerty po republice, první studiovou práci, festivaly, předskakování slavným kapelám. Tahle kapela bude mít vždycky největší místo v mém srdci.

Hraní s P.A.C. bylo dalším splněním přání z mladých let, když jsem doma u kazeťaku jel jejich pecky od rána do večera. Ke klukům jsem vzhlížel, byli pro mě vzory a postavit se pak s nimi na pódium a hrát moje oblíbené skladby, kterými jsem odkojený, je zážitek, na který nikdy nezapomenu. Moc si vážím toho, že se to podařilo.

Strání jsi "opustil" až se Street69, kdy jsi poznal republiku. Jak chutnala?

Vlastně už s Praetorian. Ale rozdíl je ten, že Street69 v tu dobu hráli covery známych pecek, míchalo se to s vlastní tvorbou a jezdily se zábavy, kam chodilo mraky lidí. S vlastním koncertním programem Praetoriánů jsme neměli bůhvíjaké davy pod pódiem. Někdy jo, ale spíš ne. (smích) To byl ten zásadní rozdíl.

Kšefty se Show Pavla Březiny byly jen příležitostné hudební melouchy? Proč?

Chtěl jsem si po letech zahrát zase na elektrickou kytaru a v tu dobu Pavel hledal kytaristu. Slovo dalo slovo a já nastoupil do jeho kapely, kde jsem strávil parádních pět let. Showband mě hodně naučil. Repertoár světových hvězd, nejrůznější styly hraní, vokály a pěvecké techniky, které jsem do té doby neuměl, nebo nepoužíval. Za dobu mého působení jsem Pavla upozornil na konkurz do kapely Olympic a byl jsem tím prvním hnacím impulsem, aby to zkusil. Pavel předvedl parádní výkon, konkurz vyhrál a stal se členem Olympiku.

To je opět věc, kterou kdyby mi někdo řekl za mlada, tak bych nevěřil. Mám fakt ve své hudební kariéře obrovské štěstí a skvělé zážitky a osudové kličky.

Proč ses rozhodl pro one man show pod značkou Slovácký písničkář Honza Grebík? Jaké mělo akustické hraní největší výhody?

To vyplynulo ze situace. Na začátku roku mě oslovili kluci z Reflexů, jestli nechci jet jako předskokan na šňůře k albu Když za srdce tě chytím, páč věděli, že už jsem v tu dobu začal hrát sólové vystoupení. Připravil jsem si to víc na profi úrovni, vymyslel si scénu a vyjeli jsme. Bohužel po dvou odehraných koncertech přišla covidová stopka a zůstali jsme sedět doma. Ty dva koncerty mě ale hrozně moc bavily a i dle reakcí publika jsem pochopil, že je to cesta, kterou se chci dál vydat. Ukončil jsem na vlastní žádost angažmá ve Streetech a začal se plně věnovat svojí sólové produkci.

Hlavní výhoda je v tom, že se výrazně urychlí práce s tím spojená, protože se člověk nemusí termínově, nápadově a politicky přít ve větším kapelovém kolektivu. Co si usmyslím, jdu udělat rovnou a následky pozitivní, či negativní jdou pak jenom za mnou.

Stejně ti kapela chyběla, když sis po čase poskládal svůj doprovodný band z přátel.

Nechci stagnovat na místě. Vytvořil jsem si plán - kde s tím projektem chci být za pět let. Co jsem myslel, že bude trvat pět let, jsem stihl za dva roky i přes nepřízeň kovidu.

Seskládat živou doprovodnou kapelu byl logicky další progres a jsem moc rád, že se to povedlo. Mám doprovodnou kapelu z blízkých přátel a skvělých muzikantů.

Ovlivnilo další fungování i nečekaná ztráta kamaráda a spoluhráče Radka Zetíka?

Nečekané úmrtí Radka ovlivnilo naprosto všechno. Radek byl dvacet let mým nejbližším kamarádem a člověkem, kterému dlužím za mnohé. Dodnes jsem se s jeho odchodem nevyrovnal a vlastně ani nevím, jestli se to někdy stane. Každý den je mi po něm smutno.

Další fungování naší Grebokapely zachránil kytarista Jirka Mandinec, který přijal naší nabídku a on, jakožto letitý kamarád Radka a nás, je náhradou s velkým N, páč díky němu je ta díra v našem kolektivu o trochu menší.

Jsi odkojený regionálním bigbítem, proto pro tebe zaskakování v Argemě bylo jako splnění snu. Nebo se pletu?

No jejda. Samozřejmě! Já už jsem byl pyšný a dával si imaginární placáky se svým patnáctiletým já, když kluci zařadili na svoje poslední tři desky moje autorské písničky.

Když na podzim volal Pepa, že Kamil bohužel nemůže na sledující čtyři koncerty kvůli zdravotním komplikacím, neváhal jsem, přes noc se naučil repertoár a v devět ráno už jsem seděl v dodávce směr Most. Tam se patří ještě znovu poděkovat pořadatelům, kteří pochopili naší situaci a nezlobili se, že jsem den předem musím zrušit svoje víkendové koncerty.

Kamil se uzdravil, jak měl, a zbytek šňůry už absolvoval taky, jak měl, takže všechno dobře dopadlo. Já měl tu čest hrát napříč republikou v Argemě na turné s Tublatankou a zastavit se i ve Zlíně a vidět v publiku spousty známých a kamarádů.

Kapelu Reflexy jsi doprovázel nějakou dobu na turné. Před nedávnem jsi od ní dostal lano. To se asi neodmítá...

Přesně tak. Když mě pozvali kluci na kafe a dali mi tu nabídku, nebylo moc o čem dlouze přemýšlet. Oznámil jsem to rodině, která mě podpořila, pořešil kolizní termíny mých nasmlouvaných koncertů a začali jsme s klukama makat.

Jaký to byl pocit stát na pódiu s hudebníky, které jsi ještě před dvaceti lety sledoval jako fanoušek?

Těžko popsatelný. Zase jsem měl takové hezké nostalgické "záchvaty" a myslel na svoje pubertální hudební já, které by mi to nevěřilo, a měl jsem radost. Moc jsem si to užil.

Přicházíš do kapely jako nový zpěvák, vlastně i hudebník a textař.

A budu využit ve všech aspektech. (smích) Právě dokončujeme nový singl, jenž je z mé autorské a textařské dílny. Je boží, že mi kluci hned na startu dali takový prostor a příležitost zvěčnit svou písničku pod hlavičkou Reflexy. Písnička je věnována Radkovi Zetíkovi a vyjít by měl krátce po mém startu 30. dubna.

Když jsme u skládání, také Argema hraje tvoje písničky. Jak moc je tvůj šuplík plný?

Tak normálně. Nevydaných celých demosnímků mám momentálně tak na desku a půl.

Premiéra s Reflexy tě čeká už 30. dubna v Loučce. Na co se nejvíce těšíš?

Na fanoušky Reflexů a jejich reakce na náš nový program. Navíc tím završíme i náročnou tříměsíční přípravu nového programu a všech věcí spojených s výměnou na postu frontmana. Upřímně se těším, až to bude za náma, páč to je hodně intenzivní a hektické období.

Jak vysoko nastavil laťku odcházející Libor Plšek?

S Liborem nás pojí přátelství a mluvili jsme spolu o mém nástupu na jeho místo.

Laťka je samozřejmě vysoko. Ono nastoupit na místo po dvou tak skvělých lídrech, jako byl Jarda Gargulák a Libor Plšek, je obrovská výzva a lichotí mi, že kluci bez konkurzů jako prvního oslovili mě. Oni věří, že mám schopnosti, abych to zvládl, a já si zdravě věřím taky. Proto tři měsíce intenzivně zkoušíme a ladíme formu tak, ať jsme po nástupu připraveni a sehraní na 110 procent. Tímto zveme i všechny fanoušky a posluchače kapely Reflexy, ať se na nás přijdou mrknout a poslechnout si novou sestavu a nový program.

Všechny koncerty najdete na webu reflexy.cz.

Máme očekávát, že pojedeš v zajetých kolejích kapely Reflexy, nebo už se činíš k vytvoření tzv. nové tváře kapely?

Samozřejmě u kapely s více než třicetiletou historií je určitá míra "zajetých kolejí" nutná. Jsou hity, které člověk opomenout v playlistu nemůže. Kluci ale od začátku chtěli, aby ta změna byla podpořená i určitou změnou v repertoáru, takže se objeví i starší písničky, které v současném koncertním programu chyběly.

Budeš pokračovat i v sólo hraní, nebo se necháš plně pohltit chodem Reflexů?

Reflexy jsou momentálně hlavní priorita. U tak zajeté kapely by to ani jinak nešlo. Nicméně se podařilo skloubit šikovně termíny a budou k vidění a slyšení i sólově. Moje sólová kariéra bude souběžně pokračovat s mým působením v Reflexech.

Jak počítáš, že se změní tvůj soukromý život s usazením v kapele? Co vlastně na angažmá říkala manželka a kluci?

Mám boží manželku, která mě plně podporuje a fandí mi, za což jsem ji moc vděčný a moc jí děkuju. Děti to nijak extra neprožívají, tak jak většina dětí v pubertě. (smích) Soukromý život se mi moc nezmění. Už teď jsem muzikant na plný úvazek a Reflexy do toho parádně zapadají.

autor: Pavel Paška

Tagy článku

TOPlist