„Někteří lidé kvůli nám překládali svatby o týdny, jen abychom tam zahráli,“ vzpomíná Tomáš Kollár

Kdo by neznal Kollárovce, kapelu z východního Slovenska, jejíž jádro tvoří trojlístek sourozenců. Boří nejen rekordy v poslechovosti, ale jejich živá vystoupení mají neskutečnou energii. Pokud ji chcete nasát i vy, stačí tento pátek 25. července vyrazit na fotbalové hřiště do Ostrožské Lhoty na hody a vydržet do 22.30.
Ještě předtím nám věnoval svůj čas manažer a fenomenální houslista Tomáš Kollár.  

Vaše hudební značka vyrostla v rodinné hudební zlato. Bylo to záměrem vašich rodičů?

Ne. Záměrem rodičů bylo dát dětem co nejlepší vzdělání. To znamená, že všichni máme vysokoškolské a hudební vzdělání. Vůbec jsme nikdo neplánovali, že jednou budeme Kollárovci - jako kapela. Ale život to takto zařídil.
Hudbu jsme milovali všichni. Už na gymnáziu jsme poskládali kapelu. Hrávali jsme i během studií vysoké školy. Brali jsme to opravdu jako koníčka, jako lásku k hudbě a více méně jsme si jako studenti vydělávali na studentský život.

Takže vaše nadšení se přetavilo v profesionální kapelu?

Časem muzicírování přerostlo do té míry, že zájem o nás byl tak obrovský, že už se to nedalo skloubit s ničím jiným. A přišel zlom, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli se kapele věnovat naplno, nebo jednoduše skončit a věnovat se svému profesionálnímu životu. Rozhodli jsme se pro hudbu.
Je to sice těžký chlebíček, ale pořád nás to baví a děláme to s láskou, s pokorou. Takže jsme se rozhodli správně.

Chcete mi říct, že vaši rodiče se hudbě nevěnovali a vy všichni hudební vzdělání máte?

Rodiče opravdu nemají hudební vzdělání. Otec perfektně zpívá a jeho snem bylo hrát na akordeon, ale podmínky, ve kterých vyrůstal, mu to nedovolovaly. 
Víte, my jsme byli čtyři kluci a jedna holka. Tři bratři opravdu živelní a pár roků po sobě. Aby nám rodiče vyplnili čas, chodili jsme do řady kroužků a hudební výchovy.

A jak jste si dělili hraní na hudební nástroje? Nebo jste byli všichni multiinstrumentální?

Jediný já mám vystudované housle a na housle hraji, neboť houslistů je strašně málo. Ale například můj nejstarší bratr Martin hrával na cimbál, akordeon, kontrabas, housle. Je to multiinstrumentalista, stejně jako mladší Štefan. Ten vystudoval kytaru a hraje na dechové nástroje - klarinet, saxofon, akordeon, ale také na klavír. To je život...

Původně nadšená goralská muzika se brzy proměnila v žádanou hudební skupinu. Plánovali jste to?

Vůbec, byl to přirozený vývoj. V dnešní době je to spíše výjimka než pravidlo. Hudební projekty se dělají naprosto záměrně, marketingově a manažersky, ale u kapely Kollárovci se skutečně jednalo o přirozenou cestou. Schůdek po schůdku máme opravdu všechno poctivě vyšlapané. 
Na začátku jsme hrávali po svatbách. Do cimbálovky jsme dali automatického bubeníka, což byla velká revoluce ve slovenském folkloru. Mnozí folkloristé nás za to dokonce odsuzovali. Dnes už je používají všichni. Byli jsme s těmito nápady takový ledoborec.
Řeknu to muzikantsky: Množství kšeftů už bylo takové, že někteří lidé kvůli nám překládali svatby o týdny, jen abychom tam hráli. Byl to přirozený vývoj goralských muzikantů k profesionální scéně.

Čím si myslíte, že je a bude vaše muzika výjimečnou?

Víte, to je přesně to, co nikdo neví. Dnes jsou stovky kapel, které mají fantastické muzikanty a fantastické zpěváky, a přece jim to nejde. I lidé si mnohdy řeknou, že tomu něco chybí. Pořád říkám, že kapely buďto mají šťávu, nebo nemají. Posluchači ani fanoušci nejsou hloupí. Cítí tu energii, co z té kapely jde, a buď je nadchne, nebo je to neosloví. Vnímám to stejně. 
Viděl jsem řadu dobrých kapel, perfektních muzikantů a můžu říct, že mi nic nedali, něco tomu chybělo. Bylo to takové hrané divadélko, nebylo to upřímné... Víte, ono je to těžké vysvětlit, těžké pojmenovat, ale víte, o čem mluvím, každý to ví...
Přijdete pod pódium, vidíte kapelu, která dá první tón, a vy si řeknete: Wau! A přijdete jinam, kde jsou geniální muzikanti, a čekáte, že to bude super, ale... po chvilce víte, že už vám to stačilo. 
Neumím to pojmenovat, nevím, proč to tak je. Prostě asi to je kulinářské koření v hudbě, které kapela buď má, nebo nemá. A proč a kvůli čemu to má, to já nevím.

Je cítit, že jste folklor z východního Slovenska posunuli do roviny populárních hitů, ale gró jsou stále písničky z vašeho kraje.

Ano, ale nebyl to záměr, byl to přirozený vývoj, přesně o tom to je. Pocházíme z východního Slovenska, z goralské horské obce Kovačkov. Dodnes si pamatuji, když jsme přišli na nějakou oslavu, svatbu a vytáhli jste tam housle, akordeon a kontrabas. Hrávali jsme tam celou noc, a to tam s námi byl nějaký diskžokej nebo kapela, která hrála na halfplayback, a my říkali, že to snad není možné.
Jeli jsme naživo, s velkou žílou na krku a lidi dokázali strhnout, i když nám chyběly ty decibely. Pak jsme pomaličku nakoupili aparaturu, přidali do té naší muziky cimbál a bicí a začali hrávat svatby jako hlavní kapela. Pak přišly festivaly, začali jsme tvořit nové písničky… a posunovali se dál, experimentovali, zkoušeli, ... Protože o tom je hudba.

Z původních pěti sourozenců vám dva chybí…

Už léta hrajeme po značkou Kollárovci jen tři - já a moji dva mladší bratři Štefan a Marek.
Nejstarší bratr je úspěšný stomatolog a rozhodl se věnovat profesionální stomatologii. Víte, měli jsme čím dál více koncertů a každý se musel rozhodnout. On si vybral práci stomatologa, i když je geniálním muzikantem. Studoval v Olomouci, kde ho znají všichni folkloristé z Moravy. Dodnes hraje s nějakými seskupeními na cimbál, housle i basu. Nejmladší sestra Julie je perfektní zpěvačka a hráčka na housle a violloncello. (pozn red. Julia je mimochodem finalistka Miss Slovensko 2012)

Bratra znají v Olomouci, což je, co by kamenem dohodil k nám na Moravské Slovácko. Znáte nějaké písničky z našeho kraje?

Určitě ano. Víte, písničky, které se hrají na druhé straně Moravy, jsou tak lidové, že se některé standardně hrávají na všech lidových akcích na Slovensku. Myslím, že slovenský a moravský folklor je propojený, tak jako Moraváci hrají slovenské písně, stejně tak i Slováci hrají ty moravské.

Na východní Moravě hrajete celkem často. Jak se změnilo vaše publikum za téměř třicet let, co hrajete?

Omládlo, což nás velice těší. Na začátku chodila na naše koncerty starší generace, hlavně v kulturácích, ale když hrajeme na větších venkovních akcích, festivalech, tak máme stále více mladších diváků, čemuž jsme velmi, velmi rádi a jsme za to vděční.

A na závěr, co zahrajete 25. července v Ostrožské Lhotě na hodovém koncertu?

Zahrajeme písničky, které nesmí chybět na našem koncertě, i když každý ví, že muzikanti neradi hrají dokola některé písně - ale fanoušci si je stále přejí. Přidáme i nejnovější písně, které jsme vydali na posledním albu s názvem Modlím sa piesňou. 
Máme nový letní program s řadou změn. Sestavujeme ho podle toho, jak cítíme, že se publikum baví. Proto jsme zařadili jak nejnovější věci, tak i řadu našich hitů.
Jakmile naklipujeme píseň, začneme ji hrát. Oživujete repertoár tak, aby ten, kdo na nás přijde poněkolikáté, vždycky uslyšel něco nové. Je to velmi obtížné, ale snažíme se našeho diváka pořád překvapovat.