Naštve mě ten, kdo něco dělá jenom pro prachy a nemá to rád, říká Vašek

I když mě hudební produkce Evy a Vaška nijak neoslovuje, na Bůrovcích v Topolné mě přivítala příjemná atmosféra na sále, spokojení tančící lidé a oba interpreti, kteří se snažili být svému publiku co nejblíže. Vašek s harmonikou chodil hrát dámám i pánům až do ouška, čímž všechny přítomné okouzlil.
Při rozhovoru se Vašek nenechal rozhodit žádnou otázkou a musím říct, že jsem nakonec přiznala, že to bylo opravdu milé setkání a nenásilné povídání s člověkem, který to, co dělá a říká, myslí buď opravdu srdcem, nebo to má skvěle manažersky zmáknuto. Zkrátka a dobře, upřímnost a charisma mě mile překvapily.
Vrcholem všeho pak bylo, když si hned po rozhovoru šel zazpívat s muzikanty z rožnovské cimbálovky Furman. Po chvíli za ním přišla i jeho Eva. Místo, aby sbalili prachy a odjeli hned po vystoupení domů, oba seděli mezi obyčejnými lidmi, poslouchali a zpívali společně s ostatními lidové písničky. To mě opravdu dostalo a myslím, že se na Evu a Vaška budu dívat už úplně jinak. Nebudu sice poslouchat jejich písničky, ale jako lidí si jich budu určitě vážit.

Máte vydavatelství, nakladatelství a hospůdku v Kotvrdovicích. Známými jste se stali především díky teleshoppingu. Jak se vám poté, kdy jste dennodenně na televizních obrazovkách, změnil život?
Málokdo ví, že už od roku 1995 vlastně jenom hrajeme. Takže když teleshopping v roce 2005 nastoupil, měli jsme za sebou přes třicet vydaných desek. Život se nám změnil jen v tom, že jsme se vrátili z ciziny zpátky do České republiky a začali hrát doma. Sjezdili jsme celý svět a bavili se tím, že jsme doma začali hrát věci, co jsme přivezli ze světa. Bylo nám líto, že písničky, které se hrají po světě třicet let, u nás lidi neznají, tak jsme je začali textovat a hrát. Vyšla z toho Bílá orchidej a další. Všechno se to pak zúročilo díky teleshoppingu, kdy se na nás lidé začali obracet s tím, abychom u nich zahráli...Tak hrajeme doma, na výjezdy do ciziny už nemáme čas a život se nám vlastně zklidnil.

Vyrazili jste do zahraničí jen tak? Bez kontraktů?
Po revoluci to přece každého táhlo ven. Když se otevřely hranice, emigranti, co se vrátili domů, vyprávěli, jak to vypadá tam a onde...Tak jsme sbalili harmoniku, buben a vyrazili dobývat svět. (smích) Chtěli jsme poznat lidi, něco se naučit. Měli jsme štěstí, že nám to vyšlo.

Zpívali jste jenom české písničky?
No, tak možná první tři kusy. Pak po nás chtěli německé nebo rakouské šlágry a my se učili a učili. Díky tomu, že jsem byli ochotní zahrát i jejich věci, pozvali nás do Španělska, Norska, Švédska, Kanady, Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, Chorvatska a dalších zemí. Všechno jsme to objeli, nasbírali zkušenosti a když nám bylo smutno po domově, vrátili jsme se domů. Netušili jsme však, že už takhle volně nevyjedeme.

Takže našim posluchačům servírujete světové písničky? Co patriotismus?
České a moravské publikum má rádo romantickou muziku, pěkné texty, bohaté refrény... Samozřejmě, že když končí nějaká veselice, chtějí zpívat české písničky. Poupě lásky po deseti pivech by asi vyznělo všelijak, zato Co jste, hasiči, co jste dělali zpívají z plna hrdla všichni. (smích) Repertoár prostě přizpůsobujeme prostředí i lidem. Na koncertě v sále, kde se lidé nemůžou dvě hodiny hýbat, zpíváme něco jiného než na lidové slávě někde v kulturáku, kde se tančí. Máme rádi změnu, tak nás baví jak hraní po hospodách, tak koncertování v prestižních sálech.

A co vaše monstrózní oslavy dvacátého výročí? Prý chystáte megalomanské koncerty?
Ale to jsou pomluvy hodné bulváru! To je stejné, jako byste měli za sebou dvacet let manželství - taky uděláte oslavu, ne? Chystáme se pozvat všechny své přátele a lidi, kteří nás mají rádi, ale kolik jich to s námi chce oslavit, to opravdu nevíme.

Jak vás berou lidé v Kotvrdovicích? Závidí, nebo pomáhají?
O tom je složité mluvit. Znají mě od mládí a někteří mi fandí, jiní hází klacky pod nohy.

Proč právě vydavatelství Surf? Surfujete na prkně nebo internetu?
Tak to byla absolutní náhoda. Když jsme si v roce 1983 založili kapelu, takový šramlík, museli jsme jít na přehrávky. Komise nám tehdy řekla, že musíme mít v kolonce vypsaný název skupiny. Kamarád měl na triku nápis surf, tak jsme to tam vepsali. Komisi se to nelíbilo, prý je anglické, ale my jsme ukázali na cedulce trika nápis Triola Trenčín, tak nám to tehdy povolili. Tehdy jsme ani netušili, co to slovo vůbec znamená, a vůbec už, jak je to nadčasové... že se bude jednou surfovat na vodě i internetu. To byla fakt haluz!

Co říkáte na to, že si z vás díky prodejnosti desek dělají kolegové z branže legraci? Že jste předmětem mnoha vtipů?
Já jsem čtyřicet let muzikantem. Desky nevznikly, že jsem chtěl já. Lidé za mnou chodili a říkali: Když nemáš čas zahrát u nás, tak nám to alespoň natoč. Tak jsem jim to na zábavě natočil a dal. Pak na mě přiběhla OSA, že neplatím autorské poplatky a bla bla bla. Udělal jsem si tedy živnostenský list a natáčení legalizoval. Pak to šlo už šlo samo sebou. Začal jsem si s nahráváním hrát a když v roce 1999 nastoupila videotechnika, lidi říkali - my vás známe z desek, ale nevíme, jak vypadáte. Tak jsme nakoupili VHS a začali posílat videa s muzikou. Všichni si tehdy ťukali na čelo a říkali: No jo, oni jsou padlí na hlavu! V cizině nahrabali haldy prachů, neví co s nimi, tak se lidem natáčí na video. No a najednou přijde rok 2007, kdy cédéčka pomalu začínají vytláčet DVD a nikdo se tomu nediví...

A co vyloučení ze Slavíka, kde jste se mohli stát skokanem roku?
To mě neštve. Nemůžeme se přece srovnávat se slavíky v hrdle, jako je Karel Gott, Lucka Bílá. Kdyby se nám to ale stalo v soutěži o nejoblíbenějšího lidového umělce, to by mě mrzelo.

Jak vnímáte, že zatímco jedni vás milují, druzí naopak odsuzují?
Vím, že naše hudba se dá buď poslouchat, nebo nenávidět. Ale já ty písničky zpívám, protože se mi líbí, a ne proto, že to bude dobrý kšeft. Jsme obviňováni, že děláme srdceryvné songy - že zpívám sladce. Ale já přece nemůžu romantické písničky „škrčet“ nebo zpívat do techna, hip-hopu nebo rocku. Já přece v pětapadesáti letech nemůžu zpívat: vezmeme vidle, lopaty...

Co doma posloucháte?
Mám rád Petra Spáleného, Marii Rotrovou, Petra Nováka. Evka zase relaxační hudbu a Marii Rotrovou, Enju.

Na co rádi tancujete?
Miluji cimbálovku a jednoduchý swing mě neudrží na židli. Ale tancovat to neumím, tak vždycky říkám: Evko, až budeme mít trochu času, půjdeme někam do kurzu naučit se jednoduchý šlapaný džajv. Evka raději tancuje polku a valčík, ale já říkám, že je to nošení dříví do lesa.

Nemáte někdy ponorkovou nemoc, když jste pořád spolu?
Myslím si, že když spolu lidi nedokážou být dvacet čtyři hodin, je na zvážení, jestli mají být vůbec manželé. Možná je drží pohromadě jen ten papír nebo děti. Mám druhý manželství, tak můžu srovnávat.

Stíháte při takovém tempu vychovávat dceru?
Jezdíme všichni tři spolu. Naše pětiletá dcerka Evička jezdí všude s námi. Nikde nenocujeme - jen v naprosté výjimce, tak je to prima. Až půjde do školy, budeme víc pracovat ve studiu a jezdit tolik nebudeme.

Máte i jiné zájmy, kromě hudby a rodiny?
Mě celý život přitahovala hudba. S klukama jsme skoro od dětství mastili bigbít po sklepích. Pak mě jednou pozvali na záskok chlapi, co hráli trampské písničky. Bavilo mě to s nimi a líbilo se mi publikum, které se pořád usmívalo, nerozbíjelo židličky, neopíjelo se do němoty... Řekl jsem si: Kurnik, Vašku, to má svoje kouzlo, a začal toužit dělat jinou muziku.

Poslouchá vás většinou starší generace, nemáte chuť oslovit něčím i mladší publikum?
Máme mladé publikum, které chodí v doprovodu babiček. Máte pravdu, že nám přechodem od socializmu k demokracii vypadla střední generace. Média deset let hledala kulturu a to se na nich podepsalo. Na druhou stranu mám velkou radost, když vidím mladé kluky v cimbálovkách, jak hrají a zpívají s radostí. To jsem fakt šťastný.

Působíte dost pozitivně, skoro pořád se usmíváte? Co vás dokáže naštvat?
Naštve mě ten, kdo něco dělá jenom pro prachy a nemá to rád. Tohle je týmová práce a já vždycky zuřím, když mi někdo říká, že něco neumí, a přitom to umět ani nechce. Proto kolem sebe sdružuji lidi, kteří jsou zapálení a nadšení. Vždycky vyletím, když někde čtu, že je nezaměstnanost - a já přitom vím, že všichni podnikatelé hledají lidi, kteří se budou ochotni dále vzdělávat, chtít se učit něco nového a budou zapálení. Jenže českého človíčka zajímá jen, kolik dostane prachů za co nejmenší vynaložené úsilí... A to mě štve!

Jak se vám hrálo v Topolné?
Absolutně to odpovídalo našim představám a doufáme, že naše vystoupení odpovídalo představám publika. Lidé zpívali, byli uvolnění, tancovalo se... to máme rádi.