Jožka Kubáník přiznává: „Vyhořel jsem a bylo to hodně blbé.” Teď se vrací v nové hře

Foto: Kuba Jíra  /  Herec, mluvčí a manažer komunikace Slováckého divadla Josef Kubáník.

Hrál ve všech divácky nejúspěšnějších inscenacích Slováckého divadla – jako byly Rychlé šípy, 1+2=6, Autista, Úča musí pryč! a další. Měsíčně stával na jevišti i pětadvacetkrát, má ceny od diváků i od kritiků, a přesto skoro ze dne na den hrát přestal. Až dnes, po několika letech, se Jožka Kubáník exkluzivně pro DOBRÝ DEN svěřuje, co se v jeho životě vlastně přihodilo.

Jak vzpomínáš na tu dobu, kdys šel z role do role, měls přes 180 představení za rok a rozhodně sis nemohl na nedostatek divadelní práce stěžovat?

Že to byla jízda, která nemohla skončit dobře. Protože já jsem jen nehrál, byl jsem zároveň i mluvčím divadla a třeba v generálkách jsem byl pořád na jevišti a v kostýmu jsem měl telefon, protože mi volali novináři a chtěli fotky, rozhovory. Takže z jeviště jsem běžel někam do kouta, tam jsem rychle vyřídil telefonáty a běžel zpátky hrát. V divadle jsem byl od rána do večera, jednou přišla kolegyně do práce, a ptala se mě, jestli jsem v divadle už, nebo ještě. Tohle jsem zvládal několik let, byl jsem v absolutní euforii a nedokázal jsem si představit, že by to někdy bylo jinak.

Řekls, že tahle jízda ale nemohla skončit dobře. Co se stalo?

Regulérně jsem vyhořel a bylo to hodně blbé. Přemíra práce, kdy jsem Slováckému divadlu obětoval léta života, a musím říct, že vědomě a dobrovolně, se začala podepisovat tam, kam by měla mít vstup zakázaný. Přispěla mi k rozpadu vztahu, podepsala se mi na fyzickém zdraví a začalo se to propisovat i do zdraví psychického. A to už bylo jasné, že musí přijít stopka, jinak se zblázním. Šlo to ale postupně, nenápadně, já jsem všechny varovné signály dlouho přehlížel a o to horší pak byl pád.

Jak se to projevovalo?

Najednou jsem měl pocit, že mi v divadle není dobře, což jsem vůbec nechápal. Jenže to nepřecházelo a mně přestávalo být dobře i na jevišti. Dřív jsem se už o prázdninách nemohl dočkat, až skončí a já si zahraju 1+2=6, jenže najednou jsem se tam netěšil. A šlo to tak daleko, že jsem třeba hrál a říkal si: „Ať už je konec a nemusím tady být.” Pak už jsem nemohl ani doma otevřít text. Bylo to úplně šílené. Herec a nemůže se učit text. Teď prozradím něco, na co nejsem pyšný, ale jestli chci být k sobě i k tobě upřímný, tak to říct musím. Hráli jsme úspěšnou inscenaci Teror, uváděli jsme ji na soudě, já jsem v ní hrál předsedu senátu a neuměl jsem ani slovo.

Vážně?

Vážně. Všechno jsem četl, i když jsem se to snažil zahrát tak, aby to nebylo poznat. Před každým představením jsem byl schopný jen zkontrolovat složku a zjistit, že mi nechybí jediná stránka, protože kdyby chyběla, byl by průšvih. A to už jsem věděl, že s tím musím něco udělat, protože to bylo nefér k divákům, ke kolegům i k sobě samému. To byly strašné stavy.

Co se dělo pak?

Začal jsem se i s pomocí odborníků zajímat o to, co se se mnou děje, a musel jsem od divadla poodstoupit a přestat hrát. Ty kolegy, které jsem měl rád, to prostředí, které jsem si vysnil, ty diváky, kteří mi dávali najevo, že je baví chodit do divadla, jsem musel začít od sebe odstřihávat. Ale protože jsem do té doby žil hlavně divadlem, tak za tím vším nebylo vůbec nic a začal jsem doslova padat do jámy.

Bavil ses o tom s někým?

Věděli to mí nejbližší, jinak nikdo. Neumím se moc svěřovat, všechno si zpracovávám sám v sobě. Teď se budeš smát, ale jsem introvert jako z čítanky.

Cos dělal?

Někdy jsem v noci zíral dlouhé hodiny do stropu a prosil, ať to skončí. Jindy jsem byl zalezlý celé dny doma a jen něco psal, a když jsem vyšel ven, tvářil jsem se, že je všechno úplně v pořádku. Nezapomeň ale, že jsem pořád něco dělal a musel jsem odvádět dobrou práci. Asi mě doma naučili, že mám vždycky všechno zvládnout a nekňučet. Jenže někdy to už nejde.

Jak sis s tím poradil?

Začal jsem pozornost obracet k jiným věcem. Zajímal jsem se o to, proč mě to potkalo, snažil jsem se sám sebe pochopit a netrestat se za to, co se mi nepovedlo, a že toho bylo. Točil jsem rozhovory pro můj pořad v Českém rozhlase Zlín a často jsem se slavnými kolegy narazil na to, že ani jim není vždycky do skoku. Školím rétoriku a komunikační dovednosti a díky tomu se taky dozvídám, co lidi trápí, protože moje metoda spočívá v tom, že pro každého připravím individuální plán, a to se taky dozvíš neuvěřitelné věci. Začal jsem načítat audioknihy a utíkat do světa, kde můžu prožít osudy postav a nemusím se převlékat do kostýmu, ani se nemusím učit texty zpaměti. Začal jsem v divadle dělat živé pořady Na pohovce Jožky Kubáníka a pořád jsem zkoumal, co to se mnou dělá.

Jak to s tebou vypadá teď? Je ti líp?

Teď už jo. Mám krásný vztah, mám práce tolik, že ji musím odmítat, abych se chránil a už nikdy nezopakoval to, co se mi stalo. A dospěl jsem do úplně famózního stavu. Vůbec na ničem nelpím. Nemám absolutně žádný problém říct, že s něčím skončím a je mi to jedno.

A jak je to s herectvím a návratem k divadlu?

I když jsem od divadla poodstoupil, zůstal jsem v něm jako mluvčí a manažer komunikace. Díky paní ředitelce, se kterou jsem to všechno probíral, můžu svoji práci dělat z odstupu. A ukazuje se, že ten nadhled je velmi cenný, i když mi samozřejmě nic neodpustí a všechno musí pořád šlapat, o divadle se musí pořád vědět…

A herectví?

Víš, co mě dostalo? Kolik lidí mi říkalo, že jim na jevišti chybím. Já jsem si totiž myslel, že si toho, že jsem přestal hrát, ani nikdo nevšimne. Ale spousta diváků se ptala, kdy a v čem mě zase uvidí. Dlouho jsem na to neměl ani pomyšlení, ale když jsem se nadechl, říkal jsem si: „Že bych to opatrně zkusil?” A začal jsem hledat nějakou hru, která by mě oslovila, ale vždycky jí něco chybělo, protože jsem ji chtěl hrát v malém počtu, chtěl jsem atraktivní prostředí, chtěl jsem silný příběh, velké herecké příležitosti, zkrátka jsem se nechtěl spokojit jen tak s něčím.

Jak to dopadlo?

Dopadlo to tak, že jsem loni na jaře v parku v Bastionu v Hradišti seděl na lavičce, jen tak jsem se díval do slunka a najednou si říkám: „Ty jo, jak je možné, že tohle ještě nikoho nenapadlo?” Dostal jsem nápad a napsal hru, která se jmenuje Terapie.

O čem je?

Je to napínavý příběh, u kterého roli sehrálo jednak to, že jsem se v poslední době hodně zabýval lidskou psychikou, i to, že potom, co jsem napsal knihu Herec, mi spousta čtenářů říkala, že něco takového by chtěla vidět na jevišti. Hra Terapie je rozhovor terapeutky a jejího klienta, a i když to tak na začátku nevypadá, ve finále nabere obrátky, které diváci nečekají. A pozor, autobiografické to vyprávění fakt není. (smích)

Takže hra pro dva herce. Bude i atraktivní prostředí a velké herecké příležitosti?

Ano. Mám velkou radost, že všechno to klaplo a hru budeme uvádět na poliklinice v Hradišti a že diváci zažijí úplně jiný pocit, než běžně zažívají v divadle. Osvědčilo se nám to u komedie Úča musí pryč!, kterou hrajeme ve školní třídě, osvědčilo se nám to u Teroru, který jsme hráli u soudu, a věřím, že zážitek to pro ně bude i v místech, kde by divadlo neočekávali, tedy na poliklinice.

Kdo s tebou bude ve hře Terapie hrát? Kdo vytvoří roli terapeutky?

Přemýšlel jsem nad osobností, se kterou se naši diváci běžně nepotkávají a je to zároveň skvělá herečka. A jedna, která zahraje terapeutku úplně brilantně, mě napadla. Máme ji rádi z televize i ze slavných českých filmů jako třeba Líbáš jako Bůh, nebo Vratné láhve a jmenuje se Nela Boudová.

Znáte se?

Ano. Kdysi byla paní Boudová na jednom mém představení, pravidelně jezdí na Filmovku a Hradiště si zamilovala.

Jak reagovala na tvoji nabídku, aby si zahrála v Terapii?

Když si tu hru přečetla, tak mi hned volala a říkala: „Mám teď tolik práce, že nevím, co dřív. Ale tohle s tebou chci hrát.” Premiéru bude mít Terapie na konci května a právě dnes od 14.00 začínáme prodávat vstupenky. Těším se, že to bude stát za to.