Jindra ze Sovince, nenápadný vousáč s očima kluka, se stal legendou pro svou opravdovost, pokoru a uměleckou čistotu. Bez amuletu pro štěstí - malé plastiky olomouckého sochaře Jana Naše - neudělá ani krok.

Mohl by se topit v penězích a patřit ke komerční fotografické špičce, zůstal však věrný svým zásadám, amatérství a vnitřní svobodě.

Díky zaměření na sociální témata vznikly legendární cykly o drogách, rakovině, handicapovaných, Romech, bezdomovcích, lidech v továrnách, na vesnicích... vždy zakončené výstavou a knihou. Žije pestrý život jak po umělecké, tak po pedagogické stránce. Měl přes tisíc výstav po celém světě, jeho dílo je zastoupeno v mnoha prestižních galeriích. Byly o něm natočeny dokumentární filmy a medailonky. Od roku 1991 předává zkušenosti jako profesor Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Ač většinu života prožil v sousedství tajemného hradu Sovinec v Jeseníkách, pupeční šňůrou je spjat se Vsetínem, kde se narodil a prostřednictvím různých tvůrčích projektů se tam stále vrací...

Jak se srovnáváte se současnou dobou, ve které vztahy prochází krizí a je spíš honbou za penězi?

Vnitřním nastavením. Já měl štěstí na úžasné rodiče, a proto i dnes, ve svých 78 letech, využívám každého okamžiku k radosti a snažím se vydolovávat ze svého života, co jde.

Obzvlášť dnes je nesmírně důležité, aby každé dítě prožilo šťastné dětství. To je obrovský vklad do života. Měla by si to rychle uvědomit celá společnost a dát rodičům prostor, aby se mohli o děti dobře a s láskou starat. Pokud totiž rodič nemá čas na dítě, nepodporuje ho, nepochválí a nevěnuje se mu po psychické stránce, dopadne to s celou společností špatně... 

Shodou okolností jsem včera zahajoval výstavu v Hodoníně, kde mě požádali, abych připravoval fotografie, které nikdy nikdo neviděl. Rozhodl jsem se, že půjdu do roku 1980, a byl jsem až překvapený, jak silně lidé vnímali tu proměnu společnosti. V myšlenkách se vraceli do doby, která byla úplně jiná. Nebyla tak hektická a mimořádně náročná pro všechny generace, nejvíce snad pro mladé lidi, kteří se velmi těžce orientují a hledají své šťastné místo k životu. 

Z vašich fotografií čiší opravdovost, pokora, smysl pro detail a člověčina. Berete lidi takové, jací jsou... Proč jste si vybral právě sociální témata? Jak se dokážete oprostit od jejich smutných příběhů?   

Sociální otázky a mezilidské vztahy mi nedají spát, trápí mě, co se děje kolem. Proto se snažím na palčivé problémy poukázat, aby se politici zamysleli a začali pro to něco dělat... Smutné příběhy ve mně zůstávají i díky tomu, že je intenzivně prožívám. Od toho se oprostit nedokážu. Za ta léta jsem se však naučil jakémusi nadhledu.

Na čem pracujete v současné době?

Rozhodl jsem se fotit už jen dokumentární témata, která mě zajímají a naplňují. Baví mě těžká prostředí i témata. Nefotím už umělecké ani estetické fotografie. V současnosti pracuji na velmi náročném cyklu Kóma, který obsahuje i dvě podtémata Vztah člověka s pacientem v kómatu, Vztah terapeutů s pacientem v kómatu.

Na mých fotografiích najdete slečnu, která spáchala sebevraždu - zachránili ji, ale upadla do kómatu, pacienty po autohaváriích, zasypané v dole, při různých autonehodách, úrazech a neštěstí atd. A musím říct, že jsem nikdy nezažil tolik lásky, kterou dává rodina svému příbuznému v kómatu.

Kromě tohoto těžkého cyklu jsem si vymyslel odlehčující téma. Zjistil jsem, že kousek od mého bydliště, v Pňovicích u Uničova, slaví místní dechovka 150 let. Rozhodl jsem se tedy, že chlapy nafotím a udělám o nich knížku a výstavu. Chodím na všechny jejich zkoušky, jednotlivé muzikanty navštěvuji doma, v zaměstnání, zkrátka zajímá mě, jak žijí, jak se baví a co dělají ještě kromě toho, že hrají.

Do Uherského Hradiště se vracíte poměrně často a rád

Jezdím k vám velmi rád, mám tady několik přátel. Hlavně sem jezdím na Filmovku, která je moje jediná dovolená. Je to úžasný elaborát vědomostí, a pokud mi budou síly stačit, nevynechám.